Poněkud mne udivilo, když Tomáš Pojar v rozhovoru pro Deník N prohlásil: "neumím definovat, co je to dezinformace."
Při tom stačilo odvolat se na dokumenty EU, které se už řadu let dezinformacemi zabývají, ať už je to Sdělení Evropské komise z roku 2018 COM(218) 236 final s názvem: "Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup", nebo nedávno podepsaný upravený Kodex zásad boje proti dezinformacím. Tam by se Pojar mohl dočíst, že:

"Za dezinformaci se považuje prokazatelně falešná nebo zavádějící informace, která vzniká, prezentuje se a šíří za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti a může působit škody. Mezi veřejné škody patří ohrožení demokratických politických a rozhodovacích procesů a veřejných statků, jako např. ochrany zdraví občanů EU, životního prostředí nebo bezpečnosti. Mezi dezinformace nepatří chyby ve zpravodajství, satira a parodie ani předpojaté zprávy a komentáře, které se jako vyhraněné jasně identifikují."

Právě včera zúčtoval Daniel Sterzik na svém webu vidlakovykydy.cz s českým prezidentem Petrem Pavlem v emotivně napsaném blogu "Edvard Beneš se zasloužil o stát" slovy: "A tak mi dovolte říci, že Petr Pavel skončil. Protože začal sahat na Benešovy dekrety" a následuje litanie o tom, kdo je národní a kdo protinárodní, kdo se snaží zničit základy naší státnosti, přičemž "nám nadávají do proruských kolaborantů," jsou to "libtardi, kteří mohou být volebně úspěšní jen tak, že svoje skutečné choutky dokonale zamaskují.

Zúčtování s prezidentem Pavlem provedl Vidlák zřejmě na základě zážitků ze společného turné s Jindřichem Rajchlem: "Jindra Rajchl teď při setkáních s občany mluví o tom, jak se Petr Pavel sešel s naší soudkyní při Evropském soudním dvoře a navrhoval jí, že by se Česká republika měla s Lichtenštejnskem domluvit ohledně nároků Lichtenštejnů na majetky u nás. Reakce publika je okamžitá. Ale když pak řekne, že právě tímto jsou pozvolna prolamovány Benešovy dekrety, reakce posluchačů je bouřlivá."

Jaká je však skutečnost, jaká jsou fakta? Jsou rozhovory a jednání o mezistátní stížnosti Lichtenštejnska proti České republice doopravdy "pozvolným prolamováním Benešových dekretů"? O co se tu vlastně jedná? Jak tato mezistátní stížnost vznikla? Nedávno celou situaci popsal Robert Břešťan na webu Hlídací pes, který zde říká: "Podstatné je, že jádrem žaloby nejsou události po skončení druhé světové války a let 1945 – 1951, kdy se o konfiskaci majetku občanů Lichtenštejnska v Československu rozhodovalo, nýbrž současnost, konkrétně přístup úřadů a soudů České republiky z let 2014 – 2020. Lichtenštejnskému knížectví došla trpělivost s tím, že český stát i sedmdesát a více let po válce „dělá z jeho občanů znovu Němce“.

Uvedenému sporu se Robert Břešťan věnoval už před šesti lety. Česká republika si totiž zkomplikovala situaci tím, že do pozemkových knih a katastru nemovitostí nezapsala konfiskaci podle Benešových dekretů, a že dva české katastrální úřady odmítly před několika lety respektovat vůli poválečných Benešových dekretů a označily je za nedostatečné pro změnu aktuálního zápisu v katastru nemovitostí, čímž de iure přisoudily pozemky Lichtenštejnské nadaci. Ta se o pozemky začala soudit, šla až k Ústavnímu soudu, kde v roce 2020 neuspěla. Jak komplikovaná je celá situace, lze zjistit z textu rozhodnutí III.ÚS 2130/17 únor 2020.

Jak známo, expremiér Jiří Paroubek snažící se opět prodrat do zorného pole veřejnosti, se detaily nikdy příliš nezabýval. Pro něj je vše jasné a jednoduché. V komentáři 5. října na webu vasevec.cz "Šlapání v porcelánu páně prezidenta pokračuje…" suverénně prohlásil, že "V podání prezidenta zde probíhá snaha de facto zpochybnit poválečné dekrety prezidenta republiky." Parlamentní listy
o tři dny později ochotně tento komentář přebírají. A ještě včera na toto téma Paroubka vyzpovídaly. Paroubek zde jako mimoň opakuje svoji mantru, aniž tuší, že ve hře není soudní spor, ale poměrně unikátní mezistátní stížnost u Evropského soudu pro lidská práva, kdy jeden stát si soudu stěžuje na druhý stát. Kdo jiný by se pak měl tímto případem zabývat, když ne prezident, který dle článku 63 Ústavy "zastupuje stát navenek?"

Nelze se pak divit, když Jindřich Rajchl a jeho fámulus Vidlák, kteří se snaží využít cokoli pro své tažení proti vládě, "libtardům" a veřejnoprávním médiím, spustí poprask a začnou šířit paniku: pozor! prezident Pavel chce prolomit Benešovy dekrety. Nabízí se otázka: je uvedené tvrzení dezinformací? Dle výše uvedené definice spíše ano, neboť je to "prokazatelně falešná nebo zavádějící informace." Jenomže definice dále specifikuje: "za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti." A teď dokažte úmysl tomu, kdo takto "podvádí veřejnost." Proto si myslím, že pojmem "dezinformace" by se mělo šetřit a mělo by se spíše mluvit o "dezinterpretaci" faktů a událostí. Sledujeme-li alternativní média, z nichž některá mají nálepku dezinformační (nikoli však Vidlák), zjišťujeme, že naprostou většinu obsahu zde neplní dezinformace, ale spíše dezinterpretace dat a skutečných událostí, které se staly, které existují, ale vždy trochu jinak, než se to podává, navíc často v jiném kontextu, než bývá prezentováno.

P.S. Pikantní na celé záležitosti s Lichtenštejny je, že ústavní právník Zdeněk Koudelka, který současnou vládní garnituru - tedy i prezidenta Pavla - příliš nemusí, 26. září v Mladé frontě Dnes v článku "Prezident Pavel, Benešovy dekrety a Lichtenštejnové" prezidenta nepřímo vyzývá, aby se"postavil k historické křivdě" a v závěru uvádí:
"Nebylo jejich účelem (Benešových dekretů - mš) zabavovat majetek příslušníkům neutrálních států, byť mluvili německy. Byli-li tak učiněno a zároveň se náš stát hlásí k ochraně vlastnického práva, což je podstata restitučních zákonů, je správné jednat o narovnání s Lichtenštejny - a nejen s nimi."

x x x

Nedá mi, abych nepřidal ještě pár informací o Danielu Sterzikovi, jehož blog Vidlákovy kydy pravidelně navštěvuje sto tisíc uživatelů. Ten člověk mě už dříve zaujal, a tak jsem obětoval svůj čas a zhlédl sérii šesti rozhovorů, které s ním letos v srpnu natočila pro Radio Universum Martina Kociánová. Kdyby si neinformovaný divák pustil jen poslední tři díly tohoto seriálu, myslím, že by neměl jakékoli námitky vůči tomuto sympaťákovi, otci pěti dětí, který zde říká řadu zajímavých věcí o přírodě, o zemědělství, o potravinách, o hospodaření na vlastním záhumenku, a jenž o sobě na svém blogu napsal:

Nemám doktorát na filozofické fakultě, nemám ani vysokou školu, nemám světový rozhled, nepohyboval jsem se ve vrcholných kruzích, nejsem bohatý, nemám ani geniální hlavu. Ve svém životě hodně dostal a všechno cenné bylo zadarmo. Mám skvělou ženu, pět dětí a tisíc čtverečních metrů, které mi říkají pane. K tomu obdělávám malý štráfek hospodářství a krmím v chlívku trochu dobytka. Moje hospodářství nedýchá dějinami a nijak se nevymyká svému okolí. Přesto mi ten chlívek dal víc, než všechny školy i zaměstnání."

Jenomže Vidlák se dal na politiku, a v tom vidím jistý problém. Jak lze zjistit historickým pátráním, Vidlák byl "zóon polítikon" už od okamžiku, kdy pod svým alias začal před deseti lety publikovat na blogu Kosa Nostra. Tenkrát po demisi Nečasovy vlády, kdy se očekávaly předčasné volby, vyvolal politickou diskusi blogem Nač si chce počkat Vidlák. Vyjádřil v něm nespokojenost s tehdejším stavem věcí z perspektivy občana žijícího na severomoravské vesnici na Bruntálsku (vláda krade, daňový poplatník je ždímán, velcí daňově optimalizují, investoři uplácejí apod.) s tím, že si při volbách vyčká, co nová garnitura po Nečasovi přinese. Následovala série blogů Co bude pak?,
Křikem se hradby postavit nedají, Kdo jsou ti správní? a Vidlákovy teze. To vše během měsíce července 2013.

Z dnešního hlediska je to zajímavé čtení, neboť při diskusi "Co bude pak?" zde Vidlák oznamuje, že "zvysoka kašle na nějaké demonstrování a změnu vlády! Jsme totiž všichni stejní a máme ten náš systém zažraný tak hluboko, že ho žádná revoluce nevypálí.... Také se neobjeví žádní noví politici, protože ti se rekrutují přímo z nás, nikdo nám je nedosadil z Bruselu a dokonce ani ten ocelový Stalin nám nedosadil nikoho jiného než čecha. Poslední cizák, co nám vládl, byl za války, od té doby si to děláme všechno ve vlastní režii a sami."

Nápravu vidí v apelu na změnu chování každého z nás - být poctivý, chovat se slušně, zodpovědně, starat se o své bližní. Doslova: "Dokud se i v rodině nebudeme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se k nám choval stát, tak se nic nestane. Dokud se na pracovišti nebudeme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se k nám chovali politici, tak se prostě nic změnit nemůže ani nezmění. Dokud prostě v téhle zemi nebude fungovat dobrovolná solidarita na základě obyčejné lidské slušnosti, nebude nikdy fungovat ani na státní úrovni..."

Tedy nic, s čím by se dalo nesouhlasit. Byl to zkrátka výkřik zapomenutého občana, jehož každodenní starosti média ignorují, a který by si přál, aby se věci měnily k lepšímu. Není divu, že jeho texty psané lehkým srozumitelým jazykem, nacházely poměrně velký ohlas. Popularita jeho příspěvků narůstala tak, že Sterzik opustil Vlkovu Kosu Nostru a s pomocí svého bratra si v roce 2017 zřídil vlastní blog Vidlákovy kydy.

V současné době na něm čtenář najde každý den nový příspěvek. Téměř každý v útočném polemickém tónu, co blog, to námět na polemiku a oponenturu zkreslujících, zjednodušujících i nepravdivých tvrzení. Někdejší étos evangelíka se postupem času vypařil. Vidlákovi dnes nevadí fašizující a vulgární volební kampaň Roberta Fica, neboť "svět patří těm, co se neposerou." Je mu jasné, že prezidentka Čaputová byla "dosazená americkým vlivem za americké peníze a pomocí sorosovské podpory," a že "zbraně pro Ukrajinu na zabíjení Rusů se hladce staly zbraněmi, které zabíjejí Izraelce."

Když letos v červnu Seznam Zprávy vydal přehled těch, kteří vydělávají na strachu lidí, Vidlák mezi nimi chyběl, na což reagoval blogem Co sakra dělám špatně, který snad nejlépe vyjadřuje, kam došel někdejší občanský aktivista, kterému sláva a tleskající davy vlezly do hlavy, a který je ochoten participovat na hnutí usilující o vládu ulice a likvidaci politické demokracie, protože "Přichází doba opravdových silných mužů, kteří tuto dobu unesou na svých ramenou. Doba, která nebude brát ohledy na zpovykance a sněhové vločky."

"...A mně od včerejška chodí jedna výčitka za druhou. Desítky mailů i telefonátů, že mě na seznamu hledali, ale nenašli. Přitom počtem sledujících patřím mezi dezinformátorskou elitu. Také říkám věci, které se intervjukům nelíbí, v poslední době se ještě víc než do Pětikolky navážím do médií, netajím se, že Západ ztratil své kouzlo a jsme upadajícím kusem světa, myslím si, že válku na Ukrajině Západ prohraje a považuju za dost pravděpodobné, že ji Rusko vyhraje, v posledních měsících se moje texty objevují i na Sputniku, tykám si s šéfredaktorem Parlamentních listů i s tvůrci rádia Universum, Jindra Rajchl a strana PRO mě téměř adoptovali, teď jsem dělal živý rozhovor na KTV, občas se objevím na Svobodném rádiu, mám profil na proruském Telegramu i na libtardím Twitteru, neustále si vymýšlím návštěvy, které podle pravdomluvných novinářů neexistují, čtou mě ve všech líbodémo redakcích i na všech ministerstvech, seřval jsem Svobodovou z Respektu, vysmál se Bartkovskému z Reflexu, poslal jsem do prdele Moláčka z Deníku N, Jan Cemper mi dělá každou chvíli reklamu… A furt nic!"

Dnes by si Vidlák k tomuto samožernému textu mohl ještě dodat: přijímají mě bývalí prezidenti a cituje mě Hungary Today.

Na konci každého Vidlákova blogu pak nesmí chybět: "Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý kdo pošle dar alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihy, trička nebo placky z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003."

x x x

DODATEK 14. 11. 2023: Vidlák opouští svého adoptivního otce Jindru a PRO (viz "...Jindra Rajchl a strana PRO mě téměř adoptovali..."). Jeho blog Jsem zhrzen dává nahlédnout do zákulisí dezinfo scény.