Některé psycholožky tvrdí, že bychom měli děti více vystavovat riziku. Toto tvrzení je založené na víře a není dostatečně podložené.

Je docela dobře možné, že někdy v budoucnosti vzniknou kratochvilné články na téma: „To byste nevěřili, jakých šíleností byli lidé schopní na počátku 21. století“. Vsadil bych se, že mezi nepochopitelné úlety bude zařazeno „helikoptérové rodičovství“, tedy druh péče o děti, kdy své potomky nenecháte ani na sekundu bez dozoru, dokud jim není alespoň dvanáct let.

V současnosti se situace v USA v tomto směru zvolňuje, k čemuž hodně přispěla snaha Lenore Skenazyové, která se proslavila tím, že nechala svého devítiletého syna jet samotného metrem. Skenazyová si tehdy vysloužila nálepku „nejhorší matka na světě“.

Dětem ovšem neposlouží, pokud by se rodiče začali chovat ve stylu "ode zdi ke zdi". Propagátoři riskantnější chování dětí, by měli mít své argumenty důkladně podepřené daty. Zatím tomu tak není. Než se podíváme na jednotlivé případy, chtěl bych upozornit, že tímto textem nechci dávat rodičům rady, jak své děti vychovávat, chci ale upozornit na ne zcela poctivou argumentaci některých autorů.

Dětská psycholožka Mariana Brussoniová z univerzity v Britské Kolumbii představila své názory na konferenci v Uppsale v roce 2019. Aby dokázala, že zvýšená starost o děti nemá zásadní vliv na bezpečnost, ukázala tabulku s vývojem počtu smrtelných úrazů dětí v Evropě. Podle tabulky klesl počet smrtelných úrazů dětí mezi lety 2000 a 2015 o 47 %. „Pokud se podíváte na tabulku podrobněji, zjistíte, že k primární příčinou je pokles počtu zranění způsobených při dopravních nehodách v autech,“ okomentuje psycholožka čísla. Trend ostatních druhů úmrtí podle ní není tak podstatný. Ve skutečnosti došlo k poklesu u všech druhů úrazů a významnější než smrtelné nehody v autech jsou počty utonutí. Brussoniová představila tabulku plnou čísel, aby vyvolala falešné zdání, že jsou její názory podpořené daty.

Průkopnicí názoru, že i velmi malé děti ochrání před zraněními spíše jejich instinkty než rodiče, je antropoložka Jean Liedloffová, autorka knihy Koncept kontinua. Zde líčí, že indiánské děti mají volný přístup k ostrým nožům a k ohni, a přesto prý nezpůsobí zranění ani sobě ani nikomu ze svého okolí.

Toto tvrzení vyvrací Jarred Diamond v knize Svět, který skončil včera. O kmeni Enu tvrdí, že i zde bylo dětem „dovoleno dělat leccos, co se jim zachtělo“. Jenže Diamond pokračuje: „V důsledku toho mělo mnoho dospělých v této společnosti popáleniny, které jim zůstaly jako odkaz na jejich chování v dětství.“ Liedloffová jizvy a popáleniny nejspíše ignorovala, protože nezapadaly do její teorie o zázračné dětské nezranitelnosti.

Nejvýraznější českou propagátorkou tohoto směru je psycholožka Pavla Koucká. Ta se neomezuje jen na opatření týkající se dětí, ale je kritičkou i jiných bezpečnostních pokynů. Ihned po vyhlášení pandemických opatření na jaře 2020 se proti nim velmi ostře vyhranila. Kritizovala také zákaz vstupu do parku s podmáčenými stromy či zákaz slézání do lomu, kde docházelo ke třem až čtyřem smrtelným úrazům ročně.


Na webu sancedetem.cz tvrdí: „Mnohá nebezpečí navíc vznikají právě z našich strachů. Třeba dnešní fobie, že dítě do tří let nesmí přijít do styku s drobnými předměty, jež by mohlo spolknout nebo vdechnout. (…) Jenže proč by měli něco takového vdechnout? Není pro to žádný důvod. Ten ovšem nastane, když se toho opravdu začneme bát – když všechny malé předměty pečlivě odklízíme, a pak, když se přece stane, že naší pečlivosti něco uniklo, dítě kousek lístku skutečně strčilo do pusy, zareagujeme leknutím, což znamená, že se prudce nadechneme. Dítě se pochopitelně lekne, a prudce nadechne, také...“. Pavla Koucká své tvrzení o nebezpečích vzniklých ze strachu nedokládá žádnou studií či statistikou, ale pouze hypotetickým příkladem, který si vymyslela. Tímto způsobem lze ovšem provést „důkaz“ absolutně čehokoliv.

V roce 2017 zemřelo v USA kvůli vdechnutí drobného předmětu 184 dětí. Skutečně jsou tyto děti oběťmi leknutí svých rodičů? Nikoli. Často jde o situace, kdy si dítě strčí předmět do úst, svou pozornost pak přesměruje na něco jiného a prudce se nadechne, třeba když se rozběhne nebo rozesměje. Od roku 1968 do roku 2017 klesl v USA počet úmrtí kvůli vdechnutí drobného předmětu o 75 %. Pokles nebyl jistě způsobem tím, že by se rodiče méně lekali. Naopak, víme, že jsou stále starostlivější. Užitečnější, než rodiče ukolébávat tvrzeními o „zbytečném“ strachu z vdechnutí předmětu, je seznámit je s tím, že existuje Heimlichův hmat, který může v kritické chvíli zachránit život dítěte.

Bylo by samozřejmě nesmyslné chtít své děti chránit stoprocentně a bez výjimky. Děti musí poznávat i nebezpečné situace. Otázkou je nalezení správné hranice. Ať člověk dělá cokoliv, vždy je to spojeno s nějakým rizikem. Pokud necháme děti hrát si samotné venku, riskujeme jejich případné zranění (je pravda, že riziko je velmi malé). Pokud je raději necháme hrát doma počítačové hry, riskujeme kvůli nedostatku pohybu a jednostranné zátěži zhoršení jejich celkového zdravotního stavu. Prospěšnost pohybu na čerstvém vzduchu je prokázána nade vší pochybnost.

Nic jako optimální úroveň rizika neexistuje. Každý rodič se musí sám rozhodnout, jakou hranici pro ochranu svých dětí zvolí. Neměl by to za něj dělat stát (kromě krajních případů), ale taky by se neměl nechat ovlivnit nepodloženými tvrzeními propagátorů různých trendů. Zmíněné autorky mají jistě ty nejlepší úmysly. Pokud ale nemají pro své přesvědčení dostatečné důkazy, měly by to přiznat a neměly by si je vymýšlet.

----------

Se souhlasem autorky přidávám komentář paní Ivany Netopilíkové z diskuse k článku na facebookovém profilu Deníku N:

X let jsem pracovala jako instrumentářka na operačních sálech popáleninového centra. Asi třikrát týdně nám ráno vozili urgentní příjem – popálené kojence a batolata, pokaždé stejný průběh. Otec jde do práce, žena mu nachystá ranní kávu, sedne si společně s ním ke svému šálku. Dítě pláče, tak si ho vezme do náruče k té kávě, zatímco ji popíjí... popáleniny 2. stupně.

Další hodně časté jsou popáleniny od trouby, kdy mezitím se v troubě peče, tak dítě ji otevírá a kouká dovnitř. Hodně matkám tohle zrovna připadalo celkem normální.

Potom jsou časté popáleniny od varné konvice, kdy ji děti na sebe převrhnou a od hrnců s vařící vodou. Určitě je důležité děti naučit samostatnosti, ale existuje věkový limit, kdy chápou nebezpečí. Je zbytečné tvrdit, že se mají otrkat od mala, protože fakt ne – ty keloidní jizvy po transplantaci kůže bohužel zůstanou na cely život. To, co je pro nás dospělé celkem malá popálenina, je na dětském těle třeba 40 %. Takže vážně je potřeba být hodně opatrný, já viděla hrůzy a špatné konce, dávejte pozor na své děti, i když to vašemu okolí bude připadat přehnané – není!

Celý článek vyšel v Deníku N. Upravený výtah z článku byl publikován s laskavým svolením redakce.