Ekonom Paul Krugman publikoval řadu textů, ve kterých se snaží čtenáře přesvědčit, že růst veřejného zadlužení by neměl ohrozit rychlost hospodářského růstu. Koncem loňského roku se inspiroval historií. Jeho krátký (a poněkud mlhavý) text ukazuje, že Británie zažila v 19. století ekonomicky šťastné růstové období, kdy si její dluhopisy udržovaly nízkou a zároveň stabilní úrokové sazby, navzdory tomu, že po celou první polovinu tohoto období veřejný dluh přesahoval 100% HPD, ve svém nejvyšším bodě dokonce 250% HDP.



Krugmanovi oponuje profesorka ekonomie a spoluautorka kontroverzní „protidluhové“ knihy Tentokrát je to jinak Carmen M. Reinhartová (kniha vyvolala kromě jiného diskuse o tom, zda dluh skutečně paralyzuje růst a zda není příčina souvislost opačná – pak by měl pravdu spíše Krugman). Podle Reinhartové patří toto růstové období Velké Británie mezi výjimky. Ve většině případů je velké zadlužení spojeno s nízkým růstem. Reinhartová prozkoumala 26 období a zemí s vysokým zadlužením a kromě zmíněné Británie našla od roku 1800 pouze další dva případy, kdy dluh růstu nevadil (Belgie 1920-1926 a Nizozemsko 1932-1954). Ve zbylých 23 případech byl růst slabý nebo žádný (např. USA 1944-1949, Japonsko 1995-2011 a Řecko 1993-2011).

Jak Reinhartová vysvětluje zmíněný úspěch Británie? Spolu s Nizozemskem, které ve stejné době fungovalo s ještě vyšším dluhem, hrála tehdejší Británie roli mezinárodního finančního centra. Kromě toho v případě obou zemí vysoký veřejný dluh koexistoval s vysokými soukromými úsporami. Obě země tedy fungovaly jako mezinárodní věřitelé (což třeba o současných Spojených státech říci nelze). Jak Británie, tak Nizozemsko tehdy také těžily z postavení koloniálních velmocí, kdy významnou část zdrojů čerpaly ze svých kolonií. Do karet jim hrála i fiskální politika: díky tehdejšímu dlouhodobě mírovému období se dalo šetřit na armádě, což posílilo státní rozpočet (dnes je celkem jedno, kolik utrácíme za obranu; rozhodující podíl tvoří vyplácené starobní penze a ty vzhledem k demografické situaci jen tak neklesnou).

Podobně jako v knize Reinhartová ve svém článku nevaruje ani tak před demografickou situací či veřejným dluhem jako před lidským bláznovstvím a sebe-utěšujícím pocitem, že „nám se to stát nemůže“. Přesvědčení, že se krize dějí jen jiným lidem v jiných zemích či jiných dobách, je skutečně všeobjímající. V tom s paní Reinhartovou vřele souhlasím a myslím, že i Paul Krugman by se přidal.

Publikováno na ipoint.cz.