Milí čtenáři, milé čtenářky, mám pro vás dobrou zprávu: rád poslouchám nostalgické písně zpěvačky Lany Del Rey. To znamená, že není příliš velké riziko, že bych vám v případě případného setkání ublížil. Jak jsem na takovou podivnost přišel? Hudba má beze sporu svou kouzlo a svou moc, ale jak souvisí obliba písniček s tím, jak moc někdo je či není pro své okolí nebezpečný?

Souvislost prokázal tým finských výzkumníků, který publikoval v roce 2016 v časopise Frontiers of Psychology studii, která se zabývala vlivem poslechu smutně znějící hudby na posluchače. Vědci pustili sto dvěma dobrovolníkům (šlo výhradně o Finy) pasáž skladby Discovery of the Camp od skladatele filmové hudby Michaela Kamena (pro dobrovolníky to byla do té doby neznámá skladba). V dotazníku se měli posluchači přiznat ke svému sklonu ke stesku, aktuální náladě, zdravotnímu stavu a kvalitě života. Další dotazník sloužil k určení veličiny zvané index interpersonální reaktivity. Hodnota indexu udává míru empatie, tedy ke schopnosti dané osoby soucítit s někým druhým.

Kamenova skladba působila na posluchače velmi rozličně. Některým pomohl poslech k odreagování se, další cítili pohnutí, jiným hudba přinesla naopak úzkost a neklid. Právě ti, kteří se při poslechu cítili hodně příjemně, i když posmutněle, tedy posluchači z druhé skupiny, se ukázali jako nejvíce empatičtí (hrozí tedy u nich menší nebezpečí, že by vám ublížili). To platí obousměrně – s lidmi, kteří empatičtí nejsou, poslech melancholické skladby nijak nepohnul.

Část pokusných osob nicméně zvolenou hudbou nebyla nadšena, protože jim svou náladou připomněla nepříjemné zážitky z minulosti. Možná neměli finští výzkumníci pří výběru skladby zcela šťastnou ruku. Jejich kolegové ze Svobodné univerzity v Berlíně Liila Taruffiová a Stefan Koelsch vsadili také na posmutnělé tóny, tentokrát ale šlo o skladby, které zvítězily v anketě BBC o co nesmutnější hudbu. Z ní výzkumníci vybrali například Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, Adagio pro smyčce od Samuela Barbera či píseň Ponurá neděle maďarského skladatele Rezsö Seresse. Studie se účastnilo 722 lidí z různých částí světa. Podle výsledků výzkumu posluchači obvykle hudbu nespojovali s žádnou konkrétní smutnou událostí, ale poslech si užívali a místo smutku se oddávali pocitům stesku. Pokud v tu dobu zažívali negativní emoce, smutná hudba jim dokázala přinést úlevu. Opět se potvrdilo, že osoby, které dávají smutné hudbě přednost, jsou více empatické.

V jiném výzkumu tým doktorky Liily Taruffiové zjistil, že to jak na nás působí smutná hudba, se liší od hudby jiných nálad. Dvě stě šestnáct dobrovolníků poslouchalo jednak píseň Song for Bob od Nicka Cavea a Warrena Ellise (smutná hudba), finále smyčcového koncertu od Josepha Haydna (veselá hudba) a kontemplativní skladbu (pomalá, leč nikoli smutná hudba). Ihned poté, co skladba skončila, měli dobrovolníci na stupnici od jedné do sedmi vyznačit, jak pozorně v tu chvíli naslouchali. Experiment prokázal, že naše mysl má při poslechu teskné hudby tendenci bloudit. Naše pozornost se při tom obrací do našeho nitra. Část dobrovolníků prošla po poslechu skenem mozkových vln. Ukázalo, že při poslechu smutné hudby jsou silně aktivní ta mozková centra, která fungují, když odpočíváme. Vzhledem k tomu, že již dříve doktorka Taruffiová s jejím týmem zjistily, že existuje vztah mezi blouděním mysli a inovativním myšlením, se zde může nalézat cesta, jak s pomocí hudby zvýšit tvořivost.



Ale pozor. Někdy je působení hudby sporné. Liila Taruffiová na svém webu zmiňuje poněkud hororovou historii výše zmíněné písně Ponurá neděle (možná znáte její verzi zpívanou Karlem Gottem pod názvem Smutná neděle). Několik dnů po vydání písně spáchala sebevraždu milenka autora textu, se kterou se krátce před tím rozešel. V třicátých letech minulého století spáchali údajně po poslechu písně sebevraždu další lidé. Některé rozhlasové stanice ji přestaly hrát, ale to nemohlo šíření jejího věhlasu zastavit. Začala se hrát v dalších zemích (přičemž v roce 1941 zakázala BBC hrát její verzi v podání Billie Holidayové) a popularitu si vydobyla i za oceánem. V Americe je prý zodpovědná za život dalších dvou set lidí. Sám její autor si vzal život ve svých sedmdesáti osmi letech. Možná bude dobré brát výzkum o blahodárném působení smutné hudby s určitým nadhledem.

Mimořádným zážitkem, který může člověk při poslechu hudby zažít je tzv. frisson – jemné chvění, které může být doprovázeno příjemným mrazením v zádech i někdy i husí kůží. Někdy bývá tento pocit trochu nadneseně nazýván „kožním orgasmem“. Schopnost vyvolat si tento pocit má většina populace a jeho intenzita opět souvisí s osobností posluchače. Důležité je očekávaní posluchače, jak se bude hudba dále vyvíjet, a jeho schopnost hudební fantazie. Vzrušující pocit se dostavuje nejčastěji díky neočekávanému harmonickému vývoji, při náhlých změnách v dynamice hudby nebo působivém nástupu sólového nástroje. Hudbě se proto více poddávají lidé, kteří jsou otevření vůči novým zkušenostem.

Tato otevřenost je dána aktivní představivostí, schopností ocenit krásu, vyhledáváním nových zážitků, uvědomováním si vlastních pocitů a upřednostňováním různorodosti. Vztah mezi vnímáním hudby a otevřeností vůči novým zkušenostem potvrdil výzkum psychologa Mitchella Colvera z university v Utahu. Colver pouštěl pokusným osobám hudbu, při které očekával, že se vzrušující chvění může objevit (např. začátek Janových pašijí od Johanna Sebastiana Bacha či hit Making Love Out Of Nothing At All od pop-rockové skupiny Air Supply) a zároveň měřil změny odporu jejich pokožky. Vzhledem k zásadní úloze očekávání došel Colver k zajímavému závěru, který odporuje dosavadním představám: Frisson závisí spíše na poznávacích složkách osobnosti a mnohem méně na emocionální stránce.

My posluchači si můžeme přivodit zmíněný zážitek tím, že si v klidu pustíme oblíbenou hudbu. Jak je tomu u hudebníků? Dostávají se do transu nejen poslechem někoho jiného, ale i svým vlastním hraním? Skladatelka, klavíristka a zpěvačka Barbora Mochowa, autorka étericky znějících písní, k tomu říká: „Tyto pocity, i když ve zmírněné formě, mám i v případech, kdy si sama hraju. Najdu nějakou harmonii, která mě do těchto pocitů dostane. Improvizuju a narazím na sled akordů, který to ve mně vyvolává. Hraju je pořád dokola, něco k tomu zpívám a svým způsobem se tím hypnotizuju. Dá se říct, že se ukolébávám.“



Hudba je univerzálním projevem všech druhů lidských společenství. Oddávají se jí lidé bez ohledu na věk i kulturní zázemí. Je důležitá jak pro nás moderní lidi, tak pro příslušníky přírodních národů žijících v horách na Nové Guineji. Proč tomu tak je? Odpověď na to antropologové zatím nemají. Možná má pravdu teorie, podle které hudba našich prapředků fungovala jako součást rituálů. Stmelovala skupinu a jejím členům dodávala pocit sounáležitosti. Nesloužila tedy pro zábavu, ale stala se důležitým prvkem pro přežití skupiny. Skupinovou funkci hudby potvrzují fanoušci, kteří platí nemalé peníze za účast na megakoncertu svých idolů. Dělají to přesto, že si příslušnou hudbu mohou pustit kdykoli doma a přestože na stadionu mnohdy hudebníky uvidí jen zprostředkovaně díky velkoplošné obrazovce. Jedním z důvodů, proč tak činí, je sdílení kolektivní atmosféry.

To potvrzuje Barbora Mochova: „Hodně velký vliv má, s kým a v jakém kontextu člověk hudbu poslouchá. Úplně jiné to je, když člověk slyší hudbu sám, nebo když je někdo vedle něj. Někdy může druhý člověk ten zážitek rušit, protože cítíš, že on to tak neprožívá. A naopak když s někým hodně sladěný, tak to ještě vzroste. Podpoříte se, aniž byste si něco řekli. Sama jsem měla nějakou píseň hodně oblíbenou, byl jsem z ní nadšená, a pak najednou, když jsem ji někomu pustila, se mi vůbec nelíbila. Cítila jsem, že se nelíbí tomu druhému.“

Že hudba může sloužit jako komunikační prostředek je známá věc. Překvapivě může ovšem znít, že někdy je jediným způsobem, jak se dorozumět. V knize neurologa Olivera Sackse Musicophilia lze nalézt kuriózní vyprávění sociálního pracovníka Kena Kessela. Ten měl v sanatoriu na starosti staršího slabomyslného muže Davida. David byl ortodoxním židem a trávíval celé dny tím, že se hebrejsky modlil a oddával se monotónnímu zpěvu. Pečovatel chtěl zjistit, co by si dal muž k snídani, jenže on na jakoukoli otázku odpovídal pouze zpěvem slabik „oj vej, oj vej vej…“ Situace se zdála beznadějná. Pečovatel dostal nápad. Sedl si vedle muže, začal se s ním kývat do rytmu, naladil se na jeho melodii a zazpíval: „Davide, co byste si dal k snídani?“ „Nevím. Co máte?“ zněla zpívaná odpověď. „Jsou tam vajíčka a omelety, toust a brambory, ovesná a pšeničná kaše,“ notoval Ken Kessel. Díky zpívaným otázkám ze svého svěřence nakonec dostal, že by si přál míchaná vajíčka, toust z bílé mouky a černou kávu bez cukru. Za donesení snídaně se mu dostalo očekávaného poděkování: „Oj vej. Oj vej vej…“

Ještě významnější roli při porozumění mezi lidmi si hudba vydobyla pár měsíců po začátku první světové války. V Belgii bojující němečtí vojáci vyzdobili na Štědrý den okolí zákopů svíčkami a začali zpívat koledy. Proti nim bojující Britové byli možná napřed neobvyklým chováním Němců překvapeni, ale nakonec se ke zpěvu přidali. Vánoční zpěv vytvořil mezi původně znepřátelenými stranami pocit sounáležitosti. Vojáci se odvážili opustit zákopy, aby mohli těm druhým popřát příjemné svátky a vyměnit si s nimi drobné dárky. Během svátků se již nebojovalo a vzájemné zabíjení bylo nahrazeno fotbalovými zápasy.

Je prakticky nemožné zcela docenit, jak velkou úlohu má hudba v lidském životě. Obvykle je považována v první řadě za kratochvíli, za cosi zbytného. Možná ji podceňujeme. Díky ní se cítíme na tomto světě lépe a někdy dokázala písnička zachránit lidské životy. V obrazu ševce, který v pohádce Pyšná princezna utíká za hranici království, jen aby si mohl aspoň na chvíli zazpívat, je tak možná ukryta hlubší moudrost, než by se mohlo na první pohled zdát.

Publikováno v příloze Relax Lidových novin.