Včerejší neděle se stala pro mne pracovním dnem, neboť jsem musel – vzhledem ke své profesi – strávit téměř celý den u jednoho jediného televizního programu. Nová televize TV Barrandov, která sama sebe definuje jako první digitální plnoformátový a celoplošný televizní program, a jejímž mottem je „baví nás bavit“, odstartovala v neděli s velkou slávou a s večerní televizní show plnou hvězd.

Celodenní promo program dal nahlédnout do karet na hlavní trumfy, které si Barrandov TV připravil do bitvy o českého diváka (například sitcom Ivana Mládka Cyranův ostrov, Profesionálové, Koko TV, Knor time, Politická střelnice).
Po jejich zhlédnutí jsem téměř bezděčně a automaticky sáhl do knihovny po knize Neila Postmana „Ubavit se k smrti“ (Amusing Ourselves to Death), ve které mně padl do oka citát:

„Když se obyvatelstvo nechá rozptylovat trivialitami, když se kulturní život vymezí jako nekonečný koloběh zábavy, když seriózní veřejná komunikace dostává podobu dětského žvatlání, když – stručně řečeno – se z lidí stane pouhé obecenstvo a z veřejných záležitostí estráda, pak se národ ocitá v nebezpečí; jeho kulturní smrt se stává reálnou možností.“

(„When a population becomes distracted by trivia, when cultural life is redefined as perpetual round of entertainments, when serious public conversation becomes a form of baby-talk, when, in short, a people become an audience and their public business a vaudeville act, then a nation finds itself at risk; culture-death is a clear possibility.”)

Tímto citátem nechci kritizovat novou televizi a upírat jí její právo na to, aby bavila českého televizního diváka. Ten citát jsem vybral spíše jako varování směrované k divácké obci, které Neil Postman v úplném závěru své knihy podrobněji rozvedl ve větě, komentující pesimistickou vizi budoucího světa v díle spisovatele Aldous Huxleyho:

„Aldous Huxley se nám pokusil sdělit, že postižení lidí v jeho Skvělém novém světě (u nás přeloženo jako Konec civilizace) nespočívalo v tom, že se smáli místo toho, aby mysleli, ale v tom, že nevěděli, čemu se smáli, a proč přestali myslet.“

(„For in the end, he (Aldous Huxley) was trying to tell us that what afflicted the people in Brave New World was not that they were laughing instead of thinking, but that they did not know what they were laughing about and why they had stopped thinking.“)