Úvodem prohlašuji: nemám nic proti amnestii vyhlášené 1. ledna prezidentem republiky Václavem Klausem, na kterou nahlížím spíše jako na pozitivní čin. Ovšem podobně jako velká část mých spoluobčanů kroutím hlavou - a jsem mírně znepokojen - nad článkem II zastavujícím velice obecně a široce trestní stíhání v případech, které by měly být podle mého názoru dotaženy do konce.

Toto znepokojení dalo vyrůst mediální kauze, která v těchto dnech vyvrcholila. Nechci opakovat její chronologii, nicméně i já bych se rád jednou dočkal odpovědi na otázku, kterou si všichni kladou: kdo upravil konečné znění článku II do takové podoby, že se do něj vešli i evidentní tuneláři cizích majetků?

Byl to záměr nebo náhoda? Kdo za to může? Hradní právník Pavel Hasenkopf tvrdí, že on to nebyl, že jeho verze abolice měla jinou podobu, a že ke změnám došlo na ministerstvu spravedlnosti, kde v té době pracoval jako stážista neúspěšný adept na místo ústavního soudce Zdeněk Koudelka. Ten sice už přiznal, že k amnestii také přiložil svůj díl, ale od konečné redakce dokumentu se rovněž distancuje. Takže zbývá ještě jedna možnost neznámého třetího vzadu, který mohl sedět jak na ministerstvu, tak v prezidentské kanceláři, na nějž by pasovalo post scriptum Hasenkopfova mailu z 19. prosince: „P.S.: nepsal to náhodou na míru nějaký advokát, který takto chce pomoci svému klientovi?“

Nedělám si iluze o tom, že „upatlaná kauza amina“, jak ji nazval Filip Rožánek, probíhající ve všech médiích i na facebooku se dočká nějakého rozumného rozuzlení. Ať už definitivní podobu článku II diktovala obyčejná a snad i pochopitelná snaha o stručnost a jednoduchost, nebo promyšlený zločinný záměr, ani v jednom případě nelze očekávat, že se její autoři ke svému autorství přiznají. Naopak: veškeré „smoking-gun“ důkazy, pokud vůbec nějaké existují, asi zmizí z povrchu světa.

Průběh kauzy však vydal další svědectví o povaze české politiky a jejích proti(spolu)hráčů médií. Když už se prezident Miloš Zeman rozhodl medializovat prostřednictvím svého kancléře Mynáře pátrání po autorech textu amnestie, měl by také vědět, kdy hodit zpátečku v okamžiku, když jeho podřízení chovající se jako slon v porcelánu způsobili více škody než užitku.

Jeho prohlášení k amnestii však nese veškeré rysy „zemanovského“ ohýbání faktů a demagogického vytrhávání jednotlivostí. Pokud vím, tak není pravda, že Pavel Hasenkopf „veřejně odmítl jakoukoli spoluúčast na vyhlášení amnestie, zejména pak na zastavení trestního stíhání ve věci vlekoucích se procesů,“ jak uvádí Zeman. Kdyby Hasenkopf odmítal „jakoukoli spoluúčast“, tak by asi nezveřejňoval svoji korespondenci, z níž vyplývá, že byl autorem původního návrhu. Když si tohle Zemanovo prohlášení člověk přečte, tak si říká: to nás má prezident skutečně za takové hlupáky, že si nedokážeme dát dohromady známá fakta?

Ovšem ani média se příliš nevyznamenala. Dlouhou dobu se vezla na vlně lidového rozhořčení a na základě Mynářových informací se více věnovala nasazování psích hlav údajným autorům amnestie, než aby se s chladnou hlavou pokoušela rozluštit amnestijní tajenku. Jedinou světlou výjimkou byl Tomáš Němeček v LN, který na základě věcné analýzy v komentáři „Umytí docenta Koudelky“ (2.5.2013) naznačil, kde by mohl být zakopán pes.

Když jsem sledoval rozhovor Daniely Drtinové s ministrem Pavlem Blažkem ve včerejších Událostech, komentářích, tázal jsem se sám sebe: to je Daniela tak slabá v kramflecích, že musí Blažkovi neustále skákat do řeči a nenechat ho domluvit větu. Obvykle to dělají lidé, kteří si nejsou jisti svoji věcí a obávají se argumentů těch druhých. Namísto aby svými klidnými a věcně podloženými otázkami kladla pasti, do nichž by se pak svými výmluvami Blažek zaplétal, Drtinová neustále útočila dotazem „kdo psal abolici“ a nakonec se v podstatě nic nedozvěděla. Když to všechno náhle, jak když utne, skončilo, protože vypršel vymezený čas, získal jsem dojem, že Blažek svým postojem „já nic, já muzikant“ v podstatě v tom souboji zvítězil. Možná proto, že on skutečně v této aféře je přihlížející muzikant, který asi jen kryje ty, kteří se na sále perou.

Přestože se mě někteří lidé snaží přesvědčit o kvalitách právníka Zdeňka Koudelky, nemohu si pomoci, ale člověk, který tak ochotně vyhovuje přáním vrchnosti a který je schopen napsat blog veřejně vyzývající k neplacení poplatků financujících veřejnou službu jenom proto, že se mu na ní něco nelíbí, by měl pečlivěji vážit svoje veřejná angažmá.

Nehledě na to, co si myslet o autorovi, který se snaží zamést stopy tím, že zlikviduje své publikované blogy k tématu amnestie, aniž si uvědomuje, že nějaké stopy po nich vždycky zůstanou.. Stačí porovnat screenshoty Koudelkových blogů z letošního ledna.

Tohle je screenshot z "wayback machine", který zobrazoval stav 20. dubna.



A takhle vypadá lednový archiv Koudelkových blogů dnes. Tři blogy zde scházejí. Shodou okolností všechny k amnestii.