Libertariáni jsou lidé, kteří věří, že stát by měl by měl omezit své zásahy na minimální možnou míru. Naopak podle paternalistického vidění světa je dobré se o lidi starat, jak nejvíce to jde. Podle této charakteristiky by spojení „libertariánský paternalismus“ mohlo působit jako protimluv, ale není tomu tak. Zastánci libertariánského paternalismu jsou přesvědčeni, že lidem by měla být nabídnut volba výběru, nicméně tam kde je to užitečné, by lidé měli být „postrčeni“ žádoucím směrem. Toto postrčení může přijít jak ze strany státu, tak ze strany soukromého sektoru.

I hodně minimální stát musí v řadě oblastí nastavit výchozí podmínky. Musí rozhodnout, zda budou všichni občané od počátku zapojeni do zdravotního pojištění s možností z něj vystoupit, či zda budou pojištěni jen ti, kteří i to požádají. Podobně musí předem určit, zda dárcem orgánů je člověk, který nepodepsal žádost o vyjmutí z registru dárců, nebo člověk, který se do něj přihlásil (zdá se, že to je drobný technický detail, ale rozdíly v přístupu jsou obrovské: v Německu, kde je nutné se přihlásit, dalo svolení jen 12% obyvatel, zatímco v Rakousku, kde je třeba se odhlásit, jsou dárci skoro všichni – 99% obyvatel).

Uvedený příklad pochází z knihy Richarda Thalera a Casse Sunsteina Nudge (Šťouch), kterou lze označit za manifest libertariánského paternalismu. Autoři ukazují řadu postupů, jak vést lidi k tomu, aby více spořili, aby pro svůj penzijní plán volili vyváženější investiční portfolio, aby méně skákali na špek nesolidním prodejcům hypoték, či aby se chovali ohleduplněji k životnímu prostředí. Receptů je několik: požadovat od firem, aby o svých produktech dostatečně a nezkresleně informovali a umožnili tak spotřebitelům snadno zvolit nejvýhodnější hypotéku či nejšetrnější automobil. Někdy je třeba zamyslet se nad přílišnou pestrostí výběru. Jak ukazuje zkušenost ze Švédska a USA, mají-li si lidé vybrat jeden z pěti penzijních fondů, obvykle nějaký zvolí. Pokud je jim předložena nabídka pěti set fondů, jsou z té změti údajů paralyzováni a raději si nevyberou nic. Příliš velká možnost výběru tak funguje stejně jako nulový výběr.

Jednou z prvních námitek, které přijdou na mysl, je otázka výhodnosti těchto „šťouchů“. Chtě-nechtě, musí existovat někdo, kdo rozhodne, kterým směrem mají být lidé „pošťouchnuti“. To zavání tím, co pravověrní libertariáni nazývají „sociálním inženýrstvím“. Zde není jiná možnost, než vycházet z empirických zkušeností. Je třeba odpovědět si na otázky jako: „Budou šťastnější lidé ve společnosti, ve které je běžné dárcovství orgánů?“, „Žije se snáze lidem, kteří mají zdravotní a penzijní pojištění?“ Ostatně nějaké výchozí podmínky je nutné vždy nastavit a neexistuje lepší základna pro rozhodování, než je sledování důsledků jednotlivých variant.

Publikováno na ipoint.cz