Podle mého názoru obvykle těsně před volbami, zvláště pak ti, kteří se nedostali na kandidátkách na volitelná místa, nebo ti, kteří už vědí, že jejich poslanecká kariéra končí. Pro tuto hypotézu mám jeden dosti přesvědčivý důkaz, který se váže ke schvalování novely zákona o Státním fondu ČR pro rozvoj kinematografie v roce 2006.

Ta novela byla srdeční záležitostí někdejšího ministra kultury Pavla Dostála, který se zhlédl ve francouzském vzoru podporujícím domácí kinematografii povinnými odvody do speciálního fondu. Proto jeho ministerstvo připravilo podobný zákon, který v konečné verzi předpokládal odvod poplatků z audiovizuálního představení (kina - 2%), z rozmnoženiny audiovizuálního díla (videa, DVD - 3%), z vysílání reklamy nebo teleshoppingu v televizním vysílání (3%), a z televizního vysílání ČT (0,5% z podnikatelské činnosti).

Trvalo přes půl roku, než vláda, ve které se měnili premiéři, novelu projednala a potom ještě déle než rok, než Sněmovna návrh zákona (sněmovní tisk 854) konečně schválila. V průběhu projednávání návrhu ve Sněmovně ministr Dostál v červenci 2005 zemřel. Komerční televize i majitelé kin, jakož i videopůjčoven, zmobilizovali všechny své lobbyistické schopnosti, aby novelu oklestili. Tak se pro kina měnila povinnost poplatku ze tří na dvě procenta, tak vznikla povinnost České televizi odvádět do fondu půl procenta z podnikatelských aktivit. Kromě toho Senát navrhl další změny: možnost různých výjimek a snížení poplatku ze tří na dvě procenta, na které by se měla vztahovat i povinnost České televize původně stanovená na půl procenta.

Šest týdnů před volbami, 25. dubna 2006, Sněmovna pohodlnou většinou 127:35 senátní pozměňovací návrh přehlasovala. To proto, že se k hlasům vládnoucí koalice připojila i KSČM. Návrh zákona pak putoval k prezidentovi, který ho vrátil do Sněmovny, což vyvolalo rozhořčenou reakci filmařů (odkazy bohužel už nefungují).

Zdálo by se, že nebude problém prezidentovo veto přehlasovat. Ale to už byla v plném běhu přesvědčovací mašinérie komerčních televizí, do jejíchž detailů bych někdy rád nahlédl. Ta nakonec dosáhla toho, že někdejší většina 127 hlasů se smrskla na počet 95 hlasů, což při nutnosti získat proti prezidentském vetu stojedničku nestačilo.

Trapnost celé té záležitosti ještě dnes čiší ze stenoprotokolů zcela poslední 56. schůze před volbami z 23. května 2006, v nichž vyniká zvláště věta tehdejšího ministra kultury Jandáka: „Rozhodněte se: buď ho přijmete, nebo nepřijmete. Mně už je to po pěti měsících jedno, vám řeknu upřímně.“ Všechno začalo už tím, že přehlasování prezidentského veta se přesunulo z úplného začátku schůze na její úplný konec (navrhl poslanec ČSSD Miloš Máša). Když se tento bod v úterý večer po osmé hodině večer projednával, k hlasování se přihlásilo jen 136 unavených poslanců. U komunistů chyběli jen tři poslanci, koaliční řady však zaznamenaly absenci 31 poslanců, ze sedmdesáti sociálních demokratů se k hlasování nedostavilo 23 zákonodárců. Kromě toho někteří lidovci své původní hlasování změnili (Šustr proti, Kasal a Severa se zdrželi) a v US/DEU se našli čtyři absentéři (Kott, Kühnl, Ostrý a Vokáč).

Udělal jsem si analýzu hlasování, když jsem porovnal protokol hlasování z 25. dubna, kdy Sněmovna přehlasovala Senát, a z 23. května, když se nenašlo dost hlasů k přehlasování prezidentského veta. Z třiadvacítky socdem poslanců, kteří původně zákon podporovali, a kteří se z tohoto závěrečného hlasování vypařili, se jich čtrnáct již nikdy na seznamu poslanců neobjevilo, neboť jejich poslanecká kariéra končila. A tak se člověku vkrádá do mysli myšlenka – co je vedlo k tomu, aby změnili své původní rozhodnutí a svou neúčastí přijetí novely zákona sabotovali? Kdo je přesvědčil, aby změnili svůj názor? Kdo jim co nabídl? Nepodlehli svůdné myšlence: když končím, tak ať z toho ještě něco mám?

Samozřejmě, to všechno jsou jen moje spekulace na základě nepřímých indicií. Kromě toho se nabízí ještě jiná varianta: možná nemuselo jít o žádné individuální výhody, třeba šlo o záměr poslaneckého klubu ČSSD, který vyšel komerčním médiím vstříc, protože se zalekl toho, že by těsně před volbami mohla tato média proti nim vystartovat s negativními informacemi. Jak to doopravdy tehdy bylo, to už se asi nikdy nedozvíme. Nicméně bude zajímavé pozorovat, kdo se zítra dostaví a kdo se nedostaví k hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny. Že by to byli opět ti, kteří už nemají šanci na zvolení?

P.S. Jak známo, zbabělé nadbíhání komerčním médiím nakonec nebylo ČSSD stejně nic platné. Poslední 56. schůze PSP skončila v úterý 23. května 2006 pozdě večer, parlamentní volby se konaly ve dnech 2.-3. června 2006. Kubiceho zpráva se dostala na veřejnost v pondělí 29. května.