Nedávno jsem se přes sociální sítě dostal k článku německého týdeníku Der Spiegel „Stratég teroru“ z letošního dubna, který vychází ze získaných dokumentů zabitého představitele tzv. islámského státu Hadžího Bakra. Z toho článku (v německé verzi zde, v anglické verzi s obrázky tady) mne zaujala pasáž o ovládnutí syrského města Rakka, dnešního sídelního města IS Může sloužit jako varovný příklad toho, co se stane, když se většina nedokáže sjednotit v obraně proti agresivní menšině. ČTK z toho článku udělala zprávu, kterou však česká média příliš nevyužila.

Přeložil jsem zmíněnou část také z toho důvodu, aby naši ředitelé zeměkoule nabízející radikální recepty na řešení všech konfliktů světa alespoň trochu nahlédli pod povrch zjednodušujících mediálních obrazů o tzv. islámském státu. Ten, kdo chce dávat rady, jak zatočit s islámským státem, by si také možná mohl prostudovat tyto expertní zprávy, z nichž vyplývá, že ani bombardování (ruské i francouzské), ani hypotetická pozemní intervence z vnějšího světa ten problém asi hned tak nevyřeší.
Disclaimer: Za správnost transkripce místních jmen neručím.

x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x
Der Spiegel 18.4.2015 Der Stratege des Terrors
x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x

Plán se realizuje

Rozšiřování islámského státu začalo tak nenápadně, že mnozí Syřané se teprve o rok později začali zamýšlet nad tím, kdy a jak se u nich džihádisté objevili. Neboť kanceláře Daawa, které se začátkem roku 2013 začaly objevovat na mnohých místech severní Sýrie, byly nenápadně vypadajícími misionářskými místy, které islámské dobročinné organizace zřizují po celém světě.

Tak se otevřela kancelář Daawy ve městě Rakka, „ale oni říkali jen, že jsou naši bratři, a o islámském státě nepadlo ani jediné slovo,“ uvedl jeden lékař, který uprchl z města. Také v Manbij, liberálním městě v provincii Aleppo vznikla na začátku roku 2013 kancelář Daawa. „Vůbec jsem si toho nevšimla,“ vzpomíná jedna bojovnice za lidská práva. „Každý si mohl tady zřídit, co chtěl. Nikdy by nás nenapadlo, že by nás někdo kromě Asádova režimu mohl ohrožovat. Teprve když v lednu vypukly boje, dozvěděli jsme se, že Dajš, arabský název Islámského státu, „už předem si pronajal více konspirativních bytů, aby v nich mohl uskladnit zbraně a ukrýt své muže.“

V místech Orten a-Bab, Atarib und Azaz to proběhlo podobným způsobem. A také v sousední provincii Idlib vznikly začátkem roku 2013 kanceláře Daawa: v Sermadě, Atmehu, Kafr Takharimu , v al-Dana a Salqinu. Když našel dostatek „studentů“, kteří mohli být využiti jako špioni, Islámský stát rozšířil svoji přítomnost. V al-Dana se pronajalo více domů, vyvěsily se černé vlajky, zablokovaly se cesty. Jestliže byl odpor na nějakém místě příliš velký, nebo jestliže nebylo možné získat příznivce, IS se dočasně stáhl. Počátečním hlavním cílem bylo rozšiřovat se, neriskovat otevřený odpor, unášet nebo zabíjet „nepřátelská individua,“ při tom ale všechny tyto činy hanebně zapírat.

Jejich bojovníci měli být zpočátku nenápadní. Hadži Bakr a jeho předvoj si nepřivedli nikoho z Iráku, jak by se dalo předpokládat. Dokonce svým iráckým bojovníkům výslovně přikázali, aby do Sýrie nejezdili. Nenajímali ani příliš mnoho Syřanů. Vůdci IS zvolili nejkomplikovanější variantu: rozhodli se shromáždit všechny zahraniční radikály, kteří sem přijeli od léta 2012. Studenti ze Saudské Arábie, zaměstnanci z Tunisu, školní dezertéři z Evropy bez jakékoli vojenské zkušenosti měli vytvořit spolu s bojově osvědčenými Čečenci a Uzbeky útočnou sílu. V Sýrii. Pod iráckým velením.

Již koncem roku 2012 vznikly na více místech vojenské tábory, o nichž zpočátku nikdo nevěděl, k jaké skupině patří. Tábory byly přísně organizované a muži, kteří odmítali mluvit s novináři, pocházeli z desítek zemí. Jen z Iráku tady téměř nikdo nebyl. Příchozí nováčci prodělali nejméně dvouměsíční výcvik a byli naučeni, že musí bezpodmínečně poslouchat rozkazy nadřízených. Tato konstrukce nevzbuzovala pozornost a měla ještě jednu výhodu: To, co vzniklo, byla sice zpočátku chaotická, ale absolutně loajální jednotka. Cizinci neznali nikoho jiného, nemuseli brát žádné ohledy a nechali se rychle kamkoli přesunovat. Na rozdíl od syrských rebelů, kteří hájili především svoje domovy, aby se mohli starat o rodinu a o úrodu.

Co do počtu džihádské jednotky beznadějně zaostávaly za syrskými rebely. Ti se k nim sice stavěli s nedůvěrou, ale proti IS se ani nespojili, ani nechtěli riskovat druhou frontu. Jednoduchým trikem islámský stát zveličoval svoji bojovou sílu. Muži neustále vystupovali zamaskováni do černého, čímž jednak vyvolávali hrůzu, a jednak nikdo nemohl vědět, kolik jich vlastně je. Jestliže do pěti míst postupně vyjede dvě stě bojovníků, má IS tisícovku ozbrojenců? Nebo pět set? Nebo jen něco více než dvě stovky? Kromě toho jeho špiclové se starali o to, aby vedení IS bylo vždy dobře informováno o tom, kde je obyvatelstvo slabé nebo nejednotné, kde se vyskytly místní konflikty, a kde se může IS nabídnout jako ochránce a zapustit zde kořeny.

Ovládnutí města Rakka

Kdysi ospalá provinční metropole Rakka ležící na Eufratu by mohla sloužit jako vzor a prototyp dokonalého ovládnutí islámským státem. Ta operace začala plíživým způsobem, postupně se stávala brutálnější a na konci dosáhla proti většímu a silnějšímu protivníkovi vítězství, aniž se tady muselo bojovat. „Nikdy jsme nebyli příliš politicky orientovaní,“ vypráví lékař, který uprchl do Turecka. „Nebyli jsme ani religiózní, tady se příliš nemodlilo.“

Když Rakku v březnu 2013 dobyli protiasádovští rebelové, byla tady okamžitě zvolena městská rada; začali se organizovat právníci, lékaři, novináři, vznikly ženské spolky. Byla založena organizace „Svobodná mládež Rakky,“ hnutí „Za naše práva,“ a desítky dalších iniciativ. Zdálo se, že ve městě Rakka je možné úplně všechno. A právě to, jak později zjistili mnozí uprchlíci, se stalo předehrou zániku města.

Podle plánu Hadži Bakra nastoupila fáze infiltrace k vyloučení těch osob, z nichž by mohli vyrůst potenciální vůdci a protivníci. Jako první byl na řadě zvolený předseda městské rady. V půli května 2013 byl unesen maskovanými ozbrojenci. Jako další zmizel bratr prominentního spisovatele. O dva dny později muž, který byl v čele skupiny, která namalovala na zdi města revoluční vlajku.

„Tušili jsme, kdo ho unesl,“ vyprávěl jeden jeho přítel, „ale nikdo se už neodvážil něco udělat.“ Systém strachu začal působit. V červenci zmizely nejprve desítky, později stovky lidí. Mnohokrát se pak objevily jejich mrtvoly, většinou však tito lidé zmizeli beze stopy. V srpnu vyslalo vojenské vedení IS několik automobilů se sebevražednými atentátníky do hlavního stanu nejméně religiózní brigády Svobodné syrské armády FSA „Prorokovy vnuci“, tam pobili desítky jejích bojovníků a zbylé zahnali na útěk. Ostatní rebelové tomu přihlíželi. Vedení IS utkalo síť tajných dohod s jejich brigádami, takže každý si myslel, že jeho se to netýká.

17. října 2013 svolali lidé IS všechny významné osoby města, duchovní a právníky na shromáždění. Mnozí si tehdy mysleli, že je to smířlivé gesto. Ze tří stovek lidí, kteří se zde sešli, zvedli svůj hlas proti brutálně pokračujícímu přebírání moci, proti únosům a vraždám jen dva muži. Jedním z nich byl Muhannad Habayebna, ve městě známý novinář a bojovník za lidská práva.

O pět dnů později ho našli spoutaného a popraveného střelou do hlavy. Jeho přátelé dostali anonymní e-mail s fotografií mrtvoly a pod tím byla věta: „Nejste smutný kvůli svému příteli?“ Během několika hodin uprchlo asi dvacet představitelů opozice do Turecka. Revoluce v Rakka skončila.

Krátce nato složilo čtrnáct vůdců největších kmenů přísahu věrnosti emírovi Abu Bakr al-Bagdádímu. Z této ceremonie existuje obrazový záznam. Byli to šejkové stejných kmenů, kteří ještě před dvěma lety přísahali neochvějnou věrnost prezidentu Bašaru Asádovi. Tím byla připravena půda pro zřízení hlavního sídla Islámského státu ve městě Rakka.