Vrátil jsem se z Itálie, kde se objevovaly zprávičky o tom, jak multibarevná, obézní a přihlouple se usmívající premiérova tajemnice svrhla v ČR vládu a kolem prstu si omotala i vojenskou rozvědku. Zamrazilo mě; jevilo se to jako další skandál, i když jistě ne ve stylu Berlusconi; spíše trapnůstka z příšeří kanceláří a kuloárů již bezmocných mocných.



Jak je to možné? Není snad v ČR nic jiného na práci? Není hospodářská situace tristní? Není vzdělávací systém úplně „mimo mísu“? Dá se enormní zadlužení řešit prezidentským „klokánkem“? Je únosné, že politici, media i občané se trvale věnují trapným skandálkům, ale nikdo ani nemluví o problémech společnosti?

Připomíná to přerovnávání opalovacích lehátek na palubě Titaniku: aby se pohodlněji leželo, a za taktů rakouského šramlu užívalo sexuálních eskapád nedospělých, naivních a nemoudrých náplav spodiny ducha. A media s nimi i nadále vedou „vážné“ rozhovory! Není divu, že s medii pak politici zacházejí jako s přítěží či zbytečným „plevelem“.

Klídek v Praze

Po návratu do Prahy jsem nevěřil svým očím. Všichni se usmívají, vtipkují, rozsévají bonmoty, líbají bledé ručky politických dam. Panuje zde výborná nálada – nastává nová rekorytarizace – jen, aby se to už rozjelo! Objevují se nové definice korupce, krize, úplatkářství a imunity. Volá se „Dokončíme, co jsme začali“, nebo „Máme na to mandát našich voličů“. Vazební věznice se plní, a nadějná politická mládež se zmůže jen na: „Pryč s bolševiky!“. Jakoby se v této pitoreskní kotlině zastavil čas. Rotujeme v nekonečné smyčce rekorytarizace a tleskáme si navzájem – když už nám netleská nikdo zvenčí.

Nedá se jistě vyčíslit, jaké finanční a morální hodnoty, dnešní i budoucí, jsou proplýtvány soustřeďováním se na partajnictví a tvrdohlavé nicnedělání politiků, rostoucí bulvárnost oficiálních medií, rozptylování a dezinformace obyvatelstva. Redefinice klasického „Cherchez la femme“ je dnes ryze česká: „Máš-li v ruce kýbl špíny, předej ho nejbližší ženě“, bez ohledu na její znalostní deficity. Rostoucí nezaměstnanost však nikoho nezajímá.

V zahraničí jsem si potvrdil, jak zoufale svět vnímá problémy rostoucí nezaměstnanosti mladých, vzdělaných lidí. Nezaměstnanost lidí pod 25 let dosahuje v Evropě historických rekordů: Řecko přes 60%, Španělsko téměř 60%, Itálie přes 40%, Francie téměř 30% (stejně jako Eurozóna), Anglie 20%, Německo téměř 10%, atp. Miliony studentů bojují za lepší vzdělání v Brazílii, Turecku i v Číně. Akcelerující trendy více vyniknou v grafické formě (viz obrázek). Quo vadis, Europa?

Pro koho je EU, když ne pro mladé generace? Pro vysloužilé politiky a zkorumpované bankéře? Jak je možné, že ambiciozní a vzdělaná evropská mládež musí za prací utíkat do Austrálie, Číny a USA – protože v Evropě již není kam? Jestli si někdo myslí, že my ne, my muzikanti, tak se hluboce mýlí. Německo nás už držet nebude, protože neudrží ani samo sebe. Jestli se někdo domnívá, že naše vzdělávání je spolehlivější než jinde v Evropě, tak se mýlí až tragicky. Jestli se ještě někdo domnívá, že vzdělání je nedůležité, nezaměstnanost pomine, a krize se našich bank netýká – tak určitě pochází z české kotliny.

Lavina nezaměstnanosti mládeže

Rostoucí nezaměstnanost mladých lidí, absolventů univerzit i kvalifikovaných dělníků, je neodpustitelnou skvrnou na duši i srdci Evropy.




Nezaměstnanost stále narůstá. Neprocházíme krizí, ale dlouhodobou transformací. Vzdělávání selhalo, všude v Evropě, ale nejvíce u nás. Oni reformují systém anglo-saský, my ještě (ne) ten náš, rakousko-uherský. Není to už věc reformy, ale radikální reformace – v celé Evropě.

Každá předchozí transformace: zemědělství→průmysl, průmysl→služby a služby→stát, byla doprovázena nárůstem nezaměstnanosti, nepokojů a konfliktů. Rolníci, řemeslníci a tovaryšstvo přicházeli o práci díky strojům a museli přecházet do fabrik. I tam však technologický pokrok záhy převládl a nastalo hromadné propouštění. Už v r. 1786 se v Leedsu dělníci bouřili „proti strojům“; tzv. Luddité. Házeli své saboty (dřeváky) do soukolí – a máme naši sabotáž. Bylo to vše zbytečné: transformace Průmyslové revoluce se nedala zastavit.

V Čechách se dělo totéž. V roce 1842 se v Porgesových kartounkách objevily potiskovací stroje, tzv. perrotiny. Jedna „perutinka“ zastala práci 20 lidí! Ze 100 dělníků jich bylo vyhozeno 95. Jak se proti tomu bránit? Dělníci a jejich ženy rozbili nenáviděné stroje na padrť. Nepomohlo. Vznikl komunismus. Štrajchpudlíci se neubránili. Růst produktivity práce, díky mechanizaci, byl nezastavitelný: vede totiž k vyšší životní úrovni, jak vidíme i na dnešní společnosti. Nelze se stavět proti růstu produktivity! Pak přišli železniční dělníci, barabové, v severní Itálii „tabákové války“ a nakonec všeobecný run na banky a spořitelny. Transformace nebyla nikdy snadná, hlavně kvůli ignoranství politických a podnikatelských tříd.

Historie se opakuje

Dnes žijeme v podobné době – i když ji stále „malujeme na růžovo“ a vydáváme za finanční „recesi“ nebo krizi. Rozvoj technologie je dnes bezprecedentní a týká se služeb: máme počítače, internet, roboty, bankomaty, automaty, atp. Metaforicky tomu říkám „Automatické přijímače vratných lahví“ – jsou dnes všude kolem nás, Česko nevyjímaje. Jde o “outsourcing“ (přenechávání práce) strojům a technologiím – tento trend je masivní a akcelerující. Statisíce lidí přicházejí o práci, obzvláště mladí.

Proč se ale předchozí transformace s tímto technologickým „outsourcingem“ vždy vyrovnaly? Čím se dnešní svět liší od všech předchozích fází? Proč jsou dnes bez práce hlavně mladí? A proč se tím nikdo nezabývá a kromě prázdných klišé o „boji proti“ se nic neděje?

Příčiny nezaměstnanosti

Základním problémem dnešní doby je, že jsme z hlediska zaměstnanosti vyčerpali (díky „outsourcingu“ na stroje), poprvé v historii, všechny čtyři možné hospodářské činnosti:
1. Produkce potravin (sběr, lov, zemědělství)
2. Výroba věcí (řemesla, hromadná výroba, průmysl)
3. Poskytování služeb (vzdělání, finance, zdravotní péče, atp.)
4. Státní „zaměstnání“ (nezaměstnanost, podpora, byrokracie, státní “investice“, atd.)
Nic jiného již není, nic jiného homo sapiens (ekonomicky) dělat nemůže.

Historicky byly ztráty v zaměstnanosti vždy nahrazeny rostoucím prostorem nového sektoru: po zemědělství přišel průmysl, po průmyslu služby, po službách stát a po statu? Nic. Pentium non datur; nic „pátého“ není. To znamená, že se neotevírá nový sektor, který by absorboval pracovní sílu uvolněnou technologickým „outsourcingem“. Konec už byl. Poprvé v historii lidstva nebude stačit prostá transformace, ale musí nastat první fundamentální hypertransformace: od globalizace k relokalizaci.

Role vzdělání

Dříve stačilo, i když to bylo bolestné, podrobit nové generace většímu vzdělání, efektivnější přípravě na nový sektor. Dnes se bez zaměstnání ocítají nejen méně vzdělaní, manuální pracovníci, ale hlavně více vzdělaní, moderní vysokoškoláci – viz Španělsko, Itálie, Francie, Řecko a další, po staletí velmi vzdělané národy. Novými „obětmi“ jsou vysoce vzdělaní a schopní absolventi převážně již „středověkých“ institucí – dnešních univerzit. Vědí hodně, ale umí málo. Nehodí se do dnešní doby flexibility, inovace, podnikatelství a technologické revoluce.

Automatizace znalostních (ne jen informačních) prací povede k dalšímu odevzdání kvalifikovaných procesů strojům. Dokonce i ekonomika je naivně chápana jako stroj, ne sebeprodukující (autopoietický) organismus. (Nedávný projev Bernanského z Fed byl prošpikován narážkami na automobil, na přidávání nebo ubírání „plynu“.) Takové simpletonství už do dnešní doby nepatří. Není divu, že se nic nedaří a nic nefunguje. Pojetí ekonomiky jako „mašiny“ je dalším symptomem dekadence makroekonomických “věd“. Žádnou tržní ekonomiku nelze jednoduše nastartovat, nakopnout, stimulovat, nabudit nebo „proinvestovat“. Tržní ekonomika postupuje podle svých vlastních pravidel evolučního organismu.

Co dál?

Vyvstává otázka: Co dál? Jak řešit historickou nezaměstnanost mladých generací? Brát bohatým a dávat chudým není řešením, ani v bibli ne: tj. ne dávat chudým ryby, ale učit je ryby chytat. Kdo dnes ale učí mladé lidi "chytat" cokoliv? Jaký má smysl získávat nové znalosti, když už jsou tyto předem zastaralé a nikdo je v podnikání nechce? Kdo se vůbec stará o zvýšení relevance vzdělávání v ČR? Jak je možné nechat vzdělávání „plavat“? Je vůbec něco důležitějšího, než záchrana mladých lidí? To, že oni sami nerozumí, co se s nimi vlastně děje, a co je vhání do ulic, žádného politika neomlouvá.

Hloupá řešení?

Ekonomický Nobelista, Paul Krugman, tedy nabízí řešení (nikdo jiný řešení nemá), které dokonce odmítá roli vzdělávání ve vyrovnávání sociálních nerovností (specifické „vzdělávání“ ve státních institucích). Co je dle něho třeba? Především silná „zabezpečující sociální síť“ (Jistě ne ta internetová; tam jde o sítě společenské), garantující zdravotní péči a minimální příjem (ne jen mzdu). Platilo by se to z daní bohatých vrstev a ze zisků či příjmů z investic. Tedy „jánošíkovská“ redistribuce příjmů od majetných na méně majetné.

Stát se bohatým nedává v Krugmanově světě moc smyslu: stát to stejně sebere na daních. (Jako profesor nejsem zdaleka „bohatý“, ale království Dánské mi zkonfiskovalo 60% po desetiletí akumulovaného důchodu.) Proč jsem se vlastně o důchod v EU snažil? Nevím. Daň 60% se vám může zdát nízká, ale já už nemám NIC. (Dobře mi tak, nemám takhle psát!)

Jestliže někdo doporučuje redistribucí majetku a garantovaný příjem a péči pro široké vrstvy nezaměstnaných, pak se musí vyjádřit také k tomu, že tito nešťastníci budou plodit děti, užívat drogy, a vytvářet bezvýchodná, srdcervoucí ghetta, v nekončícím cyklu marnosti. Lidé musí pracovat, ne „pobírat“, obzvláště ti mladší ne.

Poznámka. Výraz „sociální sítě“ je pouze špatným překladem „společenských sítí“. Anglické „social“ znamená „společenský“, ne české „sociální“, které se vztahuje k „sociálnímu zabezpečení“. I sociální demokracie, která se hlásí k demokratickému socialismu, je špatně přeložena a nesprávně chápána jako strana sociálního zabezpečení. Socialismus znamená společenské, ne sociální, vlastnictví výrobních prostředků. V tomto pojmovém marastu se vyznají snad jen Češi a jejich vlastní sociální demokraté.

Krugman ví, že se zajištěným příjmem a péčí přestřelil; obává se nařčení z podpory „přerozdělování“ a třídního boje. Připomíná to i český prezidentský „klokánek“, který také nemá s ekonomií nic společného. Krugman prostě neví, jak nezaměstnanost řešit a vyzývá konzervativce, aby přišli s „něčím lepším“. Samozřejmě, že nepřijdou, protože oni sami nevědí, a o nezaměstnanost se prostě nezajímají. Dávají přednost pobledlým, handikapovaným úřednicím (které by držely jejich kyblíčky špíny), v bláhové naději, že politicky přežijí a to své „dokončí“. Nastydí se do toho zatáhovat ani levicového prezidenta, který netuší, co se v ekonomice děje a na zapojování lidí chce prostě „ušetřit“.

Jak vzdělávat?

Jaké je řešení? Tak jako po staletí, spočívá v nových znalostech, schopnostech a expertíze (nejde jen o informace). Jelikož procházíme hypertransformaci, musí jít o vzdělávání nového typu, ne o středověké instituce. Argument je prostý: vzdělávání musí přidávat hodnotu. Jakou hodnotu skutečně přidává, poznáme pouze z uplatnění na trhu, tj. z pracovního místa a platu. (Ministerstvo neměří hodnotu vzdělání – protože neví jak) Uplatnění na trhu je tedy nejlepším vyhodnocením kvality vzdělávání (ne počet studentů, ne počet graduovaných, ne žádné přeměřování kvantity; pouze kvalita, tj. přidaná hodnota, měří kvalitu vzdělávání.) Je to velmi prosté.

Státnímu vzdělávání tedy zvoní hrana. Neumí (a nesnaží se) umístit své absolventy, jak ukazují ty deprimující statistiky z EU. Vzdělávání se musí posunout k tomu, co je třeba umět, ne jen vědět. Všichni víme všechno, ale neumíme nic. Tedy: podnikové univerzity, podnikatelské univerzity (které podnikají), jakož i podniky s vlastní univerzitou a univerzity s vlastním podnikem. Takové vzdělávání musí být úzce spjato s lokální a regionální ekonomikou a (nestranickou, baťovskou) samosprávou. Moderní vzdělání musí být úzce spjato s praxí – s praxí lokality a regionu, posouvající se od globalizace k relokalizaci.

Relokalizace a její výzvy

Procesy relokalizace, samosprávy a soběstačnosti už probíhají. Jen některé společnosti to ještě nevědí a nechápou. Na lokálních úrovních není třeba ideologií, zkorumpovaných politiků a partají, ale schopných, nezávislých a místně známých vůdčích osobností. Je třeba Pochopit, co se děje, Přizpůsobit se nazvratnému běhu transformace, a Použít nabízených Příležitostí v lokálních a regionálních světech. Není to zas tak komplikované, ale je třeba začít. Obzvláště mladí lidé se musí (sami) vzdělávat, odpoutat se od státu a politiků a začít tvořit svůj vlastní svět. Nikdo jiný to dnes za ně neudělá.

Nejde o to, co „krugmanovští“ inženýři lidských duší navrhují, ale o to, co sebeprodukující (autopoietické) systémy a jejich evoluce, nabízejí. J. A. Komenský říkal: Omnia sponte fluant absit violentia rebus. (Bývali Čechové!) Novodobí státní intervencionisté ale stále více křičí: My, my, my… a podle toho i jednají. Vyberte si sami.

Váš,
Milan Zelený