"Kdyby se Němci během povstání vzdali a nepokračovali v boji, zajisté by pak nedocházelo k odplatě v takové míře."

Když se řekne Pražské povstání, většinou nás napadne boj o budovu rozhlasu. To ale není úplné, protože se bojovalo prakticky po celé okupované Praze. Svědčí o tom pamětní desky se jmény povstalců, kteří za osvobození své země, a jejího hlavního města, položili život. V Praze jsou k vidění skoro na každém kroku. A zejména tady, v blízkosti Staroměstské radnice, byly svedeny velice tvrdé boje, protože právě zde bylo povstalecké centrum.

Někdy se objevují názory, že celé květnové povstání bylo svým způsobem zbytečné. Válka už prý byla fakticky vyhraná, stačilo by jen vyčkat příchodu Rudé armády. Povstáním prý došlo ke zbytečným ztrátám na životech a majetku.

Osobně s tím nesouhlasím. Ano, z hlediska Spojenců – a tedy i z našeho hlediska - byla válka tou dobou prakticky vyhraná. Ale z toho logicky vyplývá, že zbytečný byl v první řadě zatvrzelý až fanatický odpor Němců. A neochota jejich armádního velení vzepřít se vlastní zločinecké vládě a jejím šíleným rozkazům. Toto je potřeba stále znovu opakovat, protože všechno v dějinách má svou příčinu a následek. Týká se to pochopitelně dění za války i po válce.

S tím souvisí další věc. V posledních letech je v některých našich médiích více pozornosti věnováno činům, ke kterým docházelo během odsunu sudetských Němců, než nacistickým zločinům proti našemu obyvatelstvu.

Dnes už mluvéme otevřeně o tom, že během odsunu – o kterém mimochodem rozhodly vítězné velmoci, i to je důležité opakovat – docházelo ke zločinům. A odsuzujeme to. Zločin je zločin vždycky, ať ho spáchá kdokoli. Ale zároveň je třeba mít na paměti, že válka a bezprostředně poválečná doba jsou prostě mimořádné situace. A že v takových extrémních chvílích vždycky hraje výraznou roli, co je příčina a co důsledek.

Připomeňme si, že 5. května 1945 dopoledne vysílal ze Staroměstské radnice pouliční městský rozhlas tato slova: "Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením." Tedy žádné výzvy ke mstě nebo něco podobného, naopak. Bohužel němečtí okupanti se rozhodli pro konfrontaci. A nesli potom všechny důsledky – někdy i nespravedlivé – které z toho vyplývaly. Kdyby se Němci během povstání vzdali a nepokračovali v boji, zajisté by pak nedocházelo k odplatě v takové míře.

Někdy se taky hovoří o tom, že to bylo povstání "za pět minut dvanáct" a že spíš šlo o určitou snahu některých lidí na poslední chvíli si získat rychlou slávu nebo dokonce smýt nějaký ten škraloup z doby okupace. Tady je potřeba zmínit, že povstalec s puškou – často s puškou, ze které se šest let nestřílelo a která ležela ukrytá někde ve sklepě pod uhlím – to je docela jiná palebná síla než německý tank. V den, kdy začalo povstání, měli povstalci tady na Staroměstské radnici k dispozici 20 pušek, 40 pistolí, a 2 kulomety. To bylo všechno. A s tímhle se postavili profesionální a vyzbrojené fašistické armádě, protože chtěli zabránit drancování a plenění svého města.

Záznamy historiků hovoří jasně: "S identifikací mnoha mrtvých povstalců byly značné potíže, a to nejen proto, že těla byla výbuchy šrapnelů a pásy obrněných vozů roztrhána na kusy tak, že při odvozu k pohřbení je bylo třeba nakládat na vůz lopatou. Mezi mrtvými bylo také mnoho mužů, kteří se do bojů zapojili, aniž by byli členy nějaké organizované skupiny, a často o sobě neřekli více, než jen své křestní jméno." Takto se nechoval někdo, kdo chtěl "na poslední chvíli získat slávu". Tak se podle mě choval hrdina, který bránil svoje město, svoji vlast.

Dnes jsme se tu sešli proto, abychom uctili památku těch, kteří za své hrdinství v květnu 1945 zaplatili cenu nejvyšší. Sešli jsme se i proto, abychom poděkovali všem, kteří se kdekoliv v naší zemi a na celém světě postavili na odpor fašistickému zlu. Myslím, že památku těchto hrdinů uctíme nejlépe tak, že budeme o jejich činech mluvit a psát jen pravdu.

Projev pronesený 5. května 2016 na Staroměstské radnici u příležitosti uctění památky padlých v Pražském povstání.