Když tehdy pětatřicetiletý spisovatel Jules Verne donesl nakladateli Hetzelovi svůj třetí román, nazvaný Paříž ve dvacátém století, dočkal se zklamání. Hetzelovi se zdál popis budoucnosti příliš temný a pesimistický a odmítl jej vydat. Zklamaný Verne zamkl rukopis do trezoru a již nikdy se k němu nevrátil. Uteklo 126 let, než v roce 1989 román objevil Verneův pravnuk Jean. O pět let později kniha vyšla.

Publikace dosud neznámého díla veleslavného spisovatele vyvolala obrovský zájem a byla považována za senzaci. Je pravda, že nešlo o veselé čtení, Verne popisuje rok 1960 skutečně dosti pochmurným způsobem. A co je pozoruhodné – geniální autor viděl budoucnost velmi přesně.

Nad čím se to nebohý pan Hetzel tak zhrozil a zároveň my v tom dávno žijeme a ani nám to nepřijde? Vernův svět je formován vědeckým pokrokem a přeplněn technickými vynálezy. Lidem usnadňují život elektrické osvětlení, telefon, fax, automobily a počítací stroje. Paříž se proměnila ve město chladně působících mrakodrapů. Navzdory všem vymoženostem se lidem nežije dobře. Jsou uštvaní a drtí je jejich pracovní povinnosti. Bytů je hodně, ale nájemné přesto neúnosně vysoké. Z manželského života se stává přežitek.

Hlavním hrdinou románu je mladý talentovaný básník. Ten rychle zjišťuje, že jeho vzácné nadání je mu k ničemu. Mnohem více se cení schopnost vydělávat co nejvíce peněz. Mladík se nechá zaměstnat coby bankovní úředník, ale příliš si nerozumí s počítacím strojem a je zakrátko zase propuštěn.

Poskočme do euforického roku 1989. V té době padl komunistický režim a více než kdy jindy se občané nově demokratických zemí zabývali otázkou, co jim budoucnost v novém uspořádání přinese. Kdybychom se přenesli do tehdejší doby, co bychom jim mohli povědět? Že po roce 2000 zažije svět ekonomické potíže související se splasknutí technologické bubliny a že v roce 2001 padne k zemi po teroristickém útoku Světové obchodní centrum. O sedm let později vypukne celosvětová finanční krize. Po ní přijdou sucha a požáry (a jinde povodně či orkány) spojená s klimatickými změnami, válka s islamistickými fundamentalisty, příliv imigrantů do Evropy a v roce 2020 si lidstvo nasadí roušky a lidé se přestanou navštěvovat. Kdyby mi před 30 lety někdo předestřel takovouto vizi s tím, že je pravdivá, asi bych několik dní nemohl usnout a pak mě ještě dlouho trápila noční můra.

Přesto všechno si troufám říct, že skuteční Pařížané v roce 1960 žili vcelku šťastně a spokojeně. Ve srovnání s dobou Julese Verna byli zdravější, dožívali se delšího věku a život jim nabízel více možností. Podobně i většina z nás jistě nehledí na předchozích 20 let jako na období, kdy jedna katastrofa střídala druhou.

Osud Verneova románu naznačuje jednu důležitou věc. S postupem času se nemění jen technické výdobytky, ale také hodnoty, která společnost uznává. Tyto hodnoty by ovšem byly pro předchůdce nepochopitelné a sotva přijatelné. Kdyby husitský bojovník přicestoval do současnosti, byl by nejspíše zhrozen, že skoro nechodíme do kostela, a absolutně by nechápal, proč řešíme práva zvířat, proč nezabíjíme homosexuály či proč přenecháváme ve vládě odpovědnost za armádu ženě.

Pokud bychom se přenesli do budoucnosti my, nejspíše bychom byli také znechuceni tím, čemu naši prapotomci budou věřit. Stejně tak bychom byli zaraženi, co všechno z našeho „normálního“ chování by bylo v budoucnosti nepřijatelné.

Ne každému je dán tak geniálním vizí, jimiž oplýval Verne. Pokud se někdo pokouší nahlížet do budoucnosti, obvykle vychází z vlastních zkušeností a zálib. Básník Jan Neruda se o vědu a techniku zajímal více než jeho kolegové. Jeho povídka Zcela věrná zpráva o tom, jak to bylo 24. února r. 1972 na něj ale prozrazuje, že jeho doménou zůstávalo i tak umění a vlastenectví. Nerudova verze budoucí Prahy technicky příliš nepokročila – doprava je zde sice hustá, nicméně stále omezená na horkovzdušné balóny. Ve městě nicméně vyrostla řada divadel, vychází zde 132 deníků, vodovody se podobají antickým akvaduktům a na Vysočanech se staví nová jatka z mramoru. Na druhou stranu Nerudova odvážná vize, že český národ získá nezávislost, se naplnila. Až na to, že se nekonala výměna Chebska za obě (počeštěné) Lužice. Neruda také správně předpověděl budoucí skepsi vůči náboženství. Avšak jeho představa, že v pražském muzeu bude k vidění vycpaná mrtvola posledního papeže, se nenaplnila.

Před půl stoletím podlehl svět euforii z úspěchů při dobývání vesmíru. Americká kosmická agentura NASA natočila v 70. letech krátký propagační film, ve kterém předvídá, že do roku 2000 bude zahájena kolonizace vesmíru. I autoři vědeckofantastické literatury se tehdy zaměřili na příběhy o letech lidí na Mars a další planety, případně o zkoumání vzdálených vesmírných objektů.

Máme rok 2020 a návštěva Marsu stále neproběhla. Sice ji plánuje Elon Musk, ale nadšení pro tento projekt není tak velké, jaké prožíval svět při první cestě kosmonautů na Měsíc. Podle bioložky Lenky Příplatové je to škoda: „Za nesmírně slibné považuji studium tkání v podmínkách mikrogravitace a kosmického záření. Vytržení biologického materiálu (od tkáňových kultur po živé organismy) do pro ně velmi netypického prostředí nám pomáhá lépe pochopit děje, k nimž dochází u nás na Zemi. I proto s napětím očekávám plánované i dosud spíše jen vytoužené lidské mise zpátky na Měsíc, k asteroidům, na zemskou orbitu či na Mars.“

Zatím je ale spíše než cestám do vesmíru věnováno větší úsilí chování lidí na internetu. „Nejlepší mozky naší generace si lámou hlavu, jak lidi přimět klikat na reklamy. To naštve,“ povzdychl si datový analytik Jeffrey Hammerbacher. Coby bývalý zaměstnanec Facebooku ví, o čem mluví. Více než výlety po krásách Sluneční soustavy hýbou světem závody o co největší počet lajků, odběrů, sdílení, návštěv a kliknutí. Neděsí nás představy o nekonečných hlubinách vesmíru, ale spíše otázka, kdo zná a může zneužít naše data.

Tuto obavu vědeckotechnická literatura s velkým předstihem předpověděla. A pozor – postaral se o to český autor. „ Už v roce 1960 Čestmír Vejdělek v románu Návrat z ráje líčí společnost, kde měl každý něco jako chytrý telefon, jen to mělo daleko více funkcí,“ říká spoluzakladatel a bývalý předseda Akademie sci-fi, hororu a fantasy Zdeněk Rampas. „Autor si už tehdy uvědomil, že když vám ten přístroj umí splnit každé přání, tak musí v každém okamžiku vědět, kde a s kým jste. Proto také popsal skupinu, která svůj ‚mobil‘ zahodila, aby žila svobodně a bez kontroly. Protože ale kniha vyšla česky a desítky let před mobily, nikdo na toto její varování nenavázal a zapomnělo se na něj.“ Mobilní telefony již existují a vesměs všichni aspoň jeden máme a nosíme ho všude sebou. Bude zajímavé sledovat, zda se vyplní i druhá část Vejdělkovy předpovědi a lidé začnou dávat před apkami přednost soukromí.

Podle Zdeňka Rampase se příklon od techniky k humanitním oborům trend odrazil i ve směřování sci-fi literatury: „Soudě podle výsledků literárních cen a množství recenzí se špička současné sci-fi zabývá méně vědou, vesmírem a roboty a více mezilidskými vztahy, problémy identity, rasy, pohlaví a genderu.“ Některé předpovědi se na tomto poli již stihly naplnit: „Greg Egan vylíčil již v devadesátých letech Austrálii, kde je úředně uznáváno asi sedm pohlaví. I když to trochu podcenil, ukázal se jako dobrý prognostik. O balkanizaci USA psal Robert Heinlein v době, kdy šlo ještě o popis hodně vzdálené budoucnosti.“

Budoucí podobou společnosti se zabývá letošní román spisovatelky Věry Noskové Rozkošný zákon. Popisuje stav, kdy všechny důležité posty obsadily vesměs nepříliš přitažlivé ženy, zatímco muži jsou vystaveni diskriminaci. „Už desítky let zaznamenáváme tendence, směřující k rozbití klasické rodiny, ženy už mají oporu v zákonech – chtějí-li společensky znevěrohodnit, poškodit muže a pomstít se mu nepravdivým tvrzením, že je sexuálně obtěžoval, na což si dnešní společnost vypěstovala hysterickou přecitlivělost,“ vysvětluje autorka svůj popud k napsání románu.

Věra Nosková navzdory této vizi nevidí budoucnost zcela temně: „Většina zřízeních založených na tvrdém ovládání a obelhávání vlastního obyvatelstva netrvá věčně, mnohdy jen pár let, často několik desetiletí, někdy ovšem staletí. V Rozkošném zákoně nevládne zatím příliš dlouho, takže ještě nenašla sílu a odvahu úplně potlačit a zničit demokracii.“ Leccos ovšem může fungovat zcela obráceně, než jsme zvyklí: „Významnou roli bude hrát boj mužů za svou rovnoprávnost.“

Společenské změny je prakticky nemožné přesně i nepřesně předpovídat. Co již víme, je, že kromě technického vývoje na ně mají vliv i ekologické problémy. Zmínky o nich lze nalézt i v Rozkošném zákonu, jehož děj se odehrává v budoucích subtropických Čechách. I podle Zdeňka Rampase se „sci-fi pokouší řešit problémy, které se nahromadily v současnosti, třeba v Norsku se podle časopisu Plav místo sci-fi píše kli-fi, klimatická SF o dopadech globální změny podnebí.“

Že nejen klimatické změny budou mít na naši budoucnost vliv, připomíná předseda ekologického spolku Děti Země Miroslav Patrik: „Ve střední Evropě jsou dalšími ekologickými hrozbami rychlé snižování biologické diverzity, kolísání množství vody v krajině, chemizace zemědělství, nedůsledné řešení používání a znovupoužívání materiálů, vysoká energetická náročnost založená na fosilních palivech.“

I podle Věry Noskové nás ekologická situace donutí k razantním změnám: „Lze očekávat mnohem větší využívání sluneční energie pomocí solárních panelů na střechách většiny domů, snad i účinnější šíření ekologické osvěty a přijetí ochrany vlastní přírody v masivní většině zemí.“

Letošní rok nás donutil si uvědomit, že navzdory veškerému pokroku zůstáváme stále velmi zranitelnými. Čtenáři sci-fi byli možná zaskočeni méně než všichni ostatním. Pandemie pro ně není nijak novým tématem. „Hodně si užívám romány Johna Scalziho Lock In navazující Head On. Odehrávají se ve světě, v němž se určité procento lidstva po prodělání infekčního onemocnění ocitne uzamčeno uvnitř svého těla bez schopnosti pohybu,“ říká Lenka Příplatová.

Ještě blíže se trefil dosud žijící americký spisovatel Dean Koontz ve svém románu Oči temnoty z roku 1981. V románu líčí virovou nákazu, která se má šířit kolem roku 2020 a pocházet z čínského Wu-chanu (virus se jmenuje Wu-chan-400)! Tato shoda fascinuje. V podrobnostech onemocnění se ale Koontz již hodně odchyluje.

Kromě futurologů, prognostiků a autorů sci-fi jsou experty na předvídání budoucnosti také věštci. Rok 2020 jim dal možnost se blýsknout. Využili ji a trumfli výše zmíněného Koontze? Podle vykladačů Nostradamových proroctví měl být rok 2020 plný strachu a utrpení. Podle britského věštce Craiga Hamiltona-Parkera, který interpretuje výroky zesnulé Baby Vangy, nám měla dát příroda co proto – což mělo dokonce narušit průběh olympijských her. A podle psychotroničky Jeane Dixonové měl být rok 2020 doslova ničivý. Klobouk dolů – tato ponurá proroctví se letos skutečně stala realitou.

Můžeme žasnout nad schopnostmi zmíněných osobností. Až na to, že podle Nostradama měla letos přijít světová válka. Olympijské hry byly narušeny tak moc, že ani nezačaly, ovšem nikoli kvůli zemětřesení, jak předpověděla Baba Vanga. Jeane Dixonová vsadila stejně jako Nostradamus na třetí světovou. Pandemii nepředpověděl nikdo. Třeba se v budoucnosti schopnosti věštců zlepší. Ale nechci nic předpovídat.

Budoucnost je takové naše božstvo: je nevyzpytatelná, obávaná, hrozivá a nepochopitelná. A my nelitujeme obětí, abychom ji přiměli obrátit na nás svou vlídnou tvář. A znovu a znovu se přesvědčujeme, že základní vlastností božstva je nekonečná vrtkavost.

Publikováno v příloze Relax Lidových novin.