Když tento týden zemřel bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, vzpomněl jsem si na jeden text, který jsem o něm sepsal před 14 lety. Ačkoliv ten text tenkrát reagoval na aktuální událost české politické scény, myslím, že neztratil na aktuálnosti. Proto ho teď umisťuji na tento blog. (Originál je na http://www.louc.cz/01/531002a.html)

Ostrá osobní výměna názorů Václav Klaus - Erazim Kohák, která se rozhořela ještě před útokem teroristů na New York a Washington, aby po 11.září dostala širší politický rozměr, mi připomněla situaci u našich německých sousedů před 24 lety.

Psal se rok 1977. Spolková republika žila v obavách před teroristickými útoky Frakce Rudé Armády RAF, která o sobě nechávala slyšet výbuchy bomb a násilnými činy už od začátku 70.let

V roce 1977 bylo jádro teroristické skupiny Baader- Meinhofová za mřížemi. Ulrike Meinhofová spáchala v roce 1976 ve vězení sebevraždu a připravovaný proces s jejími kolegy vyprovokoval u členů RAF aktivitu vyúsťující v další brutální činy.

RAF jako ultraradikální výhonek levicového hnutí studentů 60.let tvořila jen malá skupina lidí. (Jejich seznam je např. na webové stránce www.baader-meinhof.com.) Tito radikálové ostře napadající západoněmecký stát však nacházeli se svou kritikou pozitivní ohlas u některých nespokojených skupin společnosti, a některá jejich výchozí kritická stanoviska sdíleli také někteří intelektuálové.

První poválečný německý nositel Nobelovy ceny za literaturu 1972 Heinrich Böll, který terorismus sice odsuzoval, ale byl ochoten zkoumat jeho motivy, se prý dokonce nechal jednou slyšet, že mu větší starosti než Baader-Meinhofová dělají "lži a propaganda fašizujícího tisku". (Byl to tedy výrok na úrovni dnešního Kohákova "klausovského rozkrádání" a "newyorských dvojčat (WTC) jako symbolu americké arogance.")

Série vražd zaměřená na podnikatele, bankéře a představitele státní moci, která začala někdy v roce 1974, v roce 1977 vyvrcholila několika spektakulárními útoky.
7.dubna byl zavražděn generální prokurátor Siegfried Buback, zabiti byli i jeho dva tělesní strážci.
28.dubna soud vynáší rozsudky doživotního žaláře pro Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou a Jana-Carla Raspeho.
30.července byl ve svém domě při neúspěšném pokusu o únos zavražděn bankéř Jürgen Ponto.
5.září unesla RFA prezidenta Spolkového sdružení zaměstnavatelských svazů BDA Hannse-Martina Schleyera, když při únosu zavraždila tři doprovázející policejní důstojníky a řidiče auta.

Začal tzv. "německý podzim"

Únosci požadovali, aby vláda z vězení propustila deset příslušníků RAF, každý z nich měl dostat 100 000 marek a odcestovat do země své volby. Začalo zdlouhavé vyjednávání trvající celé týdny, až přišla další dramatická událost.

13.října unesli čtyři palestinští teroristé letadlo Lufthansy Boeing 737 startující z Mallorky. Nejdříve letěli do Říma, kde se jeden z únosců ohlásil řídící věži: "Zde je kapitán Mučedník (Martyr) Mohammed. Skupina, kterou reprezentuji, požaduje propuštění našich soudruhů z německých věznic. Bojujeme proti imperialistickým organizacím světa." Později svůj požadavek rozšířil o propuštění dvou palestinských vězňů a velké výkupné.

Během dalších tří dnů unesené letadlo přistávalo v Bahrajnu, Dubaji, jemenském Adenu (zde únosci zastřelili německého pilota) a odtud 17.října odletělo do somálského Mogadiša, kam v rámci zdržovací taktiky slíbili vyjednávači dopravit propuštěné vězně z Německa.

V noci ze 17. na 18.října německé komando vniklo do letadla, osvobodilo rukojmí a zabilo tři ze čtyř únosců. Téže noci spáchali Andreas Baader, jeho družka Gudrun Ensslinová a Jan-Karl Raspe ve vězení Stammheim sebevraždu.

Další den, 19.října, byl na základě dopisu zaslaného levicovému francouzskému listu Libération nalezen mrtvý Hanns-Martin Schleyer v kufru auta ve francouzském městě Mulhouse blízko německých hranic. Krvavý německý podzim skončil. Pod hlavičkou RAF byly spáchány ještě další teroristické činy, některé z nich ještě po sjednocení Německa. Ale hnutí již bylo na ústupu do společenské izolace a jeho ideologické zázemí definitivně podryl pád berlínské zdi a "imploze" komunismu.

Vraťme se však do atmosféry podzimu roku 1977. V německé společnosti panuje nervozita. V rámci mimořádných opatření po Bonnu jezdí a vládní budovy střeží obrněnci. Právě v takové atmosféře se z pravé části politického spektra hlasitě ozývá obviňování intelektuálů, kterým se klade za vinu, že svými kritickými postoji k některým jevům ve společnosti inspirovali teroristy k jejich činům.

Politikem, kterému v těchto chvílích ležela na bedrech odpovědnost za to, jak se stát s teroristy vyrovná, byl spolkový kancléř Helmut Schmidt. Na něm v mnohém záleželo, zda vláda podlehne vydírání a odsouzené teroristy propustí, nebo zda vystaví své občany nebezpečí života s tím rizikem, že v případě ztrát na životech bude od kritiků vlády obviňován.

Co učinil v této chvíli politik Helmut Schmidt? Kdyby se připojil ke kritice intelektuálů, mohl si tím vytvořit alibi pro budoucí vývoj: podívejte, já teď musím řešit něco, co jste způsobili vy, a pokud se stane něco nepředvídatelného, bude to vaše, ne moje vina.

Helmut Schmidt jako politik to však neudělá. Naopak, pozve v neděli 16.října do budovy kancléřství vedle svých dvou ministrů intelektuály Maxe Frische, Heinricha Bölla, Siegfrieda Lenze a Siegfrieda Unselda k neformálnímu rozhovoru.

Ve svých pamětech tuto schůzku Schmidt popisuje takto (Schmidt, Helmut: Na společné cestě, česky vydalo nakladatelství Pragma, Praha 1997, str.90):

"Rozprava trvala pět hodin a uprostřed částečně rozčilené a rozbouřené veřejné a parlamentní debaty k terorismu byla vedena klidně a uvážlivě. Pátrali jsme po důvodech politického a morálního zmatku v hlavách a duších atentátníků, po společenských a politických příčinách sklouznutí mladých idealistů do organizovaného zločinu ohrožujícímu životy jiných lidí (...)

Zpočátku jsem byl vnitřně značně nervózní a ještě v poledne jsem se rozmýšlel (a potom tu myšlenku zavrhl), zda by se neměl rozhovor odříci. Potom mě ale diskuse zvolna uklidnila, moji hosté hovořili obezřele, částečně, aby se doplnili, a částečně, aby oponovali. Siegfried Unseld k tomu poznamenal: Böll se v průběhu rozhovoru proměnil ze žalobce v muže, který mnohému porozuměl a který měl zajisté velké pochopení pro situaci spolkového kancléře... Rozhovor se postupně uvolňoval a také ministři se zbavili své rezervovanosti."

Tedy žádné obviňování, žádné osobní osočování, ale věcná debata a snaha o vzájemné porozumění. A při tom Helmut Schmidt ve své politické praxi si o části intelektuálů také myslel své, což dokládá tímto výrokem (Schmidt, 1997, str.93):

"Nikdy jsem ovšem neměl vysoké mínění o těch lidech, kteří z nedostatku zkušenosti sami sice nic neřídí, dokonce by ani nemohli spravovat nějaký okres, kteří neznají ani Ústavu ani veřejné právo, přesto však arogantně a vševědoucně nabízejí své koncepce naší společnosti, hospodářství nebo státu jako celku.

Zpočátku jsem se také proto zlobil, když jsem byl takovými rádoby intelektuály nebo polovzdělanci oklasifikován jako pouhý "machr"... Později jsem si na tuto pohanu, jíž mě častovaly marxistické a pseudomarxistické kroužky, zvykl..."

Nicméně Schmidtovi bylo jasné, že "diskuse mezi skutečnými intelektuály je potřebná" a přitakává výroku Maxe Frische o tom, že "bez obtížné asistence intelektuálů nemá žádná politika nějakou historickou šanci."

Nyní se přenesme do naší reality. Erazim Kohák, filosof, s jehož názory nemusíme souhlasit, ale kterému zcela určitě nelze vyčítat, že by jakkoli usiloval o potlačení demokracie, se dostává pod mediální palbu "politických a intelektuálních Rambů" (citát J.Pehe) a Václav Klaus ho v TV pořadu Sedmička (16.9.) obviní z nenávisti k moderní civilizaci a z podpory házení dlažebních kostek při násilných antiglobalizačních demonstrací

Já si nedokážu představit, že by kterýkoli politik u nás pozval - když ne Erazima Koháka, tak alespoň jiného kritického intelektuála - na sjezd své strany, podobně jako Helmut Schmidt pozval Maxe Frische na sjezd SPD v roce 1977.

Max Frisch se zde k situaci německého podzimu opět vrátil, na jedné straně vyslovil solidaritu s Böllem, Grassem, Lenzem, Habermasem a dalšími veřejně obviňovanými intelektuály, a na straně druhé položil přede všemi delegáty otázku, jak je možné, že mladí lidé, mladé ženy a dokonce děti farářů se dostali na scestí terorismu negujícího svět jejich otců.

V odpovědi na otázku, jaký smysl bytí nabídnout mladé generaci, pak shromážděným politikům doporučil: "obnovení politiky, aby byla více politikou než pokračováním obchodu jinými prostředky... Aby byla politikou jako koncepcí společného života lidí vytvářejících životní hodnoty ... v protikladu k boji o zisk všech proti všem." (Schmidt, 1997, str.92)