Obvykle spím dobře. Té noci jsem se ale převaloval v posteli a ne a ne zabrat. Ze zoufalství jsem začal dumat, čím se uplynulý den odlišoval od jiných. Na jednu odlišnost jsem si vzpomněl. Krátce před spaním jsem si poprvé v životě uvařil konopný čaj (mám na mysli konopný čaj bez halucinogenů, který se prodává v čajových obchůdcích). Že bych pykal za tento experiment?

Vstal jsem tedy, přemístil se do obývacího pokoje a zde se dal do googlení. Jaké má ten zpropadený konopný čaj účinky? Našel jsem, že čaj uklidňuje a přispívá ke kvalitnímu spánku. Ulevilo se mi. Vrátil jsem se do postele, okamžitě jsem usnul a až do rána jsem spal jako mimino.

Kdoví jak by to s mým spánkem dopadlo, kdybych se náhodou na nějakém jiném webu dočetl, že konopný čaj povzbuzuje a funguje podobně jako káva. Síla sebenaplňujícího proroctví dokáže své. Zklidňující účinky konopného čaje v mém případě nefungovaly, dokud jsem o nich nevěděl.

Jedním z nejznámějších příkladů sebenaplňujícího proroctví je placebo. Léky zabírají lépe, pokud jim důvěřujeme. Účinky placeba byly v uplynulých letech důkladně prozkoumány. Jak zjistili výzkumníci z harvardské univerzity Ted Kaptchuk, Kathryn Hallová a Joseph Loscalzo, efekt může být posílen či zeslaben barvou podané tablety. Na žaludeční problémy nejlépe zabírají pilulky bílé barvy, při depresích pomáhá pro změnu žlutá a úzkostné stavy zahání barva zelená. A ať trpíte čímkoli, vždy účinnost léku zvýší, pokud bude na tabletě vyražen jeho název a pokud jste za něj zaplatili co největší částku.

Méně nápadným, ale mnohem obvyklejším použitím sebenaplňujícího se proroctví je posilování sebevědomí. Budu-li sám o sobě přesvědčen, že jsem vtipný, chytrý a přitažlivý, začnu se tak skutečně chovat. Pokud to příliš nepřeženu, bude mně tak vnímat i mé okolí. Naopak – ten, kdo je o sobě přesvědčen, že je ostatním k smíchu, může jen a jen kvůli tomu způsobit, že se skutečně stane terčem posměšků. Nic naplat – tím, že sami sebe hodnotíte přísně, zaimponujete málokomu. To, čemu říkáme zdravé sebevědomí, obvykle znamená mít poněkud nekritický pohled sám na sebe a věřit si raději o fous více než méně. Pak není divu, že se např. většina lidí považuj za nadprůměrné řidiče (Ola Svenson ve studii z roku 1981 zjistil, že to platí pro 69 % Švédů a neskutečných 93 % Američanů).

Pro politiky platí vše dosud řečené dvojnásob. Zde ale nestačí jen věřit sám sobě. Je nutné věřit i tomu, co říkám. Nejlepším způsobem, jak voličům vnutit sebevětší nesmysl, je být o něm sám přesvědčen. Nejednou mnozí z nás vrtěli hlavou nad tím, když si nějaký politik dokázal vícekrát za sebou protiřečit, aniž by mu to sebeméně vadilo. Řekl bych, že velká část politiků je přesvědčena o své dokonalosti, a díky tomu věří, že vše, co říká, dává smysl – a to i když jsou jejich výroky neslučitelné.

S tím, že sebevědomá póza zvýší šanci na úspěch při hledání partnera či zaměstnání nebo uzavírání obchodu, sotva něco naděláme. Ale možná by stálo za to si více všímat lidí, kteří jsou tišší a nenápadní. Pokud se schopní lidé neprosadí jen kvůli své neprůbojnosti, jejich talent zůstává nevyužit. A na tom tratíme všichni.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 3/2020.