Do světa se rozlétla zpráva ČTK, že kniha Václava Klause Rok sedmý - projevy, články, eseje získala jednu z letošních cen Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Cenu mu udělil Klub autorů literatury faktu, který na své webové stránce sice zveřejňuje pozvánku na 25. setkání KALFu, nicméně seznam laureátů za letošní rok zde zatím (26.9.) chybí. A tak nelze zjistit, zda to byla cena hlavní, první, či druhá, nebo jen čestné uznání.


Mezi oceněnými byl také Josef Klíma (kdysi Nova, dnes Prima) za knihu Vlastníma očima, který však cenu vrátil, když zjistil, že stejnou cenu in memoriam získal také bývalý prezident Ludvík Svoboda za své válečné zápisky Deník z doby válečné červen 1939-leden 1943.

Na stránkách www.klaus.cz informace o udělení ceny E.E. Kische chybí. Nedivím se tomu. To se spíš divím, že KALF se rozhodl udělovat ceny prezidentům. Navíc knihám, které do literatury faktu mají daleko, protože se jedná o souborná vydání dobových dokumentů, z nichž jen u esejů se dá mluvit o nějaké literární kvalitě.

Gesto Josefa Klímy jsem schopen pochopit jako okamžité hnutí mysli, nicméně nevím, zda bylo namístě. Jestli Klímu rozčílilo laudatio na Svobodovu knihu, jak dodatečně vysvětluje ve svém fejetonu, měl si zachovat chladnou hlavu a uznat, že Ludvík Svoboda za druhé světové války cosi pro tento národ vykonal, o čemž svědčí i zájem čtenářů, kteří Svobodovy zápisky beznadějně vykoupili, zatímco knihy Václava Klause a Josefa Klímy dostaneme v každém supermarketu.

Jen tak na okraj: uznávanou a prestižní Egon-Erwin-Kisch-Preis až do roku 2004 získávali německy píšící novináři jako ocenění žurnalistické kvality svých reportáží. Od roku 2005 se cena přejmenovala na Henry-Nannen-Preis podle jména vydavatele týdeníku Stern, který v roce 1977 cenu E. E. Kische založil.

Knihu zápisků a reportáží z první světové války Kisch vydal po válce s titulem "Schreib das auf, Kisch! Napiš to Kischi!", což byla slova, která prý Kisch často slýchával od vojáků, s nimiž prožíval válečná dobrodružství. Udělením Kischovy ceny prezidentu Václavu Klausovi se přímo vnucuje varianta tohoto sloganu, jehož použitím v titulku tohoto blogu nemyslím nic zlého.

Naopak - jestliže deník Právo získal právo publikovat prezidentovy cestopisné zápisky z jeho současné cesty do New Yorku, a otiskuje je na titulní straně, chápu to jako dobrý tah redakce, která dokáže využít psavosti Václava Klause a jeho nutkavé potřeby sdělovat okolí své myšlenky. Koneckonců, my, co píšeme blogy, nejsme jiní.