Je až neuvěřitelné, kolik událostí se vešlo do jednoho bouřlivého roku 1989. Tento týden se připomínalo dvacetileté výročí svobodných polských voleb, ale také masakr na pekingském náměstí Tiananmen. Studentské protesty v Pekingu jsem tehdy sledoval už od dubna a vzpomínám na článek v americkém týdeníku Time, který vyšel těsně před masakrem.

Končil slovy: “Před jedním, dvěma týdny, protesty mohly být uhašeny počtem obětí, které jsou obvyklé u velkých demonstrací – dvacet, padesát, možná několik stovek. Teď bude vláda možná muset pozabíjet tisíce lidí, aby protesty ustaly.“

Ta předpověď se za několik dnů naplnila. Ve shodě s názorem amerických reportérů Time jsem se už tehdy domníval, že situaci vyhrotila kromě jiného také Gorbačovova návštěva Pekingu v polovině května, s přítomností četných zahraničních novinářů, během níž se armáda neodhodlala před zraky světa k nějakému zásahu, a stanné právo vyhlásila až po Gorbačovově odjezdu.

Protože Time nabízí své archivy zdarma k dispozici internetové veřejnosti, zmíněný článek „Stav obležení“ jsem si v archivu našel a jeho část jako zajímavý dobový dokument přeložil:

„V samotném srdci Tiananmenského divadla se vyskytly některé znepokojivé otázky: co vlastně hladovkáři a jejich podporovatelé přesně chtějí? Vědí to vůbec? Některé z jejich cílů jsou jasné. Jedním z nich je očista Číny od bezuzdné korupce. Tento požadavek se zdá být dostatečně přímočarý, je v něm však obsažen útok na to, co protestující pokládají za zneužívání moci špičkovými stranickými funkcionáři. Prakticky všichni jsou obviňováni z nepotismu. Na Li Penga (v roce 1989 předseda vlády) se nahlíží jako na člověka těžícího z nepotismu, protože ho jako sirotka vychoval Čou En-laj.

Dalším požadavkem je svobodný tisk, který se všeobecně spojuje s tažením proti korupci. Investigativní žurnalistika se v Číně pokládá za nejdůležitější nástroj k vykořenění korupce. Vláda až dosud omezovala novináře na relativně malé případy a chránila vysoce postavené členy strany. Význam přikládaný svobodnému tisku zdůraznila jedna z nejpřekvapivějších stránek těchto demonstrací. Obvykle konzervativní stranický orgán, deník Ženminžpao (People’s Daily), se oprostil do svých dlouholetých praktik a plně informoval o protestech do doby,než Li ohlásil, že proti studentům zakročí. Ústřední čínská televize se chovala podobně a jeden z hlasatelů zpravodajství dokonce vysílal zprávy o požadavcích studentských vůdců na Tengovo odstoupení (Teng Siao-pching – v roce 1989 šéf KS Číny).

V pozadí těchto bezprostředních a jasných požadavků davu se však celkový obraz rozostřuje. Demokracie, což jest skandovaný požadavek demonstrujících, je slovem s více významy. Pro některé protestující, kteří nemají s demokracií žádnou zkušenost a mají jen slabé povědomí o demokratických praktikách v jiných zemích, demokracie znamená opak všeho, co je spojeno s vládou Komunistické strany. „Nejsou schopni přesně vyjmenovat, co požadují,“ říká jeden diplomat v Pekingu, který popsal protivládní hnutí v podstatě jako „nářek zatracených.“ Jak to řekl Grace, devatenáctiletý student s copánkem, který strávil páteční noc na náměstí Tiananmen: „Jsme přesvědčeni, že se všechno musí změnit.“

Tyto požadavky jsou možná poněkud amorfní, ale nemůže být pochyb o vášni, která je provází, jak dokazuje ochota obyčejných lidí postavit se tankům a připravenost hladovkářů zahrávat si se smrtí. Absence nějaké ideologie s nějakými specifickými dlouhodobými cíli ukazuje, jak silný je veřejný odpor ve vztahu ke straně a celému statu quo. Bezprostřední důvod této nespokojenosti – vládní povýšené zacházení se studentskými demonstranty a jeho represivní povaha – je jasný. Ale tato zlost pochází také z méně politických stránek každodenního života. Ekonomicky a sociálně Čína prožívá mnohá vykolejení, která jsou typická pro éru revolučních proměn. Celkový účinkem je rozšíření pocitu marnosti a stoupajících očekávání. „Není to vždycky tím, že by se ve společnosti, ve které dojde k revoluci, změnily věci k horšímu,“ poznamenal Alexis de Tocqueville ve své studii o Francouzské revoluci. Častěji, jak dodal, se lidé chopí zbraní, když utlačovatelský režim tolerovaný bez protestů dlouhou dobu „ náhle uvolní svůj tlak.“

(… následuje popis čínského vývoje od konce kulturní revoluce a ekonomické situace)

„A tak ve světle rostoucích frustrací zdejších obyvatel bouřlivé události v Číně nejsou ničím překvapivým. Nicméně opravdové revoluce, na rozdíl od převratů nebo občasných masových protestů, jsou velice řídké a téměř nevídané v situacích, ve kterých stát třímá ve svých rukou tak velkou moc. Bez tvrdého jádra ideologicky inspirovaných revolucionářů, bez vlastních jakobínů, bolševiků nebo modernějších účastníků Dlouhého pochodu, je totální revoluce v Číně nepravděpodobná.

Mnohé závisí na pekingském režimu. Revoluce se obvykle dávají do pohybu svévolí a násilím vlády, a vyhlášení stanného práva ukazuje, že Teng Siao-pching a Li Peng jsou připraveni potlačit protesty vojenskou silou. Násilí je schopno, a často se tak děje, dosáhnout svůj cíl potlačením revolty. Ale může také podnítit opozici a učinit kompromis nemyslitelným.

Moc, jak Mao Ce-tung ironicky poznamenal, pochází z hlavně pušky. Ale kazatel čínského komunismu opomněl dodat, že nezbytným předpokladem je také vůle střílet, jestliže cíl se nenechal zastrašit hrozbami a jestliže společnost je připravena čelit ozbrojencům nenásilnými prostředky. Před jedním, dvěma týdny, protesty mohly být uhašeny počtem obětí, které jsou obvyklé u velkých demonstrací – dvacet, padesát, možná několik stovek. Teď bude vláda možná muset pozabíjet tisíce lidí, aby protesty ustaly.“