Je lepší být bohatý než chudý a pokud jste chudý, je lepší, když vám někdo pomáhá, než když jste ponechán sám sobě. To platí pro lidi, ovšem pro státy je to složitější.


Největší počet států s nejvyspělejší ekonomikou a nejvyšší úrovní životního standardu leží v Evropě. Ta se těší z příznivých klimatických podmínek, ovšem nijak mimořádně neoplývá bohatstvím přírodních zdrojů. Větší zásoby „černého zlata“ má kromě Ruska jen Norsko. Mnohem bohatší zásoby se nalézají na teritoriích států Blízkého Východu a části Afriky. Ty se přesto co do vyspělosti zůstávají za Evropou pozadu. Jejich vlády totiž nepotřebují k získání peněz práci svých občanů. Nemají tedy motivaci poskytovat svým občanům práva a svobody běžné v liberálních demokraciích, ani zavádět pravidla tržního hospodářství. Peníze získané za prodej ropy tedy mohou zvýšit životní úroveň většiny obyvatel, nicméně působí jako koule u nohy, protože ropné země nemají důvod vstupovat do soutěže s ostatními státy v technologickém rozvoji, ani v otevřenosti společnosti.

Bohužel toto pravidlo se netýká jen ropy, ale často též jiného snadného zdroje příjmu: mezinárodní pomoci. Pokud se peníze poskytnuté vyspělými zeměmi nedostanou k potřebným, ale zůstanou za nehty zkorumpovaným politickým špičkám, může mezinárodní pomoc kvalitu demokracie spíše zhoršit. Poskytnuté finance tak vedou ke zhoršení úrovně místních úřadů a podporují korupci.

Přesto nelze doporučit jednoduché řešení, jímž by bylo utnutí mezinárodní pomoci. I když není mimořádně efektivní, dosavadní způsob pomoci přesto dosahuje úspěchů: gramotnost v Africe roste a vyrovnává se poměr počtu gramotných žen a mužů. V některých rozvojových zemích se podařilo vymýtit spalničky, černé neštovice a říční slepotu a výrazně snížit výskyt dětské obrny, tuberkulózy, úmrtí rodiček při porodu, úmrtnost kojenců, dětských úmrtí z průjmů a řady infekčních nemocí. Lze nějakým způsobem dosáhnout toho, aby mezinárodní pomoc nebyla vyplýtvána? Řešením je směřování pomoci na konkrétní, i když „drobné“ cíle (a vzdát snahu o dosažení honosně znějících cílů, jako je „rozvoj demokracie“ či „budování vyspělé společnosti“), upuštění od snahy o rozsáhlé a rychlé změny ve fungování chudých zemí, nezasahování do jejich politického vývoje, neposkytování pomoci těm nejzkorumpovanějším z nich a větší důraz na kontrolu použití darovaných prostředků.


Prameny:
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. (Academia, 2005)
William Easterly: Břímě bílého muže. Proč pomoc Západu třetímu světu selhává? (Academia, 2010)

Publikováno na ipoint.cz