Slavná éra tunelování „Czech made“ je za námi. Pravda, některé aféry ještě doznívají a zapálení poctivci se pokoušejí zabránit definitivnímu odložení jiných. I mrtvoly by rádi vyhrabávali. To jsou však jen poslední záchvěvy půdy po historickém zemětřesení. Vše opravdu důležité je už promlčeno, zapomenuto, ztraceno, skartováno, dvakrát třikrát přetunelováno nebo někým vlivným bezpečně odkloněno. Otcové české cesty privatizace mohou být s vykonaným dílem spokojeni a mohou klidně spát.


Mohlo by se proto zdát, že už není co řešit. Odborný časopis Tunel, vydávaný Českou tunelářskou asociací, se například soustřeďuje plně na vrtání tunelů v hlíně a ve skále, jako kdyby společensko-ekonomické tunely už neexistovaly.

Zdání však klame. Řešit co je, a je toho více, než by si povrchně informovaný pozorovatel mohl myslet. Máme tu celou řadu nových jevů, které se k tunelování nabízejí nebo po něm přímo volají. Máme tu nové moderní techniky. Ty tu v prvním desetiletí po sametové revoluci nebyly, nebo se teprve rodily, jako třeba virtuální programy a projekty, které nemůže přesně změřit a ocenit ani ten, kdo je vymyslí a realizuje. Nebo spotřební úvěry a půjčky i pro ty, kteří vědí předem, že je nebudou moci splatit, a přesto se dobrovolně vrhají do nastražených pastí. Nebo firmy, které na papíře existují a ve skutečnosti neexistují.

Co je však hlavní, máme mnoho podnikavců a politiků střední a mladší generace, jimž historické příležitosti k velkému tunelování vyfoukl někdo jiný než jejich vlastní otcové. Mají sedět se složenýma rukama a počítat stokorunové honoráře tam, kde se dříve sypaly milióny? Mají se tlačit v panelákových bytech, když jiní odpočívají po vykonaném díle ve vilách v Toskánsku? Mají zapomenout na starou moudrost, že prací ještě nikdo nezbohatl?

Život ukazuje, že takové nebezpečí nehrozí. Na tunelářskou profesi se už daly a ještě se dají nové šiky a co je třeba ocenit, nevracejí se jednoduše k zastaralým a dnes už obtížně použitelným praktikám, nýbrž inovují. Hledají, zkoušejí a nalézají. A nenechají si svazovat ruce nenapravitelnými idealisty a moralisty, kteří jim adresují výtky, jako třeba že vyhnat z bytu svobodnou matku s dvěma miminky se v naší vysoce kulturní a humánní společnosti nesluší.

Velkou pomocí a živnou půdou pro tunelářskou inovaci jsou dnes fondy Evropské unie. To ví dnes už i malé dítě. Na papíře jsou tyto fondy určeny novým členům EU pro rozvoj, konkurenceschopnost a překonávání největších sociálních problémů. Ve skutečnosti se za jejich „easy money“ velice často restaurují kostelní fresky, čistí vesnické rybníky, staví golfová hřiště, rozšiřují parkoviště u sportovních stadiónů nebo přestavují privátní ubytovny. Také se leckde vypracovávají různé koncepce, scénáře, výhledy, předpoklady, marketingové strategie, alternativy, modality a doporučení. Už to se z určitého úhlu pohledu může jevit jako tunelování. Co je však zvláště půvabné, na přípravu, přidělování, zadávání, řízení, provádění, koordinaci, harmonizaci, kontrolu i vyhodnocování těchto projektů lze krásně nabalovat kupu činností i nečinností nejrůznějšího typu, které sice nejsou úplně neměřitelné a nekontrolovatelné, jejich měření, kontrolu a hodnocení lze však poměrně snadno zkomplikovat nebo úplně znemožnit. Do projektů lze také formou subdodavatelů zapojit libovolné počty přátel a pomocníků a slušně se tak s nimi podělit, jak se třeba stalo ve známé akci ProMoPro, posvěcené a kontrolované během českého předsednictví EU z míst nejvyšších.

Ostatně to není tak úplně nová věc. Už dávno před českým Sametem brali například zemědělci na Korsice dotace z Bruselu na neexistující krávy. Ty se údajně pásly někde na kopcích. Jak mohl nějaký kontrolor z Bruselu nebo z Paříže tyhle krávy sehnat a přepočítat?

Je ovšem pravda, že to někdy nedopadne, jako v případě chudáka smolaře a svého času poslance Wolfa, který se při neobratném tunelování prostředků z fondů EU nechal nejen chytit, ale dokonce odsoudit. Ani přeběhlictví ho nezachránilo. To je však spíše výjimka, která by se mezi mladými tuneláři neměla stát důvodem k panice. Určité riziko kreativní tuneláři samozřejmě podstupují, riziko je však všude kolem nás a tohle není to největší.

V této souvislosti bychom neměli podcenit přínos nové generace poradců, kteří vědí, jak takovým rizikům a trapasům předcházet. Už to nejsou ti staří úzkoprsí poctivci, kteří počítali každý krejcar, měli nerealistické požadavky na výsledky a na kvalitu a odmítali jakékoli kreativní výkaznictví. Jsou to lidé pragmatičtí a praktičtí, kteří mají hodně kontaktů na správné osobnosti a vědí, jak na to. O skutečném podnikovém a projektovém poradenství proto nepotřebují vědět skoro nic, spíše by jim takové znalosti zbytečně bránily v rozhledu.

Za slibnou inovaci je třeba považovat také přesun cílů tunelování od bohatých a silných sektorů a příslušníků společnosti k cílům chudším a slabším, včetně těch nejubožejších. Dříve šlo o izolované případy, dnes už můžeme hovořit o zdařilé změně systémové. Nové generace tunelářů si uvědomily, že velkolepé tunely postsametové éry se už nikdy nebudou opakovat. Pochopit to je snadné. Je to totiž úplně stejné jako v rybolovu – kde už nejsou velcí růžoví nebo bílí tuňáci, tam je milionkrát více sardinek, jen je třeba sardinkami neopovrhovat, pořídit si jiné sítě a používat jiné techniky lovu. Malá ryba taky ryba, zejména když se dá před výlovem držet jistou dobu v sádce a přikrmovat, aby se pak výlov lépe vyplatil. Přesně to se děje v exekucích po česku, kde se neodmítají ani ty nejmenší podvyživené rybičky, které se jen s největší námahou drží pod vodou.

Exekuce jako odedávna používaná metoda uplatňování práv věřitelů není nic zavrženíhodného ani nového. Exekuce „Czech made“ je však nová, tvůrčí a robustní, dá se exportovat do jiných zemí se slabou ochranou chudých a slabých, tedy se slibným a dynamickým exekučním trhem. Mimochodem, bylo by rozumné ji co nejrychleji patentovat jako „know how“, než nám ji vyfouknou jiní jako četné jiné vynálezy. Má totiž velké přednosti. Tak velké, že ji činí zajímavější a praktičtější než byla např. tradiční metoda tzv. „výpalného“, dosud praktikovaná některými mafiemi starého typu.

Je to především vysoká míra ziskovosti, která vyplývá z úplného zavržení zastaralé zásady přiměřenosti, byť někteří tvrdošíjní tuto zásadu dosud prohlašují za fundamentální princip práva a společenské kultury.

Je to zadruhé masový zátah na chudé a na slabé (zdravotně, finančně, morálně, mentálně nebo jinak), vedený na široké frontě metodami průmyslové velkovýroby. Jeden izolovaný případ zajímavý není, je-li jich však tisíc a více, je to už jiné kafe. Strategicky je to velmi dobré – kde už je nemožné nebo příliš namáhavé tunelovat stát nebo bohaté a silné soukromníky, je třeba se dobře podívat, co by se dalo vytunelovat u chudých a slabých, kterých je hodně, a ubývat jich určitě nebude.

Zatřetí je to přísně zákonný přístup, což činí metodu legální a správnou i dle naší vysoce demokratické ústavy a zavírá ústa od života odtrženým kritikům, kteří se znovu a znovu pokoušejí stavět poctivost a spravedlnost nad zákon.

Začtvrté je to levná a pružná forma tvorby nových pracovních míst v soukromém i veřejném sektoru. Poskytuje se více práce pro exekutory a jejich pomahače, oddlužovače a vymahače dluhů, advokáty, kteří se k tomuto propůjčí, písařky, které to za ty advokáty levou rukou udělají, dražební síně a různé další nutné i zbytečné pomocníky a příživníky. Na výjezdu z tunelu je to pak více práce pro sociální, humanitární a zdravotní pracovníky a referenty, útulky a domovy pro sociálně slabé či jinak postižené, sociálně vyloučené a nepřizpůsobivé, stavitele a provozovatele ubytoven a stanů pro bezdomovce, opatrovny, ohřívárny pro mrznoucí, jídelny pro hladovějící, rekvalifikační agentury a kurzy, kalkulanty a distributory sociálních dávek, pracovní úřady a agentury, poskytovatele úvěrů bez garancí a další, kteří se v naší vysoce humánní společnosti přece jen musí o největší oběti exekucí „Czech made“ aspoň minimálně postarat. I nemocnice, věznice a márnice si přijdou na své.

Bohužel, dostat se mezi dobře zavedené exekutory a jejich vybrané právní znalce není dnes už pro snaživého mladého podnikavce tak jednoduché. Je tu však ještě jiná slibná avšak širší veřejnosti zatím málo známá metoda – outsourcing. Spočívá v tom, že organizace (veřejná či soukromá) se zbaví některé činnost dosud vykonávané vlastními prostředky a lidmi a najme si na to nějakou firmu. Důvodem jsou úspory a někdy i vyšší kvalita, třeba proto, že se jedná o speciální službu a organizace na ni nemá dost dobré odborníky. Tak to u outsourcingu původně bylo a jeho cena se hlídala - když švýcarské nebo anglické banky outsoursují něco do Indie, což není nic nového, jistě si pohlídají, aby se u toho netunelovalo. Outsourcing v Česku je však nová generace této metody. při níž se hlídá právě to opačné – aby se tunelovalo.

Ousourcing ovšem není pouhé primitivní vyvádění peněz. Jeho základem je poskytování určité více či méně potřebné opakované služby, která má skutečnou a nikoli jen fiktivní hodnotu. Na tu se pak vedle vysoké ceny šikovně nabalí další co nejvirtuálnější aktivity a výstupy, které mohou nebo nemusí vůbec existovat. Kolik jich má být a jaká bude jejich cena, to je věc úsudku a dohody se zadavatelem. To vše se opatří solidním právním pláštěm, v němž je třeba řádně ošetřit dlouhodobost, nemožnost smlouvu vypovědět bez vysokých kompenzací a absolutní zákaz vyzrazení obchodního tajemství. O konkrétní zkušenosti se jistě ráda podělí pražská městská správa se svým dopravním podnikem, ale i jiné organizace.

Pro snaživé podnikavce je inspirující to, že dnes lze outsoursovat firmám, které ve skutečnosti vůbec neexistují, nikoho nezaměstnávají, žádné bankovní účty ani mluvčí nemají a na jejich adrese je nikdo nezná. Všechnu práci (tedy tam, kde se o práci jedná) za ně vykonávají další subdodavatelé, subsubdovatelé nebo subsubsubdodavatelé. O tom však bylo už dosti napsáno v odborném tisku.

Někdo by teď mohl namítnout, že v předchozím textu dosud nenašel ani zmínku o klasické a v Česku relativně pokojně fungující korupci. Korupce je přece také forma tunelování veřejných i soukromých zdrojů, nebo, chcete-li, rodná sestra tunelování. V korupci není však v poslední době mnoho nového, kromě občasného humbuku kolem nových a nových zákonů a stále stejných protikorupčních výzev. Sem tam se chytí malá ryba nebo se otevře aféra, která se brzy zase zavře. Partaje a politická kultura se zatím nemění. Na korupční frontě proto zatím klid.

Nakonec si přiznejme, že zmapování celé už etablované nebo zdravě pučící tunelářské scény je nemožné – takový titánský úkol by nezvládla ani naše paní mistopředsedkyně vlády pro boj s korupcí s celým svým aparátem. Máme tady ještě například tunelování zahraničních dělníků a imigrantů jejich agenty, tunelování při prodejích a pronájmech pozemků a budov státu a obcí, nové formy tunelování uživatelů sociálních dávek, stále stejné a věčně opakované tunely spotřebních daní a DPH při dovozech nebo vývozech, a dosud nejisté avšak předvídatelné tunely v souvislosti s církevními restitucemi.

Vcelku můžeme blog uzavřít optimisticky: stále je co tunelovat, a tak to bude i v blízké budoucnosti (na další budoucnost stejně nikdo nemyslí). Je třeba přestat vzdychat nad tím, že staré časy se už nevrátí a že naše minulost je přehlídkou propáslých příležitostí. Kdo nové příležitosti hledá, ten je najde.