Některým podnikatelům a politikům se zdají návrhy na zvýšení minimální mzdy příliš ambiciózní. Prý mohou poškodit českou ekonomiku a zvýšit nezaměstnanost. Není ale jasné, z čeho podobná tvrzení vycházejí. Navzdory navýšení v minulém roce máme stále nejnižší minimální mzdu v EU po Bulharsku, Rumunsku a Litvě.

Zisky firem byly loni rekordní, navýšení mezd ale jen mírné. Náš export rozhodně nemusí trpět, protože české mzdy oproti těm zahraničním skokově poklesly měnovou intervencí České národní banky. Minimální mzda vyjádřená v eurech je v ČR prakticky stejná jako v roce 2007. A celá řada studií potvrzuje, že postupné, na růst ekonomiky navázané zvyšování minimální mzdy ve skutečnosti nemá na nezaměstnanost žádný podstatný vliv.

Už z toho bychom měli soudit, že existuje ekonomicky rozumný prostor, kam minimální mzdu zvyšovat. Ve společnosti, kde je odměna za práci oproti výkonu ekonomiky dlouhodobě nepřiměřeně nízká, představuje navýšení minimální mzdy šanci povzbudit stagnující životní úroveň a koupěschopnost.

České mzdy jsou třikrát nižší než v sousedním Německu nebo Rakousku. Minimální mzda důstojně nastavená na úroveň 40% průměrné mzdy by tedy byla stále jednou z nejnižších v EU. Ať mi nikdo neříká, že to naše hospodářství – v současnosti v celé EU nejrychleji rostoucí - neunese.

Nízké mzdy pro hospodářský rozvoj nestačí
Pro Českou republiku je vyšší minimální mzda šance na dlouhodobý a stabilní rozvoj, který se nestydí za položku mezd v účetnictví podniků. V posledních dvaceti letech jsme byli velice úspěšní v lákání zahraničních investic. Z nich jsme těžili a těžíme dosud. Následkem tohoto rozvoje je ale každoroční odliv několik stovek miliard korun v podobě výnosů z těchto investic. Loni to bylo zhruba 260 miliard. A další desítky miliard nepozorovatelně unikají prostřednictvím daňových optimalizací a transferových cen uvnitř koncernů.

Česká ekonomika je pro zahraniční investory i podle oficiálních odhadů nejvýhodnější vyspělou zemí na světě. Dokonce v letech krize byl průměrný výnos na investice v ČR 13 % ročně. Výnos porovnatelný s rozvojovými zeměmi ovšem vzbuzuje dojem, že Česká republika je riziková investice. Rozvojové země běžně vykazují takto vysoké výnosy, protože musí kompenzovat riziko ztráty. Jenomže ztráty z české ekonomiky domů k investorům příliš často nedoputují. Něco tedy děláme špatně.

Naše země je pohodlnou investiční destinací, které by neuškodilo odměnit spravedlivě i práci domácích obyvatel. Tím by se dosáhlo větší vyváženosti mezi odměnou práce a kapitálu, která je u nás – opět jako v rozvojových zemích – nevyvážená.

Vysoká ziskovost české ekonomiky pramení z neschopnosti přesvědčit, že výnos nemusí být zajímavý jen svou nominální výškou, ale i stabilitou. Vyplývá také z naší neschopnosti zadržet pozitivní hodnotu zahraničních investic. A ta je výsledkem především našich nízkých mezd, které nás k tomuto nenutí.

Není náhoda, že české polotovary (typicky třeba dřevo z našich lesů) – se u nás s malou přidanou hodnotou odvezou za hranice, aby se vrátily dražší a zpracované s přiměřeným ziskem a za důstojně placenou práci. Jestliže nám mzdy stačí akorát na vytěžení, není ani důvod hledat jinou činnost. Nedochází nám však, že bez účinného tlaku na to, aby se vyšší přidaná hodnota hledala jiným způsobem, se možná nebude hledat vůbec. Díky nízkým mzdám si zvláště nadnárodní investice vystačí s malou přidanou hodnotou. Již tak jim přináší vysoké zisky, proč tedy riskovat.

Pobídky i pro malé a střední podniky
V rámci zahraničních investic jistě lze uvést mnohé dobré příklady firem, které důstojně odměňují své zaměstnance, vytvářejí zajímavé hodnoty pro sídelní region, chtějí zůstat v naší zemi na dobu neurčitou a zároveň nemají ruku napřaženou směrem ke státu a k investičním pobídkám. Stejně tak existuje řada investic, v rámci nichž jsou vypláceny vyšší než průměrné mzdy pro danou kvalifikaci či region. Na druhé straně je i dost a dost opačných případů, kdy byly všechny tyto přínosy velice dobře zaplaceny ze státního rozpočtu (někdy i formou přímých kompenzací).

Na investičních pobídkách jsme od roku 2000 přislíbili přes 180 miliard korun a vyplatili přes 33 miliard korun. 95 % z toho to objemu pouze velkým firmám. Na pobídky domácím malým a středním podnikům si u nás vzpomene snad jen tak často zatracovaná Evropská unie. Bohužel spíše v rámci komunitárních programů, se kterými u nás nikdo neumí moc pracovat.

Velké firmy dnes požadují, aby garance zachování podpořeného pracovního místa byla snížena na tři roky. Tři roky je tedy doba, kterou jsou někteří zahraniční investoři skousnout za naši podporu. Pak jim dáváme možnost jít vesele o dům dál.

Měli bychom nastavit pobídkovou politiku, aby nebyla diskriminační vůči malým a středním podnikům. Nedávné omezení zákona o investičních pobídkách, které mělo pomoci právě malým a středním podniků, mnozí brali jako pokus Bruselu snížit českou konkurenceschopnost. Přitom šlo o šanci na oživení domácí ekonomiky a investic, které nechtějí zůstat v České republice jen na tři roky „a pak se uvidí“.

V ekonomice nám chybí zlatý střed
Spíše štědře jsou u nás nastaveny instituce na podporu individuálního podnikání. Aktivních živnostníků je u nás podle oficiálních statistik tři čtvrtě milionu. To je výrazně největší poměr k aktivním podnikatelským subjektům v celé EU. Podniků mezi jedním a deseti zaměstnanci je u nás 150 tisíc. To je zase s přehledem nejmenší poměr v celé EU. Střední podniky mezi deseti a padesáti zaměstnanci u nás zaujímají šestou nejslabší pozici mezi státy EU. Nad tímto velice úzkým segmentem malých podniků a středních podniků pak není skoro nic - až na dominantní sektor obrovských, zpravidla nadnárodních podniků.

V české ekonomice tedy úplně chybí podnikatelský střed. Politicky jsme na něj zapomněli a místo toho zvýhodňovali ostatní. Minimální mzda, která by snad měla rozpočty malých a středních podniků šetřit, je v tomto slabá.

Práce se musí vyplatit
Chceme-li kvalitní zaměstnance, práce se jim musí vyplatit. Pracující chudoba je jevem, který bychom jako vyspělý stát neměli tolerovat. Pracující člověk by se neměl utěšovat, že má o trochu víc než úplný nuzák, nýbrž že má aspoň tolik, aby se za to nemusel stydět.

V případě, že se nám nepodaří dostatečně přiblížit minimální mzdu průměrnému výdělku, dělíme společnost uměle na ty chudé, přežívající jen tak tak - a ten zbytek. Vytváříme celý segment společnosti založené nikoli na možnosti postupu směrem ke střední třídě, ale na strachu, že může spadnout ještě níže. Neumožňujeme těm nejchudším, přestože pracují, aspirovat na to být součástí střední třídy.

Minimální mzda je v současné podobě na úrovni 34% průměrné mzdy a 40% mediánové mzdy. Práh chudoby je přitom statisticky stanoven na úrovni 60% mediánového příjmu. Minimální mzda je tedy v České republice jen velice skromnou hradbou proti úplné chudobě. Její výraznější zvýšení alespoň na 48% mediánového příjmu (odpovídající oněm 40% průměrné mzdy) by pracující chudobu nevymýtilo. Bylo by ale alespoň solidní zárukou, že pracující chudoba nebude tak běžným jevem.

Přitom je nutné, aby podnikatelé mohli se změnou mezd počítat. Je třeba se shodnout na scénáři navyšování mzdy v následujících letech, aby se podnikům umožnilo plánovat s předstihem. V tomto období by se mzda přiblížila právě 40% průměrného výdělku nebo 48% mediánové mzdy. Zároveň je nutné, aby stát pamatoval na ty, na něž toto zvýšení dopadne nejhůře - zejména na malé a střední podniky. Zvýšení minimální mzdy a lepší nastavení podpory malých a středních podniků by mělo jít ruku v ruce.

Evropská komise doporučuje zemím s pozitivní platební bilancí, jako je Německo, právě zvýšení mezd. Cílem je přestat dusit příjmy domácností, které pak omezují ekonomiku celé Evropy. Česká ekonomika je se svou obchodní bilancí v pozici Německa, nikoli krizí nejhůře zasažených států. Požadavky na zmrazení mezd nebo dokonce jejich snížení nejsou tedy vůbec na místě.

Česká minimální mzda je nejnižší v Evropě po Bulharsku, Rumunsku a Litvě. Tedy po státech s výrazně nižší životní úrovní i životními náklady. Čtyřnásobnou minimální mzdu oproti ČR zavedlo na začátku roku i Německo, ve kterém donedávna funkci minimální mzdy plnily sektorové dohody. Ve státě, který v posledních letech zažil útlum odborářské aktivity, se však jedná o nástroj ekonomického oživení, nikoli primárně o sociální politiku. V Německu a v Rakousku je průměrná mzda třikrát vyšší než v ČR. Samozřejmě nemůžeme dohánět mzdy těchto zemí pouze legislativou. Nízkými mzdami se ale ještě žádná země ke stabilnímu a dlouhodobému rozvoji ekonomiky nedopracovala.

Text publikoval měsíčník Sondy.