Žádost policie o vydání bývalého ministra financí a šéfa politického hnutí ANO Andreje Babiše vyvolala řadu historických reminiscencí a vzpomínek na předvolební aféry, které se často pohybují v rovině polopravd či zjednodušených mýtů. Jedním z takových mýtů je tvrzení: „zavřeli Sládka, aby mohl být zvolen Václav Havel.“

Tomuto mýtu nahrává například Jiří Svoboda ve svém blogu Nebezpečná hra s parlamentními volbami: „Podruhé se rádcům Václava Havla v roce 1993 zdálo, že by nemusel být v prvním kole o hlas zvolen Poslaneckou sněmovnou prezidentem a tak Policie ČR vzala poslance Sládka do vazby, aby nemohl hlasovat a s podporou Policie, která by si jistě bez politického krytí netroufla vzít do vazby poslance, dopadlo vše ke spokojenosti těch, kteří se na této manipulaci podíleli.“

Tak především: vše se odehrálo v roce 1998, nikoli 1993, a „ke spokojenosti těch, kteří se na této manipulaci podíleli“ to asi nedopadlo, když volba byla úspěšná nikoli v prvním, ale v druhém kole.

K uvedenému mýtu nedávno přispěl i Zdeněk Zbořil, který ve své zapšklosti ztrácí svůj kdysi tak obdivuhodný kritický rozum. Mám na mysli pravidelné vytěžování jeho názorů redaktory Parlamentních listů, kteří svůj poslední opus okořenili titulkem: „Zdeněk Zbořil: Dnešní režim nevznikl z revoluce, ale dohodou temných struktur. Podle toho vypadá. Zabít Babiše? Nový převrat?.“ Zbořila zde citují takto: „Víme přece, jak MV ČR kdysi na sjezdu ODS vyhrožoval „posláním Václava Klause do tepláků“, jak šel sedět na týden Miroslav Sládek, aby mohl být zvolen prezident republiky.“

Uvedený mýtus pak samozřejmě úspěšně přikrmuje staronový prezidentský kandidát (jak o sobě tvrdí) Miroslav Sládek, naposledy v rozhovoru s Danielou Drtinovou: „Co se spustilo v tom roce devadesát osm... Každý člověk s normální pamětí si to pamatuje.. Doufám, že mě vládnoucí garnitura nezavře před volbou, jako se to stalo v roce 1998. Tehdy jsem kandidoval. Kandidoval jsem proti Václavu Havlovi. A co se stalo? Celá ta řekněme špička státní mě nechala zavřít... Jednak jako konkurenta, jednak samozřejmě jeho manželka paní Dáša se bála, jak dlouho by ta volba trvala a víte, že nakonec to skutečně tak dopadlo, protože Václav Havel byl zvolen o jeden jediný hlas. (Stručný výtah rozhovoru je k mání na PL.)

Tedy opět: Václav Havel byl zvolen o jediný hlas. Ale jak to vlastně proběhlo? Do prezidentské volby v lednu 1998 Václav Havel vstupoval již bez aureoly listopadového věrozvěsta svobody a musel si vyslechnout od opozice nemálo nepříjemných slov. Začalo to komunistou Miroslavem Grebeníčkem, pokračovalo to republikánem Janem Vikem, své si přidal Miroslav Ransdorf, prostor pro kritiku využili hlavně republikáni.

Výsledky prvního kola volby, v němž by zvítězil kandidát, jenž získá nadpoloviční většinu Sněmovny i Senátu, dopadly takto: Václav Havel 130 hlasů (91 Sněmovna, 39 Senát), kandidát KSČM Stanislav Fischer 31 hlasů (26/5), Miroslav Sládek 23 hlasů (22/1). Podle Ústavy se konalo druhé kolo, do něhož „postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu,“ tedy kvórum se v druhém kole počítalo nikoli od všech, ale od přítomných poslanců a senátorů.

V druhém kole byl Václav Havel zvolen prezidentem, když získal 146 hlasů, 99 ze Sněmovny a 47 ze Senátu. Ve Sněmovně tedy skutečně prošla volba Václava Havla o jediný hlas, neboť tehdejší Ústava pravila: „Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů.“. Kdyby byl Miroslav Sládek přítomen, 99 hlasů by nestačilo.

Jenomže ti, kteří rozšiřují mýtus o policejní manipulaci napomáhající zvolení Václava Havla prezidentem, zde většinou končí, a zapomínají na to, že i kdyby Havla ve druhém kole parlament nezvolil, následovalo by kolo třetí, v němž podle Ústavy „je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů.“ Sto čtyřicet šest hlasů, odevzdaných pro Václava Havla by tudíž bohatě stačilo ke zvolení, i kdyby bylo přítomno všech 281 poslanců a senátorů včetně Miroslava Sládka.

Jak to bylo se Sládkovým zatčením, o tom blíže výtah z usnesení Ústavního soudu k jeho stížnosti o neplatnosti prezidentské volby:

a) stěžovatel jako poslanec Poslanecké sněmovny k návrhu mandátového a imunitního výboru byl řádně přijatým usnesením pléna Poslanecké sněmovny ze dne 27. února 1997 vydán k trestnímu stíhání pro podezření z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§ 198a odst. 1 tr. z.);

b) na základě soudem vydaného příkazu k zatčení (ze dne 8. prosince 1997) byl stěžovatel policejními orgány dne 7. ledna 1998 předveden před Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze - vzhledem k tomu, že opakovaně odmítal účastnit se ve své trestní věci hlavního líčení, resp. odmítal na různých, jím samotným uvedených, adresách vůbec převzít předvolání k němu - byl usnesením téhož soudu z téhož dne vzat pravomocně (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1998 - 5 To 22/98) do vazby;

Tedy podobná písnička jako u jiných kauz: obstrukce obviněného, které se nakonec mohou obrátit v jeho neprospěch.

Již jednou jsem upozornil režiséra Jiřího Svobodu, aby nesplétal své konspirační teorie z mýtů a nepřesných vzpomínek, ale z faktů. V jeho posledním blogu se to například týká tvrzení, že aféra Bartončík proběhla v Havlově režii: „Stalo se v Čechách už dobrým zvykem, že se policie ČR na politické pokyny pokouší, občas úspěšně, ovlivnit parlamentní a jiné volby. Tuto tradici započal v červnu 1990 Jan Ruml, když se souhlasem Václava Havla v době těsně před volbami, kdy ze zákona platí obecné moratorium na propagaci, či ostouzení politických stran a hnutí, která se voleb účastní, denuncoval ve sdělovacích prostředcích předsedu ČSL Josefa Bartončíka tvrzením, že byl agentem StB.“

Aféru Bartončík jsem kdysi podrobně studoval, když jsem dával dohromady seriál o předvolebních aférách, na nichž se podílela média (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4.díl). Z mých rešerší vyplývá, že aféra Bartončík byla výhradně Rumlova akce, který dokonce neposlechl Havla, jenž ho žádal, aby nic nedělal, než se vrátí z Moskvy.

Debaty o české politice bohužel až příliš často používají argumenty založené na mýtech a nikoli na prověřených faktech. Že na této situaci mají často velký podíl povrchní média, nás nijak neosvobozuje od povinnosti podívat se pod povrch virtuální reality a mýtů a zkusit svá tvrzení podepřít důkladnější znalostí dané matérie.

Kdyby tak učinil Jiří Svoboda, nemohl by například napsat, že Kubiceho zpráva byla materiálem namířeným „zejména pak proti předsedovi Paroubkovi, který v něm byl viněn z pedofilie (sic!).“ Nechť si prolistuje Kubiceho zprávu, kde se jméno Paroubek vyskytuje. Žádné obvinění z pedofilie ze strany Kubiceho zprávy tam není, pokud si ovšem nepřisvojíme následnou mediální verzi využívající citaci nedůvěryhodných informací, které podsvětí sbíralo na politiky (str.30). A takových drobných nepodložených tvrzení je v rozhovoru s Jiřím Svobodou více.

P.S. Ano, také já sdílím s právníkem Ortmannem některé pochybnosti, zda ve věci obvinění poslanců Babiše a Faltýnka bylo všechno průhledné a férové. Ale větu: „Snaha o maření regulérnosti voleb prostřednictvím příslušníků silového ministerstva se u nás opakuje s železnou pravidelností,“ bych si jako Jiří Svoboda napsat netroufal.