Škoda, že Bátora nezůstal tam, kde mu to sedělo – na periferii politického divadla, kde se o něm moc nevědělo ani nemluvilo, kde občas sehrál neškodný skeč pro obveselení kolemjdoucích a kdo nechtěl, nemusel se na něj dívat ani číst jeho vlastenecké úvahy.

Ani smysl pro humor, u moralistů a aktivistů napravo i nalevo tak vzácný, mu nechyběl, jak svědčí nedávný (2009) záběr, kde nebojácně posílá do hajzlu všechny intelektuály, tedy i pana prezidenta, univerzitní elity, akademii věd a sebe sama. Srandě je však konec, právě probíhající kauza Bátoru jako osobu radikalizuje a i když z něj neudělá žádného Breivika ani Ricka Perryho a z DOSTU se nestane žádná Tea Party, lecjakého překvapení se ještě dočkáme.

Jak nám mnohokrát připomněl komisař Kolombo, vyšetřuje-li se zločin, je dobré si vždy položit otázku, kdo z něj může mít prospěch. V kauze Bátora se samozřejmě nejedná o žádný zločin, je to jen taškařice, ale zato pořádná. Někdo si usmyslil, že českému státu nasadí veš do kožichu a že to udělá na citlivém místě, kde to bude hodně svědit. A to se podařilo kupodivu snadno.

Ptejme se proto s Kolombem, kdo z toho mohl mít prospěch, nebo jinak řečeno, v čím zájmu bylo jmenování Bátory vysokým státním úředníkem se vším všudy, co s tím bylo (a bohužel ještě bude!) spojeno.

Ten nejširší zájem, t.j. zájem českého národa a státu, to nemohl být ani náhodou. Z tak široké perspektivy se podobná rozhodnutí stejně nikdy neposuzují. Zřejmě si nikdo také nepoložil otázku opačnou – zda takové jmenování není proti zájmu státu.

Zájem ministerstva školství jako instituce a pracovního kolektivu zkušených odborníků a administrátorů to nemohl být ani ve snu – což může ministerstvo jako celek mít zájem na tom, aby místo odborně kvalifikovaného, rozvážného, veřejné správy znalého a státu oddaného šéfa personálního úseku mělo veš v kožichu? Bylo by jistě zajímavé vědět, jak se na to dívají ti, jichž se to přímo dotýká. Co kdyby někdo na ministerstvu zorganizoval průzkum veřejného mínění – anonymně samozřejmě, aby se nikdo nemusel bát?

Další v teoretické i praktické stupnici zájmů by měl být zájem pana ministra jako manažera a státníka. Dobrý manažer (a psycholog) se pozná podle toho, že si pro důležité funkce pečlivě vybírá jen ty nejlepší, a pokud to sám neumí nebo vhodné kandidáty nezná, nechá si je vyhledat a doporučit někým, kdo se v těchto věcech vyzná a nohy mu v žádném případě nepodrazí.

A tady je ten kámen úrazu. Vsaďme se, že Dobeš o Bátorovi nevěděl skoro nic, když mu ho kdosi před několika měsíci podstrčil jako poradce. Ministr sice Bátorovy rady k ničemu nepotřeboval, poradců už měl více než deset a na dotaz v televizi ani neuměl popsat, čím vším se zabývají, jakých nezbytných rad se mu od nich dostává, proč jejich práci nemůže dělat normální ministerský aparát a jak se díky jejich radám zlepšuje celý sektor školství.

Taková praxe je však už dávno dobře zavedená a rýpat do ní se nesluší. Za normální se dnes považuje, že ministr může mít tři-čtyři opravdové odborné poradce v otázkách zvláště složitých, nových a delikátních (takoví poradci opravdu ještě existují), a vedle toho má právo na celou řadu blíže nedefinovaných asistentů, pomocníků, vyjednávačů, zprostředkovatelů nebo poskoků. Někteří mají dokonce za úkol ministra hlídat, jiní za něj vedou jednání, u nichž nesmí být spatřen a která může vždy zapřít. Dojde-li k průšvihu, správný ministerský poradce vezme vždy vinu na sebe, jako to udělal Knettig. I to je v nepsaném popisu práce. Nakonec jsou tam i takoví, kteří nemají v čem radit a nejsou ani schopní něco zařizovat a brát na sebe nějaké riziko. Vezou se prostě z protekce, za minulé zásluhy, protože na někoho něco vědí nebo jsou momentálně ve finanční tísni a je třeba jim trochu pomoci bez nároků na jakýkoli pracovní výkon.

To jsme však odbočili. Když se Bátora stal jedním ze dvanácti poradců a nikoli náměstkem ministra, což se přece jen ukázalo jako příliš drzá a riskantní provokace, situace se mohla zklidnit. Bylo sice hodně veřejných protestů i mediálních kritik, jak už to však v Česku bývá, na všechno by se bylo ve víru zajímavějších událostí a nových skandálů poměrně rychle zapomnělo. To zřejmě někomu vadilo – komu a proč, o tom lze zatím jen spekulovat. Zřejmě to neví ani premiér Nečas, nebo se to neodvažuje říci veřejně.

A tak se ministr školství rozhodl k masochistickému činu a Bátoru jmenoval svým vrchním ministerským personalistou. „Je to jako kdybych ustanovil známého pedofila ředitelem dívčí školy. Chcete-li, ohrožuje to mravnost politiky,“ říká o tomto „státnickém“ rozhodnutí Karel Schwarzenberg, který už viděl lecos a ví dobře, o čem mluví.

Není ovšem třeba nosit dříví do lesa a přidávat další názor k právě probíhající vlně protestů a kritik, mezi něž patří i ostentativní odchod několika ministrů ze zasedání vlády. Bylo by však dobré použít této příležitosti a položit si následující (a možná i jiné) otázky:


Kdo a proč mohl mít zájem na vytvoření této nové kauzy?

Je vůbec možné, aby ministr školství udělal takovéto jmenování z vlastní iniciativy, když musel vědět, jakou bouři odporu a kritik tím vyvolá?

Jedná se v tomto případě jen o ztrátu soudnosti a naivitu nebo o schválnost a provokaci, která má dále oslabit státní správu?

Existují vůbec nějaké kvalifikační požadavky a mantinely jednání pro funkci člena vlády?

Jak to, že předseda vlády není schopen okamžitě napravit špatné a dokonce společensky nebezpečné rozhodnutí jednoho ze svých ministrů, ač, jak říká, s ním nesouhlasí? Jaká je vlastně jeho skutečná pravomoc a odpovědnost?

Mohou si partaje dělat, co chtějí a co je napadne s ministerstvy, která získaly do svého léna jako „suverénní“ koaliční partneři? Co to vůbec je „suverénní“ partaj v údajně suverénním státě?

Má koaliční vydírání nějaké meze, nebo je vše dovoleno tam, kde se všichni třesou strachy z pádu vlády?

Kdo brzdí zavedení zákona o státní službě, který by ji chránil proti zvůli a nezodpovědnosti politiků?

Jak dlouho si tohle všechno nechají poctiví a státu oddaní státní úředníci líbit?

Co všechno se ještě bude muset stát, aby se v Česku začalo s rehabilitací státu a státní služby? Dá se to odkládat do nekonečna?