Nejsme příliš zvyklí, aby byla Česká republika v Evropské unii v něčem nejlepší. Tentokrát se to povedlo, i když pochybnosti zůstávají. Letos v květnu vydal neoliberální mozkový trust Epicenter aktuální přehled, takzvaný Nanny State Index (index státu, který se chová jako chůva).

Index hodnotí, jak se členské státy EU staví k regulaci kouření, konzumace alkoholu a nezdravých potravin. Negativně jsou hodnoceny například omezení reklamy cigaret (včetně e-cigaret) a alkoholu, vyšší zdanění „neřestného“ zboží či zákaz jeho konzumace na veřejných místech. Jak to tedy vlastně je? Omezují svými zákazy státy-chůvy své občany, nebo naopak zvyšují jejich volnost tím, že je brání před závislostmi a obtěžování ze strany závislých?

Podpora vědeckého výzkumu

V současnosti si užíváme mnohem více svobod, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Cestujeme do míst, která dříve ani nebyla známá, máme přístup k obrovskému množství informačních zdrojů a ve srovnání s minulostí nemusíme ani tolik dbát, co si o nás myslí okolí. Současná svoboda, jak jsme na ni zvyklí, pramení ze tří zdrojů – vědeckotechnického pokroku, rozdělení moci a ideologické umírněnosti. Zastavme se u každého z nich a prozkoumejme, za jakých podmínek mohou být současné svobody ohroženy.

Díky pokroku vědy a techniky vzrostly naše možnosti do ještě nedávno nepředstavitelných rozměrů. Nepopírám, že zároveň vzrostla rizika, což ale souvisí s tím, že zatím nikdo nevynalezl minci, která by měla líc, a žádný rub. Chceme-li si své svobody udržet a rozvíjet, neobejdeme se bez podpory vědeckého výzkumu. Sem patří i podpora humanitních oborů, jako je psychologie, sociologie a antropologie.

Pokud chceme omezit negativní důsledky technického rozvoje, musíme v první řadě znát velmi dobře sami sebe. Jen tak si poradíme se změnami, kterým jsme v důsledku pádícího pokroku vystaveni. Ohrozit nás může zlehčování významu vědy. Snižováním dotací do vědy a nedbání jejích výsledků z ideologických důvodů se můžeme jen poškodit.

Dočasné zotročení společnosti

Zároveň však nejsou liché obavy ze zotročení člověka technikou. Historie podobné případy zná – poprvé již v neolitu při přechodu na zemědělství. Nový způsob získávání obživy přinesl možnost skladovat a hromadit zásoby a rodit děti častěji než jednou za čtyři roky (u věčně putujících lovců a sběračů se matka nedokázala postarat o dvě velmi malé děti najednou).

Následovala hierarchizace dosud rovnostářské společnosti a vznik otrokářství. Ranou pro schopnost většiny lidí byly i počátky kapitalismu. Jakkoli tomuto ekonomickému uspořádání vděčíme za náš současný blahobyt, jeho vznik je spojen s otrockou dřinou mužů, žen i dětí v manufakturách a dolech.

Neustálý nárůst přesčasových hodin, jenž se v současnosti děje zejména v USA, lze zčásti přisoudit odehrávající se technologické revoluci. Díky informačním dálnicím může velká část zaměstnanců pracovat v kteroukoli denní hodinu z kteréhokoli místa na světě a mnozí zaměstnavatelé toho zneužívají a nutí podřízené být připraven obdržet pracovní hovor během noci a pracovat během dovolené.

Je zřejmé, že každý výrazný technologický skok, jakkoli je jeho dlouhodobé působení blahodárné, část společnosti dočasně zotročuje. Teprve když společnost změny vstřebá, mohou se naplno projevit jejich pozitiva.

Vlivová centra

Druhý zdroj našich současných svobod rozebral ve své knize Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě americký publicista indického původu Fareed Zakaria. Popsal v ní, jak byl vzestup počtu občanských práv odstartován ve středověku střety dvou institucí, které po tom rozhodně netoužily – světských panovníků a katolické církve. Soupeření je nutilo ucházet se o přízeň poddaných, čímž byla mocenská hegemonie narušena trhlinami, které vedly k upozadění významu jak panovníků, tak církve.

Na soupeření institucí, které usilují o maximalizaci svého vlivu, jsme závislí i my. Absolutistický panovník, jehož moc nikdo nekontroluje, může mít sebelepší úmysly, ale buď jeho vláda, nebo vláda jeho nástupce nakonec skončí útlakem. Proto potřebujeme vyšší počet vlivových center. Ta mohou usilovat o nadvládu nad našimi životy, jenže v rámci této snahy se vzájemně hlídají, a pokud to některé z nich se sebeprosazováním přežene, ostatní ho klepnou přes prsty.

Těmito centry jsou především vláda, parlament, soudy, armáda a policie, ekonomická sféra, média, nevládní organizace, církve, odbory a mezinárodní organizace. Pokud by se například vláda pokusila získat nepřiměřený podíl moci, ocitne se pod palbou opozice, médií, nevládních i mezinárodních spolků, což ji ve většině případů přinutí, aby se nechala zajít choutky.

Rozvoj individuálních schopností

Důležitou roli hrají instituce, které mají řadu odpůrců, navzdory tomu je jejich existence z důvodu zachování pojistek a rovnováh životně důležitá. Jde o náboženské organizace, aktivistické občanské spolky a EU. Tím, že mluví do činnosti politiků, novinářů a podnikatelů, se významně zasluhují o zachování našich svobod. Na tom nic nemění skutečnost, že si toho většina lidí není vědoma.

Nic ovšem není zadarmo, ani pojistky, které zajišťují, že o naši svobodu snadno nepřijdeme. Vládu, parlament, soudy a orgány EU živíme z daní. Kvůli reklamám v médiích, tedy kvůli příjmu žurnalistů, je dražší řada výrobků, protože náklady na reklamu pokrývají spotřebitelé ze svých kapes. To vše se nakonec vyplatí, protože občanské svobody jsou nezbytnou podmínkou k rozvoji individuálních schopností a aspirací, což vede k ekonomické prosperitě.

Oslabování mechanismů vyvažování moci vždy vede k jejímu uzurpování jednou institucí na úkor jiných, k její horší kontrole, což se odráží v horším ekonomickém prostředí. Toto oslabení by mohlo nastat například znárodněním soukromých podniků, rozpuštěním občanských spolků, přílišnou regulací ekonomických subjektů či vystoupením z EU. Omezení počtu vlivových center zvyšuje nebezpečí monopolizace moci.

Náboženská či politická víra

Vedle vědeckotechnického pokroku a rozdělení moci je třetím zdrojem našich svobod ideologická umírněnost. Řečeno citátem ze Žebrácké opery: „Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp!“ To platí pro každého, kdo příliš podlehl svodům jakékoli náboženské či politické víry. Takový jedinec sám sebe dobrovolně svazuje tím, že se snaží vtěsnat své chování do dogmatického rámce.

Často jde o regulaci sexuálního chování, obvyklé je také omezování kontaktu a spolupráce s lidmi, proti kterým se daná ideologie vymezuje. V krajním případě může jít i o odmítání lékařské pomoci. Dostatek příkladů těch, které jejich fanatismus přiměl nejen k omezení svobod, ale dokonce ke vzdání se vlastního života, poskytují sebevražední teroristé i třeba příslušníci sebevražedných sekt či bezesporu disciplinovaní a stateční vojáci německé nacistické armády.

Zmíněný sklon k regulaci sexuálního chování ve jménu „čistoty“ je obecný a lze jej pozorovat u zcela odlišných ideologií. Patří sem diskriminace homosexuálů a neprovdaných matek v silně katolických zemích. Řadí se sem ale také zákaz striptýzu na Islandu a penalizace zákazníků prostitutek v severských zemích, Francii a Severním Irsku. Proč? Protože tyto činy jsou motivovány spíše abstraktními a mlhavými ideály (boj proti „degradaci“ žen) než praktickými ohledy (přenos pohlavních nemocí, sexuální násilí).

Vnucení svazujících pravidel

Ideologická zaslepenost neomezuje jen své nositele, ale i jejich okolí. Fanatici jsou přesvědčeni, že věří v dobrou věc a že je třeba své ideály šířit. Dostanou-li se jurodiví vyznavači jakékoli „dobré“ věci k moci, následuje obecné vnucení svazujících pravidel. To zažili občané zemí pod fašistickou či komunistickou diktaturou a v menší míře tím procházejí naši polští sousedé, u nichž vládu převzali politici z radikálních katolických kruhů.

Za pozornost stojí, že zmíněné tři zdroje svobody se navzájem posilují. Vědecko-technický pokrok svými objevy rozbíjí dogmata, připravuje fanatiky o jejich „Pravdy“ a chtě nechtě je nutí k umírněnějším postojům. Vedení totalitních zemí dříve, nebo později zjistí, že jejich ideologie se neslučuje s vědeckým poznáním, a doplatí na to. To se stalo nacistickému Německu po vypuzení vědců židovského původu i Sovětskému svazu, který ignoroval poznatky ekonomů.

Podobně vědecko-technický pokrok posiluje rozdělení moci tím, že své výsledky neposkytuje pouze elitám, ale prakticky všem občanům. Všichni můžeme efektivně komunikovat bez ohledu na vzdálenost, a pokud si to přejeme, šířit své myšlenky. Příležitosti většiny občanů díky technologiím vzrůstají rychleji než možnosti elit je kontrolovat. Jmenujme například možnost lobbovat, zakládat spolky ovlivňující veřejné mínění a pronikat do médií (či nová média spouštět).

Vláda ideologie

Svoboda je někdy chápána jako minimum zákazů a příkazů ze strany okolí. Z tohoto pohledu by byl nejsvobodnějším tvorem samec-orangutan, který se sám potuluje krajinou, a v zásadě si může dělat, co chce. Každý člověk je (a vždy byl) ve srovnání s orangutanem spoután mnoha zákazy, omezeními a pravidly.

Právě proto člověk osídlil celou planetu, zatímco orangutan se nachází na pokraji vyhynutí. Jakkoli si žijí orangutani svobodně, jejich možnosti jsou ve srovnání s lidmi zanedbatelné (a jsou nižší i ve srovnání s více společenskými šimpanzi). Složitost společenských pravidel a šíře příležitostí, které společnost nabízí, jsou spojenými nádobami.

Svobodu ohrožuje přílišná příchylnost k jakékoli ideologii, včetně ideologií, které se svobodou zaštiťují. To, že ideologie přebírá vládu nad zdravým rozumem, lze poznat podle toho, že při argumentaci jsou upřednostňovány abstraktní hodnoty před praktickými důsledky daných činů. Příkladem zdivočilého působení zdánlivě neškodné ideologie (v tomto případě volného trhu) v kombinaci s nedostatečnou regulací ze strany státu jsou stáže v bankách londýnské City.

Stážisté zde pracují jen několik týdnů, od výsledků stáže závisí jejich další kariéra a vzhledem k dočasnosti jejich pozice nemají zaměstnavatelé důvod dbát o dlouhodobou udržitelnost jejich výkonu. Stážisté představují laciný a snadno nahraditelný „lidský materiál“. Výsledkem je pracovní doba převyšující 100 hodin týdně a také smrt Moritze Erhardta po 72 hodinách práce beze spánku.

Omezení vlastního jednání

V tuzemsku rozdmýchalo diskuse na téma omezování lidských svobod zahájení platnosti protikuřáckého zákona. Diskuse mohou trvat nekonečně dlouho, protože to, co je pro jednoho „svobodou“, považuje jiný za nepříjemné omezení. Zatímco podstatná část kuřáků poukazovala, že jim bude něco zakázáno, většina nekuřáků zákon vnímala jako rozšíření svých možností najíst se v nezakouřené restauraci, tedy rozšíření svobod.

V takovém případě je nejlepší vyhnout se vzletným slovům, jako je „svoboda“, a raději vážit jednotlivé praktické dopady. Svoboda je vždy svázána se zodpovědností, jak lze vidět na tolik diskutovaném přístupu ke kouření. Negativní zdravotní důsledky jsou nepopiratelné a cigareta spíše připoutává, než osvobozuje. Otázkou, k jejímuž zodpovězení bude nutný časový odstup, je rozsah zákazu a rychlost jeho zpřísňování.

Zapomíná se ovšem, že jedinec může zachovat snáze maximum svých svobod, když se sám uvážlivě rozhoduje, kdy své jednání omezit, aby nenarušovalo svobody ostatních. Kuřáci mohou dosáhnout pomalejšího tempa či úplného zastavení dalších restrikcí, pokud budou dobrovolně dbát na ohleduplné chování vůči ostatním.

Na otázku položenou v první odstavci neexistuje jednoduchá univerzální odpověď. Žádná ideologie nezajistí zachování současných svobod. Nutná je obezřetnost vůči jakémukoli světonázoru. Současné svobody si nezachováme tím, že budeme nekriticky uctívat politiky, kteří se „svobodou“ zaštiťují, ale tím, že budeme mravenčím úsilí zvažovat klady a zápory každého zvažovaného opatření.


Publikováno na webu Česká pozice