Začátek letošního roku bude možná kromě jiného připomínán díky jedné na první pohled kuriózně působící události. Tracey Crouchové, dosavadní britské ministryni sportu přibyl nový resort: stala se ministryní pro osamělost. Zpráva proběhla i českými médii. Diskutující na internetu zareagovali zčásti pobaveně, zčásti novinku přijali jako důkaz úpadku západní civilizace.

Britská premiérka Theresa Mayová tuto iniciativu opírá o hrozivě vypadající čísla. Podle údajů uveřejněných agenturou Reuters přibližně dvě stě tisíc starších lidí za poslední měsíc ani jednou nepromluvilo s někým z příbuzných čí přátel. Chronickou osamělostí pak trpí 1,2 milionů Britů. Je sociální stát od toho, aby jim pomáhal?

A nejenom jim. I když osamělost je mezi seniory více rozšířená než ve zbytku populace, i mladší lidé jí velmi často trpí. V roce 2016 byla v Kanadě vypracována studie zkoumající výskyt pocitů osamělosti mezi kanadskými vysokoškoláky. Na dotazník odpovědělo více než čtyřicet tři tisíc studentek a studentů. Dvě třetiny z nich se přiznaly, že během uplynulého roku se cítily alespoň jednou velmi osaměle (o něco hůře na tom byly dívky, které dosáhly sedmdesáti procent). Za poslední dva měsíce zažilo tento pocit třicet procent dotazovaných. A 44 procenta dotázaných během roku pocítila takovou depresi, že měla problém vůbec fungovat.

Zde ovšem příval špatných zpráv nekončí. Tým vedený doktorkou Julianne Holt-Lunstadovou došel loni k závěru, že osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o stejný podíl jako cukrovka. V obou případech roste úmrtnost Američanů starších sedmdesáti let o 30 %. Nehraje při tom roli, zda jde o osamělost jen subjektivně vnímanou či objektivní. Doktorka Holt-Lunstadová ve své studii volá po zařazení osamělosti na seznam faktorů vážně ohrožujících lidské zdraví. Osamělost by se tak dostala na roveň jevů, jako je zneužívání drog a sedavý životní styl.



Seznam záporných důsledků osamělosti se zdá být nevyčerpatelný. Vědci z University of Chicago, University of California-San Diego a z Harvardu zjistili, že samota je navíc nakažlivá. Člověk, který se postupně uzavírá do sebe, přenese některé své rysy na své poslední zbylé přátele. Stane se tak krátce před tím, než se od nich odstřihne či o ně jiným způsobem přijde. U nich pak prudce vzroste riziko, že budou v nejbližší době také čelit osamělosti. Tím se roztáčí začarovaný kruh, protože výsledkem samoty je zamlklost, nedůvěra vůči ostatním a sebelítost, a ty oběti ztěžují návrat do společenského životu.

V rámci debaty o placení poplatků u lékaře mnohokrát zaznělo, že třicetikorunové poplatky mají odradit od návštěvy ordinace osoby (především důchodce), kteří žádným skutečným zdravotním problémem netrpí a jdou si tam prostě jen popovídat. Nejde o specificky český problém. O starých osamělých lidech, které žene hlad po společenském kontaktu k lékaři, psal loni magazín Stuff. Jedna z deseti návštěv lékaře v Británii je v případě starších lidí motivována spíše osamělostí než momentálními zdravotními problémy. Pro mnoho lidí je lékař poslední zbylou osobou, která jim dává najevo svůj zájem. Vzhledem k tomu, že pocity osamělosti nelze od zdravotního stavu oddělit, může mít popovídání si s lékařem nezanedbatelný preventivní účinek. Otázkou je, zda by to nešlo zařídit efektivněji než na úkor času vysoce kvalifikovaných a pracovně přetížených doktorů. Jak najít lacinější způsob pomoci osamělým lidem? Abychom tuto otázku vyřešili, potřebujeme někoho, kdo se jí bude vůbec zabývat a kdo bude mít odpovídající pravomoci. Ejhle – vytvoření postu ministryně pro osamělost najednou dává smysl. Nejenže může pomoci lidem, kteří se trápí, ale navíc je zde šance na úspory.

Samota má ještě jednu vlastnost, která ji činí ještě více nepříjemnou. Často se za ni stydíme. Neodvažujeme se přiznat, že nemáme nikoho, komu bychom stáli za to, aby s námi zašel občas na kávu. Nejsme zrovna pyšní na to, že sedíme doma a je nám smutno. Ostatně ne nadarmo se lidé na sociálních sítích nechlubí jen tím, kam vyrazili na dovolenou nebo jaké dobré jídlo si uvařili, ale hodně také tím, jak si užívají s jinými lidmi – ať už na večírku, na výletě či jinde.

Ale pozor – navzdory všemu doposud řečenému být sám nemusí být automaticky špatné. Samota, pokud není vnímána jako osamělost, má své přednosti. Psychiatryně Dita Šamánková, autorka knihy Osamělost aneb Kolik přátel máte na Facebooku k tomu říká: „V knize píšu o rozdílu mezi samotou a osamělostí. Zejména introverti samotu spíše vyhledávají a dokáží se smířit i s nedobrovolnou osamělostí - obvykle proto, že se potřebují soustředit na nějaký úkol a na pěstování běžných vztahů jim nezbývá energie. Výsledek takové ‚tvůrčí osamělosti‘ může být ovšem pro ně i pro společnost daleko přínosnější než povinná účast na podnikovém večírku.

Každý člověk se občas potřebuje ‚ponořit sám do sebe‘, aby zhodnotil svou dosavadní cestu a vytyčil si další směr. Proto i aktivní lidé chodí do meditačních kurzů, jezdí na dovolené do indických klášterů nebo si berou ‚přestávku v kariéře‘. Vracejí se bohatší o pochopení toho, co je pro ně skutečně důležité.“

My Češi máme možná tuto potřebu o něco větší než národy, jejichž příslušníci se spolu dávají ochotně do řeči třeba během společné jízdy ve vlaku či metru. A pokud jde o hrozbu osamělosti, máme výhodu, kterou si neuvědomujeme. K tomu opět doktorka Šamánková, která působila několik let ve Velké Británii: „Nad Spojeným královstvím v jistém smyslu stále slunce nezapadá: pozůstatkem koloniální éry je, že každá britská rodina má příbuzné po celém světě. I dnes se lidé daleko častěji než u nás stěhují za novými příležitostmi třeba přes oceán, takže rodinné jednotky jsou roztříštěné a každý včetně seniorů musí mnohem více spoléhat sám na sebe. Další odlišností je individualismus anglosaských kultur, které jsou v porovnání se slovanskými, ale třeba i jižanskými národy orientovány více na výkon a soutěž než na vzájemnost. V neustálé snaze o naplnění vlastních ambicí se často stává, že lidé jsou osamělí, i když mají ukázkové rodiny a bohatý společenský život.“

To, že na začátku článku uvedené studie vůbec proběhly, svědčí o tom, že jakž takž nějaká pozornost je problému osamělosti věnována. Na druhou stranu ve srovnání s tím, jaké závažné jsou důsledky osamělosti, ji velká pozornost stále věnována není. Stále je na ni pohlíženo jako na soukromý problém, který si musí každý vyřešit sám, a pokud se mu to nepovede, není mu pomoci. Osamělým lidem zatím příliš nepomáhá ani stát, ani trh. Jisté snahy zde ale existují. U nás mohou do určité míry pomoci bezplatné tísňové linky a aktivity, jako je třeba univerzita třetího věku.



Ve spojení s moderními technologiemi přišel soukromý sektor s pokusem, který může využít zmíněnou orientaci na výkon a na výdělek částečně ve prospěch osamělých. V roce 2009 vznikl web RentAFriend (tedy Najmi si přítele). V současnosti nabízí na tomto webu své přátelství více než šest tisíc lidí z celého světa. Pokud nemáte s kým jím či do divadla, či toužíte si s někým popovídat a nikdo vhodný není po ruce, můžete si někoho vybrat na webu. Taxa, kterou placení přátelé požadují, se pohybuje mezi deseti a padesáti dolary za hodinu.

Když budete mít štěstí, natrefíte na sympatickou osobu, které zaplatíte a bude vám s ní čas ubíhat rychleji. Ale je to skutečný lék na pocity osamělosti? 31-letá Vicky se v rozhovoru pro server news.com.au netajila temnou stránkou „profesionálního“ přátelství s platícími klienty: „Jde o to, že si čas strávený se mnou užívají a pak si myslí, že jsem jejich kamarádka. Já si s nimi i poté ráda píšu a jsem na ně milá, ale oni pak chtějí něco společně podnikat dál, aniž by mě platili. To se stává každou chvíli.“ Uniknout jak výčitkám zhrzených bývalých klientů, tak hryzání vlastního svědomí se zdá být nemožné.

Než placený dočasný přítel může být nakonec užitečnější ten, kterého jsme sice nikdy neviděli, ale v jehož přízeň skálopevně věříme. V mnoha zemích jsou věřící lidé fyzicky i psychicky zdravější než ateisté. Na první pohled by se mohlo zdát, že věřící mají užitek jednak z pravidelných bohoslužeb, které ji dávají příležitost být členem komunity a vídat se ostatními, a jednak ze vztahu k bohu, který je vnímán jako reálný. Tuto představu narušila německá psycholožka Olga Stavrova z univerzity v Kolíně nad Rýnem. Ta prozkoumala vztah mezi zbožností a zdravím v různých zemích a dále v jednotlivých státech USA. V obou případech se ukázalo, že zbožnost podporuje zdravotní stav pouze v oblastech se silnou religiozitou. V regionech s větším podílem ateistů neměla víra v boha na zdraví žádný vliv. Stavrova proto došla k závěru, že pro zdraví je důležité žít v souladu s kulturními normami svého okolí. Češi jsou ateistický národ a věřící zde nemají ustláno na růžích. Podle internetového průzkumu Jaroslava Flégra, o kterém informoval server idnes.cz, jsou někteří čeští věřící dokonce více nemocní než ateisté a mají také silnější sklon k depresím (ale pozor - tento objev nelze zobecňovat na všechny typy víry a všechny denominace).

Na modlení Češi příliš nejsou, zato vynikají v nadšení pro domácí mazlíčky. Majitelky přítulných zvířátek jistě potěší, že blahodárné působení jejich záliby se dočkalo vědeckého potvrzení. Podle studie Jitky Pikhartové, Ann Bowlingové a Christiny Victorové chov domácího zvířátka chrání starší ženy před pocity osamělosti. Ovšem mužští majitelé psů, koček a dalších mazlíčků mají smůlu – u nich nebyl žádný vliv pozorován. Opět se potvrdila slova písně Jana Buriana o tom, že „muži jsou křehcí“.

Možná si my muži sami škodíme tím, že vnímáme svět příliš kategoricky. Pod pojmem „trávit s někým čas“ si dokážeme představit pouze lidskou bytost, ale neumíme do této kategorie zahrnout němou tvář.

Osamělost je dodnes vnímána jako problém, který si každý musí vyřešit sám a instituce by do potýkání se s ním neměly zasahovat. Představa, že by parlament jednal o tom, jak potírat pocity osamělosti, působí směšně. Přesto k tomu může jednou dojít i u nás. Samota není pouhým subjektivním pocitem. Je to jev, jehož šíření se odráží ve větší zátěži zdravotní péče. Nezlehčujme ji, zcela imunní proti ní není nikdo.

Publikováno v příloze Relax Lisových novin, 26. 5. 2018, doplněno