O vyhlašování „slova roku“ publicista Miloš Čermák nedávno napsal: „Jde o průhledný trik, jak se dostat do médií, nicméně je třeba uznat, že tenhle pochybný titul se stal svého druhu institucí. Veřejnost se jejím prostřednictvím poprvé dozvěděla o slovech jako "blog" nebo "podcast", která dnes běžně používáme.“

Reagoval tak na slova roku vyhlašovaná pravidelně americkým vydavatelstvím The New Oxford Dictionary, ke kterým letos přibylo slovo „unfriend“. Čermák ho překládá jako „odpřátelit“, a Oxford Dictionary ho definuje takto: “odstranit někoho jako „přítele“ na internetových sociálních sítích, jako je Facebook“ ("to remove someone as a 'friend' on a social networking site such as Facebook." )

I když „unfriend“ nacházíme na čelných místech internetových vyhledávačů, není slovem roku jediným. Například americká učená společnost American Dialect Society nechává své členy hlasovat o stejné kategorii, a na letošní výsledky se ještě čeká.Soukromá internetová společnost The Global Language Monitor zase tvrdí, že slovem roku 2009 se stal „twitter“. Vydavatel slovníků Merriam-Webster přichází se svojí troškou do mlýna vyhlášením slova roku “admonish“, které se vztahuje k současným vnitropolitickým debatám v USA, a překládá se českými ekvivalenty „připomínat, varovat, kárat“, nicméně jeho přesný význam uvádí definice: „vyjádřit varování či nesouhlas zvláště vybraným, naléhavým a starostlivým způsobem“ („to express warning or disapproval to especially in a gentle, earnest, or solicitous manner“).

O tom, že slovo roku se stává frekventovaným termínem vždy koncem prosince každého roku, vypovídá graf trendů zaznamenaný vyhledávačem Google. Kdyby se slovem roku měl stát výraz vloni nejčastěji zadávaný do vyhledávačů, pak by to byl Michael Jackson.

Slova roku má i německy mluvící populace. Společnost pro německý jazyk („Gesellschaft für deutsche Sprache“) vyhlásila letos slovem roku “šrotovné“, v originále "Abwrackprämie". A v Rakousku je podle odborné poroty univerzity v Grazu slovem roku 2009 “Audimaximus“, což je výraz vzniklý ve studentském hnutí, jež na vídeňské univerzitě obsadilo největší posluchárnu „Auditorium Maximum“. Od té doby se prý to slovo používá také v přeneseném slova smyslu, jako požadavek dialogu s politiky.

Protože Ústav pro jazyk český nemá ambice české slovo roku vyhlašovat, dovoluji si navrhnout vlastního kandidáta. Podle mého názoru by se jím mohl stát „velrybář“, případně „velrybářství“. Komentátor Ivan Hoffman se před týdnem v rozhlase podivoval, kde se velrybářství vzala a jak došlo k tomu, že označují nákup černých duší v místních organizacích politických stran.

Dovolím si osvěžit jeho i svou paměť, která je v médiích tak krátká. Heslo „velrybář“ se poprvé objevilo v MF Dnes před rokem 10. prosince 2008 v titulku „Černé duše v ODS a heslo Velrybář“. Na webu idnes.cz se tato zpráva tentýž den uvádí titulkem ODS v Dubí nabrala před kongresem stovky členů, kořalku měli zdarma. Psalo se zde:

„Podivným způsobem se na začátku prosince rozšířily řady občanských demokratů v Dubí na Teplicku. Během jediného dne se do místní organizace dostalo přes 370 nových členů. Tento masivní nábor mohl mít vliv i na volbu nového předsedy ODS, která proběhla v neděli na kongresu strany v Praze. Noví straníci se den po svém vstupu do ODS účastnili jejího oblastního sněmu. A ten probíhal za podivných okolností. V teplické restauraci U Pramene, kde občanští demokraté zasedali, měli nově příchozí otevřený účet. Mohli se zdarma napít, pokud obsluze sdělili heslo: Velrybář.“

Kupodivu, tato aféra se v lednu z médií poměrně rychle vytratila, aby se sem krátce vrátila letos v létě při spekulacích o tom, že „velrybářem“ byl podnikatel Patrik Oulický, kterého v té době média propírala za nedovolenou stavbu. Od léta se pak frekvence používání slova postupně zvyšovala, aby vyvrcholila při komentování listopadového 20. kongresu ODS a v projevu Mirka Topolánka. Od té chvíle si mohou čeští slovníkáři ke slovu „velrybářství“ připsat další význam.

x x x

P.S. Není to poprvé ani naposled, kdy jeden zcela konkrétní příběh ze života, zveřejněný v médiích, obohatil českou lexikografii. Někdy si vzpomenu na onu soudničku v Zemědělských novinách z počátku sedmdesátých let, která dala v českém jazyce jméno vibrátoru. Někdy by stálo za to onu soudničku vyhledat a uvést věci na pravou míru pověsti a mýty, které se o zde popisovaném příběhu po internetu šíří. Například, jak to bylo doopravdy s oním panem Robertem, jenž své přítelkyni ono zařízení pořídil. A také, z jakého trestného činu byla tehdy ta dáma vlastně obviňována.