Veřejný zájem ... Zná někdo nějakou vyšší a ušlechtilejší společenskou hodnotu? Vždyť je to zájem nás všech, zájem rovný a solidární. Ten, kdo o něm mluví, myslí určitě i na ty nejmenší lidičky, kteří jsou také součástí naší veřejnosti, za svůj zájem se však neumějí brát a někdy si ani nejsou vědomi toho, že nějaký zájem mají. Snad jen svoboda (s malým s) a suverenita (také s malým s) jsou na srovnatelné hodnotové úrovni.

Není proto divu, že politici veřejný zájem zbožňují a jsou ochotni pro něj jít do ohně. Boj za veřejný zájem zvyšuje jejich sebevědomí a sebeuspokojení z vysoké společenské prospěšnosti. Tento boj dává právo vystupovat útočně proti všem, kdo prosazují jen své sobecké osobní, partajní či finanční zájmy. A co je nejdůležitější, viditelný a okázalý boj za veřejné zájmy přináší poctivě zasloužené politické body!

Pamětlivy těchto nesporných předností veřejného zájmu, české politické špičky s prezidentem v čele prohlásily za veřejný zájem konání předčasných voleb počátkem října 2009 a předvolební boj za tento veřejný zájem rozjely na plný plyn. Na odlišné chápání veřejného zájmu však narazily u Ústavního soudu, který jim 10. září 2009, tedy na poslední chvíli, zákon o předčasných volbách s klidem Angličana zrušil. Udělal to poprvé v tak prekérní politické situaci a nic si nedělal z nátlaku, jemuž byl vystaven.

V méně zapeklitých případech to ovšem Ústavní soud dělá každou chvíli. V březnu 2009 např. zrušil zákon, který za veřejný zájem výslovně prohlašoval budování nového ranveje na ruzyňském letišti a všechny související dopravní stavby.

Jiný nejasný případ je předvolání detektiva Tichého před parlamentní výbor ve věci spisu Krakatice, o němž v těchto dnech píše na Aktuálně.cz Sabina Slonková. Co je zde veřejným zájmem? Aby se slyšení konalo co nejdříve a výsledek byl znám před volbami, nebo odložení výpovědi až po volbách, aby je nemohla ovlivnit (jak ostatně bylo již rozhodnuto)? A proč by je vlastně měla ovlivnit?

S veřejným zájmem to zřejmě není tak jednoduché, jak si leckdo představuje. Jaké to tedy doopravdy je? Kdo určuje, co to vlastně je a jak se s tím má zacházet?

Veřejnost je jako neposedné dítě, které pořád něco chce, ale neví co, a neumí to jasně vyjádřit. Dítěti pomáhají rodiče, veřejnosti politici. Vždyť veřejnost je roztříštěná a nejednotná, nezná pořádně ani sebe sama a nemá žádný mechanismus a žádná vlastní ústa pro definování a obhajobu svých, tj. veřejných zájmů. Naštěstí má politické elity, pro něž je, jak všichni z vlastní zkušenosti a nikoli jen z literatury víme, služba veřejnosti a veřejný zájem cílem veškerého jejich snažení. Veřejnost to tedy nechává na politicích. Oni si s veřejným zájmem už nějak poradí a udělají to ochotně, vždyť je to nejen jejich zaměstnání, nýbrž i jakési vyšší poslání. Veřejnost se tak může oddávat standardním radovánkám a v noci klidně spát – politici bdí a veřejný zájem je u nich v dobrých rukou.

Zájmy jsou však spletité a i ti nejlepší politici jsou jen lidi, proto se jim občas stane, že si při hájení veřejných zájmů různé zájmy trochu popletou. Někteří začnou nedopatřením a často naprosto neúmyslně považovat své osobní nebo partajní zájmy za zájmy veřejné a velice se diví, když na to vlezlá média nebo dokonce nějaký státní orgán upozorní. To se většinou dá vysvětlit i napravit. Zpravidla stačí, aby si politik dal větší pozor a neprovokoval, což je ostatně ve vyspělejších demokraciích většině politiků už dávno jasné (Silvio Berlusconi není typický, pro toho pravidla neplatí).

Vraťme se však k otázce veřejných zájmů v dnešní české politice. Ať to bude za měsíc, za dva nebo za devět (což je z hlediska skutečného veřejného zájmu asi jedno), volby budou a voliči otrávení primitivními bilbordy a partajními pranicemi v nich nějak "karty rozdají". Co však nastane potom? Co bude pak ve veřejném zájmu? Podaří se odlišit skutečný a dlouhodobý zájem veřejný od osobních a partajních zájmů do veřejného zájmu pouze narychlo zabalených? Bude rozhodovat volební aritmetika nebo zdravý rozum a odpovědnost za veřejný zájem? Bude pokračovat politika neproduktivní konfrontace nebo se bude jednat a hledat shoda všude tam, kde se konfrontací už nic vyřešit nedá? Kdo na tom vydělá a kdo na to doplatí?

Odpovědi budou v rukou zvolených politiků. Názor veřejnosti bude mít jen malou váhu, vždyť péči o veřejný zájem už dávno nechává na svých politických elitách.