Dezerce poslance Wolfa z řad sociální demokracie se stala podnětem k novému kolu nervózních diskusí o povaze poslaneckého mandátu na české politické scéně. Některé komentáře přitom vycházejí z jistě ušlechtilých avšak značně nerealistických premis, podle nichž by měly existovat jakési obecně uznávané zásady chování držitelů poslaneckých a jiných politických mandátů.

Opakuje se např. požadavek, aby se poslanec svého mandátu dobrovolně vzdal, pokud se v závažné situaci rozhodne hlasovat jinak, než od něho požaduje jeho strana. Kdyby např. partaj byla pro válku, poslanec by nesměl hlasovat pro mír ...

K lepšímu pochopení této zamotané problematiky nám pomůže, podíváme-li se na poslanecký (nebo podobný) mandát jako na složku politického kapitálu. Každý politik potřebuje totiž pro své uplatnění a dosažení svých cílů nějaký individuální politický kapitál. Vyčerpávající analýza tohoto kapitálu by zabrala mnoho místa, omezme se proto na stručný výčet složek, které do politického kapitálu jednotlivce za normálních okolností patří:

1. osobnostní kapitál (schopnosti, školy, praxe, tituly, ctižádost, dravost, ohebnost, hroší kůže a jiné vlastnosti v politice ceněné)
2. rodinný kapitál (politický image a pomoc rodiny a příbuzných, viz např. Bushovi)
3. výkonový (achievement) kapitál (co již politik prokazatelně vykonal a úspěchy, jichž sice nedosáhl, avšak mohl si je přivlastnit)
4. finanční kapitál (schopnost financování politické aktivity z vlastních a spolehlivými sponzory poskytovaných zdrojů, viz např. Berlusconi)
5. informační kapitál (co politik ví a hlavně o kom, a jak toho může využít)
6. komunikační kapitál (umění a možnost řečnit i jinak komunikovat, včetně dobrých kontaktů s médii)
7. vztahový (relational) kapitál (neformální vztahy i formální členství - v partajích, v byznysu, ve státní správě, v církvích, v justici i jinde)
8. poziční kapitál (v současnosti zastávané mandáty a jiné pozice či posty)

Jak je vidět, současný mandát je jen jednou z osmi složek politického kapitálu. Má však několik výrazných rysů, které z něj dělají složku zvláště zajímavou a které také vysvětlují, proč se politici většinou mandátů drží zuby nehty, bez ohledu na ošklivý povyk a partajní reje, které kolem toho vznikají.

Až na výjimky politik potřebuje nějaký formální mandát, aby mohl přecházet od slov k činům a rozhodovat nebo spolurozhodovat o velkých záležitostech (investicích, zakázkách, subvencích, privatizacích, zákonech a předpisech apod.) za zvláště výhodných podmínek. Plat sice nemusí být vysoký, odpovědnost však bývá ještě nižší a při kolektivním rozhodování v zastupitelských orgánech může být až nulová. Nepodceňujme přitom mandáty na nižších stupních veřejné hierarchie, kde se dosahuje lépe dohody a kde bývá i méně dotěrných čmuchalů. U četných politiků je mandát zároveň jediným možným zdrojem pravidelných zákonných příjmů, nebo aspoň zdrojem podstatně vyšším než dřívější zaměstnání. Ještě důležitější je, že mandát otevírá dveře k nesčetným dalším příležitostem. Není tedy co rozmýšlet.

Kritickým rysem mandátu je jeho krátkodobost, tj. časové omezení. Mnohé mandáty budou sice obnoveny, a to i několikrát, stoprocentní záruku pokračování současného mandátu nemá však ani ten nejoblíbenější politik. I zdraví může politika zradit. Mandátu je proto třeba promptně využít. Mandát přitom umožňuje lepší uplatnění všech ostatních složek politického kapitálu, některé tyto složky jsou dokonce spící a dočasně nepoužitelné, pokud se politik nedostane k nějakému šikovnému mandátu. Základní principy pragmatické politiky proto politikovi velí využívat mandátu tak, aby tím optimalizoval svůj celkový politický kapitál a zvyšoval jeho výnosnost v zájmu svém i rodiny. K tomu patří i obchodování s mandáty, samozřejmě způsobem, který neporušuje žádný zákon. Inu jako v každém jiném spořádaném podnikání ...

Politici vědí ovšem moc dobře, že v partajokratické demokracii českého typu vděčí za své mandáty do značné míry partajím, které je napsaly na kandidátní listiny a poskytly jim různé finanční i jiné podpory. Je proto zcela legitimní vznášet otázku loajálnosti k rodné straně. Politici vědí však také, že partajím nezbývá nic jiného, než kandidovat vybrané jednotlivce. Zkušenosti přitom ukazují, že stoprocentně vhodní a hodní kandidáti jsou velice vzácní, a pokud existují, tak se jim většinou kandidovat nechce. Osobním zájmům dá proto 90% standardních politiků vždy přednost před zájmy partajními podobně jako partaje v případech konfliktu zájmů zpravidla upřednostní zájmy své před zájmy státu, národa, Evropy nebo nějakého jiného méně atraktivního celku.

Navíc platí, že osobní zájmy se dají poměrně snadno definovat a hájit. Se skutečnými partajnímu zájmy je to složitější. V zájmu té či oné partaje totiž vůbec nemusí být, co za její zájem právě prohlašuje současné vedení. Definování státních a všelidových zájmů je ještě zapeklitější. Stát ani lid nemají vlastně vůbec nikoho, kdo by mohl věrohodně definovat jejich zájmy. Proto to zůstává na partajích, které se tak neustále zmítají v nezvládnutelné spleti ne zcela jasných a stále častěji konfliktních zájmů osobních, skupinových, partajních, koaličních i veřejných.

A pak tu máme ústavu, kterou jsme vlastně mohli tyto stručné poznámky začít. Nikdo nesmí od politiků žádat, aby hlasovali proti svému svědomí a nikdo vlastně neví, co tomu či onomu politikovi jeho svědomí velí, a zda ho vůbec nějaké svědomí obtěžuje. Úplně nejdůležitější je však v této souvislosti základní ústavní ustanovení, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Toto ustanovení platí i pro chudáky politiky a pro jejich zacházení s poslaneckými mandáty, ledaže by v této věci Ústavní soud rozhodl jinak, cež zatím neučinil. Je proto docela dobře možné, že mezipartajní poslanecká turistika u nás bude ještě nějaký čas pokračovat a že se bude ubírat rozmanitými cestami.