Řekové budou v neděli hlasovat o tom, zda chtějí pokračovat ve škrtacích reformách, které po nich žádají mezinárodní věřitelé. Nebo zda půjdou cestou reforem vlastních a budou přitom riskovat finanční a ekonomický kolaps.

Osudy řeckých občanů nám možná připadají vzdálené a cizí. Máme dojem, že situaci si zavinili sami. Problémy, s nimiž se dnes potýkají, však ve skutečnosti mohou potkat kteroukoli evropskou zemi.

Představte si, že by se české důchody a platy propadly o polovinu, mzdy o třetinu, ekonomika o čtvrtinu a nezaměstnanost narostla na 28%, u mladých lidí dokonce na 60%.

Tyto jevy sužují řeckou ekonomiku už pět let. Pět let, během kterých se Řecko marně snažilo snížit svůj dluh pomocí receptů diktovaných mezinárodními institucemi. Stejných škrtacích receptů, o kterých např. nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stieglitz dlouhodobě tvrdí, že situaci jen zhoršují, protože snižují spotřebu a dusí ekonomiku. „Opatření, jejichž zamýšleným cílem bylo snížit dluhové břemeno, ve skutečnosti přivodila zemi větší zátěž, než jakou měla v roce 2010: poměr dluhu k HDP se zvýšil,“ píše profesor Stieglitz. Opravdu si někdo myslí, že Řecku pomůže další růst DPH a další snížení penzí?

Zatímco oligarchové se radovali, těžká situace dopadla nejvíce na nejchudší vrstvy. Ale i významná část střední třídy se propadla pod práh chudoby. Z Řecka se stala země s nejvyšší mírou chudoby a příjmové nerovnosti v celé Evropské unii.

Představte si, že by vám jako státnímu zaměstnanci řekli, že vaše místo ani nemělo vzniknout, že na ně vlastně nikdy nebyly peníze a že jste propuštěni. Tím to ale nekončí. Platy, které jste jako státní zaměstnanec léta dostával, musíte v podstatě vrátit placením mnohem vyšších daní.

Podobně si představte, že vám sníží důchod na polovinu, zatímco nájmy a energie stoupnou ve stejném období o 30%. Už dávno neplatí přehnané pověsti o vysokých řeckých penzích. Téměř polovina řeckých důchodců je dnes pod prahem chudoby.

Mnoho lidí u nás má pro Řeky jen špatná slova. Prý si žili nad poměry a zaslouží si tedy pykat. Řečtí občané nečinně přihlíželi, jak vlády zvyšují dluh, a tím se stali spoluviníky současné situace.

Sluší se připomenout, že svůj díl zodpovědnosti nese také NATO, jehož jsou Řecko i Turecko členy. Alianci (ani žádné jiné mezinárodní instituci) se ani za 40 let nepodařilo vyřešit situaci na Kypru, která fakticky odpovídá válečnému stavu mezi Tureckem a Řeckem. I proto dávají Řekové do zbrojení obrovské sumy a vojenská povinnost tam trvá 15 měsíců, což opět velmi vyčerpává napjatý státní rozpočet.

Další příčinu lze hledat v šedé ekonomice, která je jedním z hlavních nešvarů řecké ekonomiky, nebo v dluzích plynoucích z předražených olympijských her v Aténách. O šedé ekonomice víme své i u nás. A představte si, kdyby nápad na uspořádání olympiády v Praze Pavlu Bémovi opravdu vyšel. Jak by to asi dopadlo?

Řecko je dnes v horší situaci než meziválečné Německo za hospodářské krize. Všichni přitom víme, kam to tehdy vedlo. Syriza se jistě nemusí každému líbit, ale na příležitost čeká otevřeně ultrapravicový Zlatý úsvit. Když se podíváme na vlajku tohoto hnutí, tak jako by té nacistické z oka vypadla. Problémy s uprchlíky společně s katastrofální ekonomickou situací mohou vést ke stejným koncům, jako v roce 1933 v Německu.

Po první světové válce uvalily vítězné mocnosti na Německo sankce, které jednoduše nebylo schopnost splatit. Naši západní sousedé si v té době sáhli na existenční dno. Východiskem se stal nacismus. Po další světové válce se z toho vítězové poučili a v roce 1953 odpustili Německu polovinu celého vnějšího dluhu, celých 15 miliard marek. V současných cenách a s přihlédnutím k růstu německé ekonomiky by to dnes bylo jeden a půl bilionu eur. Desetkrát víc, než kolik by představovalo podobné odpuštění dluhu Řekům.

Jiný historický příklad: propad řeckého HDP připomíná ten, který zažily USA během Velké hospodářské krize. Pak přišel prezident Roosevelt a postavil Ameriku zase na nohy. Investicemi, ne pomocí škrtů.

V souvislosti s řeckou krizí se často mluví o opakování stále stejných chyb. Ale kdo je dělá? Jenom Řekové, nebo i Evropa?

Vím, že s tímto článkem nemusí mnoho čtenářů souhlasit. To neznamená, že je rozumné se na řeckou krizi dívat jen jedním pohledem a do omrzení opakovat, jak jsou ti Řekové špatní.