Když v těchto dnech otevřete denní tisk, najdete tam zprávy typu: „Česká republika zaostává, Německo se nám vzdaluje“. Před šesti lety jsme byli takřka lídry střední Evropy, dnes jsme na tom společně s Maďarskem nejhůř a nabíráme směr jihu Evropy.

Vláda ovšem v této situaci místo racionálních návrhů řešení přichází s velkorysým návrhem vyrovnání škod způsobených minulým režimem. Zvolila navíc přístup, který je diametrálně odlišný od filozofie předchozích restitucí. U restitucí majetku fyzických osob se běžně stávalo, že se nepodařilo všechny škody nahradit. Z toho prostého důvodu, že společnost na to nemá, pokud nechceme podvazovat další vývoj naší ekonomiky.

Nebezpečí prolomení hranice
V případě církví se volí jiný postup. A kdo je proti němu, tak dostane nálepku populisty, který se příčí rozhodnutí Ústavního soudu. Ale Ústavní soud ve skutečnosti neřekl, jak se má vyrovnání s církvemi provést. Pouze konstatoval, že k němu má dojít.

Evangelický farář Miloš Rejchrt nedávno prohlásil v podstatě to samé, co tvrdí ČSSD: že pojem „ukradení majetku“ je účelově zneužíván, aby se odpůrci navrhovaného způsobu vyrovnání s církvemi očernili před veřejností. Podobně kritická k současné podobě návrhu vyrovnání s církvemi je i petice ze 14. srpna podepsaná řadou renomovaných teologů, religionistů a věřících. Poradce prezidenta republiky Jaroslava Kuba otevřeně hovoří o nebezpečí prolomení hranice 25. února 1948 a Benešových dekretů.

Řešení, které se vůči církvím navrhuje, je zejména v oblasti finanční kompenzace mnohem velkorysejší, než to narovnání, které se provádělo u ostatních restituentů. I to může vyvolat řadu soudních sporů, protože tito restituenti budou mít oprávněný pocit, že byli znevýhodněni.

Z různých stran zaznívá, že ČSSD za 8 let své vlády nebyla schopna vyrovnání s církvemi vyřešit. Už zesnulý Pavel Dostál ale ve funkci ministra kultury připravil řadu návrhů, které byly církví odmítnuty. Možná se čekalo, až bude výhodnější politická konstelace, aby mohl projít návrh podstatně velkorysejší vůči církvím.

Možné katastrofální následky
Slyšíme také, že fond, ze kterého by byly církve financovány, by byl spravován úředníky. Ve skutečnosti by jej ale měli plně pod kontrolou zástupci církví a stát by nad fondem měl asi podobný dohled, jako má Česká národní banka u bankovních transakcí soukromých bank.

Řada zejména nižších církevních činitelů naproti tomu upozorňuje, že už dnes se o restituovaný majetek zajímají nejrůznější chytráci známí z mnoha tunelářských kauz mnohdy ještě z dob kupónové privatizace. I já si jako věřící člověk uvědomuji, že spojení s těmito individui by církve nevratně poškodilo. Finančně i morálně.

Nepochybně bychom nalezli shodu v otázce navrácení majetku, který církvím doložitelně patřil. určitě bychom nalezli i shodu na úpravě financování církví. Když přijdu na faru a vidím, v jakých podmínkách tam farář – vysokoškolsky vzdělaný člověk – působí, tak se přímo stydím. Ale vyrovnávat se s církvemi způsobem, který navrhuje vláda, může mít katastrofální následky. Pro církve, pro stát a především pro nás občany, ať věřící, nebo nevěřící.

Text původně vyšel v deníku Lidové noviny.