Ve sféře politiky se stále častěji setkáváme se situacemi, které člověk neposkvrněný politikou svým selským rozumem nechápe. Dobrým čerstvým příkladem je celá čunkiáda, se vším všudy, co k ní patří. Vážení a vůbec ne hloupí politici ze sebe najednou začnou dělat kašpary a s vážnou tváří prohlašovat nehoráznosti, o nichž vědí předem, že je nikdo nemůže spolknout. Je jim to však už jedno, nebo je jakási skrytá síla nutí jednat proti zdravému rozumu. Příkladů ze současných politických hrátek v Česku i v cizině lze uvést stovky.

Vysvětlení je prosté – v politice platí zákon klesající míry soudnosti, který zní: „Čím déle člověk pobývá v politice a čím je v ní úspěšnější, tím nižší je jeho soudnost“ .Je to zákon společensko-politický, nikoli přírodní. Týká se člověka jako politika, nikoli jako pouhého živočicha nebo obyčejného občana. A uplatňuje se v něm statistika a pravděpodobnost. Ani středověké morové rány nevyhubily všechno obyvatelstvo, proto ani pokles soudnosti nepostihuje všechny politiky stejně hluboce a stejně rychle. Může se stát, že výjimečný jedinec bude ztrátě soudnosti odolávat podstatně déle než jiní politici a dokonce se mu podaří opustit politiku dříve, než se jeho soudnost přiblíží nule. Naproti tomu jiný politik může veškerou svou soudnost ztratit ve chvíli, kdy se dostane k funkci.

Variant a odchylek bývá mnoho, vcelku se však zákon klesající míry soudnosti prosadí vždy a všude, dříve nebo později. Působení tohoto zákona se s jistotou vyhne jen takový politik, jemuž se soudnost podařilo ztratit už před vstupem do politiky. Takových šťastlivců není mnoho, málo jich však také není.

Pro uklidnění českých politiků připomeňme hned na začátku, že dramatický pokles soudnosti postihuje i politické velikány, a může k němu dojít kdekoli na světě. Francouzský prezident Charles de Gaulle ohromil všechny tím, že v květnových lidových nepokojích slavného roku 1968 náhle zmizel a odletěl tajně (i s manželkou) vojenskou helikoptérou ke svému starému příteli generálu Massuovi, veliteli francouzské okupační posádky v Německu. O svém odletu neřekl ani ministerskému předsedovi! Druhý den se de Gaulle sice vrátil a začal obnovovat pořádek, nikdo mu však už nevěřil, že nešlo o útěk událostmi dezorientovaného přestárlého státníka, a to z vlastní země a v době míru. Byl to začátek jeho politického konce.

Konkrétních projevů klesající míry soudnosti je bezpočet a v praxi jsou často promíchány s naprosto zdravými a správnými soudy. To činí jejich rozpoznání nesnadným zejména pro obyčejného občana, který si na živobytí nevydělává politikou a ke svým politickým představitelům dosud vzhlíží s důvěrou nebo dokonce s jakousi úctou. Proto se snadno stane, že pomýlený občan přijme za svůj názor, který slyšel od oblíbeného politika, aniž by si byl vědom jeho naivnosti či dokonce absurdnosti. Již velký Machiavelli napsal „Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor.“

Politik ztrácející soudnost samozřejmě někdy tuší, že začíná mít na veřejnost neblahý vliv, že se mu lidi začínají posmívat a dokonce se za něj stydí, není však už schopen své chování změnit například tím, že by si před otevřením úst trochu zapřemýšlel nebo že by své neblahé soudy a ukvapená prohlášení dokonce opravil a omluvil se za ně. George W. Bush bude zřejmě tvrdit až do smrti, že jeho rozhodnutí napadnout Irák bylo za daných okolností odůvodněné a správné, ačkoli ve světě naprosto převládl názor, že to byl tragický omyl, jemuž bylo možné se vyhnout.

Doprovodným rysem vytrácející se soudnosti bývá přitom obviňování osobností zastávajících protichůdné názory právě z této ztráty. V této technice našel zalíbení např. Václav Klaus, který velice rád ukazuje prstem na nepřátele svobody, demokracie a liberalismu napravo i nalevo a neváhá je jmenovat. Podle Klause je například bývalý americký víceprezident Al Gore „nenormální“. Nositel Nobelovy ceny a bývalý víceprezident Světové banky ekonom Joseph Stiglitz by měl „vrátit profesuru“ mimo jiné proto, že si dovolil kritické poznámky o české cestě privatizace. Bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing a s ním i další autoři původního návrhu evropské ústavy jsou prý „samozvaní majitelé evropanství“, kteří se stali „obětí osudového klamu a pýchy člověka a jeho rozumu“.

Ač se to někomu může zdát paradoxní, velký úspěch v politické kariéře ztrátu soudnosti urychluje. Čím rychleji se politik dostane nahoru a čím intensivněji se tam jeho hvězda rozzáří, tím snáze přijde o politickou soudnost i o prachobyčejný „common sense“ čili selský rozum. Nicolas Sarkozy pobouřil francouzskou veřejnost svým nedávným chvástáním v tisku, že „vládnout není vlastně nic tak obtížného“. Silvio Berlusconi se před posledními (pro něho úspěšnými) volbami pasoval na spasitele Itálie, ač jeho dřívější vlády dopadly dvakrát zcela neúspěšně a ač on sám musel čelit jedenácti žalobám za nedovolené obchodní praktiky.

Je také dobré vědět, že klesající míra politické soudnosti je prudce nakažlivá přesto, že postihuje duši a nikoli tělo. Žádný její virus nebo bacil nebyl dosud objeven. Víme však, že tato nemoc se chytí snadno obcováním s jinými - zpravidla staršími a výše postavenými - úspěšnými politiky. Bleskovou rychlostí se šíří uvnitř partají, mezi aparátníky a poradci, v prezidentských a vládních kancelářích, v koalicích a v jiných seskupeních, kde se autoritativní vliv špičkových politiků uplatňuje zvláště razantně a bez zábran. Její akutní formou se může z neopatrnosti nakazit i politik mladičký a perspektivní, což se např. před časem přihodilo nebohému Stanislavu Grossovi, který o post premiéra přišel rychleji, než ho získal.

Dá se tedy proti ztrátě soudnosti něco opravdu účinného podnikat? Jednoduchou a nejlevnější léčbou je odjakživa odchod z politiky, léčbě odchodem se však politici obratně vyhýbají a její uplatnění v širokém měřítku stejně nepřichází v úvahu, protože by se tak zlikvidovala větší část politických elit. A to si ani tak vyspělý národ jako náš nemůže dovolit.

Někteří odborníci doporučují automedikaci – politik se prý má zamýšlet nad hlubokým smyslem své práce, přehodnocovat své postoje, naslouchat kritikům, být v úzkém styku s lidem, zajímat se o názory druhých, být tolerantní, potlačovat své nízké pudy a stále se učit. To vše je velice hezké, avšak těžko proveditelné. Politik ve vysoké politice na to zpravidla už nemá čas ani vůli a, co je podstatnější, postupující ztráta soudnosti ničí též schopnost autoreflexe, autoléčby a autoregulace.

Zbývá tedy otázka, zda by se politikům dalo nějak pomoci zvenčí. Nikdo nemůže přece být lhostejný k tomu, že jeho oblíbení politici trpí klesající soudností, nebo dokonce mít z takových degenerativních změn škodolibou radost. Požadovat vyšší vzdělanost politiků nemá cenu, zkušenosti ukazují, že poklesu soudnosti nezabrání ani doktoráty z nejlepších univerzit. Pokud jde o doktoráty honoris causa, je známo, že jejich snadné získávání pokles soudnosti u politických špiček dokonce urychluje.

Nutit politiky k odchodu je vhodné jen v extrémních již naprosto neudržitelných situacích. Ty se však těžko definují, protože v politice toho projde hodně. Jediné, co tedy má cenu, je trpělivě avšak důsledně politikům oponovat a vystupovat nikoli proti všem, nýbrž proti těm projevům pokleslé soudnosti, které již překročily únosnou míru nebo se takovému překročení blíží. Takových vystoupení na obranu politické soudnosti musí být hodně, jinak je politici nezaznamenají nebo nad nimi jen pokrčí rameny. Jejich forma musí být vlídná a neideologická, aby je politici s klesající mírou soudnosti nemohli rázně odvrhnout (jak s oblibou dělají) jako „nepřátelskou mediální kampaň“, „špinavé praktiky opozice“, „snahy o návrat k totalitě“, „levicový nebo pravicový extrémismus“ nebo „útok na samé základy demokracie“.

Čtenář může ovšem namítnout, že určitým poklesem soudnosti trpíme s přibývajícím věkem a bez ohledu na životní zkušenosti vlastně všichni, ať jsme v politice, v podnikání, v domácnosti nebo v důchodu. Vždyť i mnoho známých manažerů muselo být nakonec odejito, aby se díky jejich deformované soudnosti jejich firmy úplně nepoložily. Vždyť i přední světové banky se v současné době musí loučit s četnými špičkovými manažery, jejichž nezřízená chamtivost a ztráta soudnosti při hodnocení rizik přivedla tyto banky na pokraj úpadku.

Taková námitka nebude nerozumná, lze však dokázat, že zde jsou určité rozdíly. Ano, soudnost ztrácíme všichni (autora této stati nevyjímaje), ale ne tak rychle a tak snadno jako politici. A soukromník, který přišel o soudnost, není zpravidla tak velkým společenským rizikem jako soudnosti již zbavený avšak energií stále překypující veřejný činitel.