Představme si situaci, kdy budete na hromádku písku postupně přisypávat zrníčko po zrníčku. Hromada poroste, ale čas od času dojde k situaci, kdy se část písku zničehonic sesune a v určitém okamžiku se zhroutí celá hromada. Uvedeným dějem se zabývá Thomova teorie, nazývaná též teorie katastrof. Podstatné je, že nelze předpovědět, které konkrétní zrnko písku způsobí zhroucení.

Uvedený jev si můžete bez shánění písku velmi rychle a jednoduše vyzkoušet, pokud přitlačíte ukazovák na desku stolu a pokusíte se pohybovat jím dopředu. Napřed to vůbec nepůjde, ale náhle se prst rozjede a poskočí o kus dopředu. Ve větším rozměru se podobný efekt uplatňuje u pohybů zemských desek. Zemětřesení je tedy z principu nepředpověditelné.

Hroutící se ekonomika se hromadě písku v lecčems podobá. I v tomto případě nelze okamžik zhroucení předpovědět. Může přijít za měsíc, nebo za několik let. Proto není spravedlivé posmívat se ekonomům za to, že nedokáží ekonomické krize předvídat. Pokud se ekonomickou krizi podaří dokonale pochopit, popsat a díky tomu jí navždy předejít, dříve nebo později se vynoří krize zcela nového typu a ta bude tím ničivější, čím déle a čím hlouběji bude lidstvo přesvědčeno o tom, že nic takového se již nikdy nemůže stát.

Nikoho z nás by nenapadlo tvrdit, že za hroucení hromady písku může zrnko, které dopadlo jako poslední (popřípadě jiné zrnko, které dopadlo někdy dříve). V ekonomice je to jinak. Ta se našich životů dotýká příliš intenzivně, než abychom netoužili poznat její příčinu, či ještě lépe: jejího pachatele.

Jednou z obětí tohoto myšlení je římský císař Dioklecián. Ten říši převzal ve velmi neutěšeném stavu. Spustil reformu státní správy, vojensky i hospodářsky říši stabilizoval a prodloužil tak její existenci. Přesto ikona libertaritánů, ekonom Ludwig von Mises, nebohého Diokleciána obvinil z jednoho z nejkazisvětštějších skutků v dějinách: ze zániku Římské říše. Jak k tomu Dioklecián přišel? Vydal zákon regulující ceny. Diokleciánův zoufalý pokus zastavit trvající růst cen měl stejný účinek jako pokus zastavit povodeň holýma rukama. Hodnoty, které zákon stanovil jako cenový strop, v realitě fungovaly spíše jako spodní mez (viz kniha Zánik antického světa od Josefa Češky) a zákon byl brzy zrušen. Přesto podle von Misese Diokleciánův krok demotivoval rolníky a vedl k fatálnímu ekonomickému poklesu. Tato teorie se nezabývá důvody, které vedly ke znehodnocování měny a inflaci, které se Dioklecián pokusil naivním způsobem zastavit a ignoruje marnost této snahy.

Diokleciánovým následovníkem v údajné tvorbě katastrof se stal Bill Clinton. Ten prosazoval plnění zákona, který byl schválen v roce 1977 a který požadoval, aby banky umožnily přístup k bydlení méně movitým občanům. Neschopnost dlužníků splácet závazky přispěla k vypuknutí finanční krize. Nicméně dvě třetiny podřadných hypoték prodaly nebankovní společnosti, které uvedenému zákonu nepodléhaly, a samotné banky kvůli zachování tržního podílu nemajetné klienty aktivně lákaly počátečními nízkými splátkami, nemluvě o tom, že krize měla i další kořeny (finanční inovace, které se svou složitostí vymkly risk-managerům z ruky, nedostatečná regulace bank, lehkomyslné zadlužování domácností, nízké úrokové sazby).

Příčina přecenění Diokleciánova a Clintonova dějinotvorného vlivu je ideologická. Pokud na hromadu písku dopadají zrnka různé barvy, může být lákavé říci, že za pád hromady může právě zrnko červené, žluté či modré. Zmíněné hypotézy vyhovují představám o zlovolném působení státu a jejich zastánci jsou ekonomové tzv. rakouské školy. Jakmile se pokusíme o větší nadhled, přestáváme problém vidět černobíle, ostré obrysy se rozmlžují a otázka, kdo je viníkem, přestává mít smysl.

Publikováno na ipoint.cz