Tento blog je rozšířenou verzí internetové úvahy „Jak dál s českou demokracií: všechna politika je místní…“, která navazuje na předchozí: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=20876

Svět prochází procesem deglobalizace, tj. přesouváním ekonomických, podnikatelských, politických a společenských aktivit zpět do lokalizovaných místních podmínek, kde vlastně jsou všechny takové aktivity iniciovány, vznikají a přetrvávají. Tedy až do chvíle, kdy jsou původní aktivity ovládnuty, kontrolovány a utlumeny ideologickými seskupeními politických stran. Namísto zástupců stavů (podnikatelů, lékařů, sedláků, inženýrů, novinářů, atp.), vládnou bezprofesní ideologové, kteří nezastupují nikoho, než své strany. Zlaté doby regionálního rozvoje, jako průmyslové město Baťova Zlína, byly odstoupeny ideologickému centru a transformovány na „doby ostudné“ – vše prostým činem dobrovolné „volby“.


„All politics is local“, říkali Američané, když jsem tam ještě v 60. letech doplul. Toto historické přesvědčení pomalu ochabovalo, až tomu dal korunu Obama, který se rozhodl, po evropském vzoru, strkat státní nos do všeho, obzvláště do místních, oblastních a regionálních společenství a komunit. Dnes jsou v USA výsledky vidět nejlépe: strany se ideologicky a beznadějně blokují navzájem, Senát blokuje Sněmovnu, a zájmy států, krajů a lokalit jsou bezohledně ignorovány. Ideologické postoje jsou tak vyhrocené, že ve hře jsou i blokace státu a jeho služeb, neplacení státních dluhů, zvýšení dlužních limitů, znejistění a zdražení zdravotní péče, nesplatitelné zadlužení příštích generací, atp. Tak daleko mohou politické strany jít v zájmu udržení své moci. A to jsme v USA, ne v bezvládí dnešní ČR.

Je třeba přejít na jiné principy, jako „Mysli globálně, jeden lokálně“ nebo „Uděláme si to sami!“ - jednoduchá hesla, shrnující a kódující nový svět autonomie, soběstačnosti a sebevědomí místních komunit a regionů.

Přímý útok na skutečnou demokracii představuje v ČR pronikání stranického myšlení, činů a ideologie z centra až dolů do místní, oblastní a regionální samosprávy, kde opravdu nemají co pohledávat (kromě horkých párků a přihlouplých úsměvů). Následná ztráta autonomie a nezávislosti staví jednotlivé samosprávy do role přívěsků stranických ideologií, otevírá je přímé korupci, rozkrádání a politického přerozdělování, které likvidují jakoukoliv slibnou iniciativu a inovaci. Demokracii nelze kupovat za peníze a demokracie nesmí být předmětem podnikání; demokracie je přece přímou seberealizací jedinců v místní pospolitosti.

V místní politice jsou hry na levici a pravici pouhé diferenciační snahy politických podniků stran a jejich podpůrných sítí tzv. „býčích šíjí“. Je selháním místních, oblastních a regionálních komunit, že nevolí své vlastní, nezávislé stavy, odborníky a osobnosti, kterými každý region oplývá. Nechat si vnutit importované stranické knechty a ideologie - a vzdát se tak svých místních zájmů, se příčí selské logice. Stará politická ideologie strachu do aktivní místní, oblastní a regionální politiky nepatří.

Levou nebo pravou ideologii lze ještě pochopit na úrovní zahraniční politiky, obranyschopnosti státu, strategických aliancí a přerozdělování vytvořeného bohatství. Ale i zde ochabuje efektivnost ideologického dělení celosvětově. Světlým příkladem regionálního přístupu byl Tomáš Baťa, který byl zvolen starostou Zlína čtyřikrát za sebou právě proto, že žádné politické strany neměly k tvorbě a vytvořeným prostředkům regionu přístup. Bratří Baťové již ve 20. a 30. letech přesně chápali, že region potřebuje silnice, energii, vodu, školky, stadiony, podniky a vlastní vzdělávací systém – ne politické ideologie. Proto jsou dodnes jejich stopy ve Zlíně tak viditelné a inspirující, i když korodující pod nánosy ideologie a byrokracie.

Regionální pohled je zcela přirozený, po staletí efektivní a dnes obzvláště, díky internetu, globálním komunikacím a rostoucímu sebevědomí a uvědomění občanů, podniků, univerzit a medií - na místní, oblastní a regionální úrovni i významně slibný a konkurenceschopný. Chování a hodnoty voličů na regionálních úrovních jsou klíčovou podmínkou obnovy efektivní demokracie zdola.

Co jsou základní dimenze spontánního a přirozeného regionalismu?

1. Každý skutečný ekonomický pohyb vzniká přirozeně v daném místě a regionu, nikdy ne na ministerstvu. Známá jsou různá „údolí“ a „dálnice“ (USA), specifické zóny (Čína), nebo „průmyslové distrikty“ (severní Itálie). Tyto autentické pohyby je třeba podporovat, ne je sabotovat ideologickým přerozdělováním a politickým rovnostářstvím.
2. Místní podniky a podnikatelé, když věrní Baťovu odkazu, jsou hnací silou místní a regionální ekonomiky. Své úspěchy, případně i globální, dávají do služeb vlastní, bezprostřední a své regionální veřejnosti.
3. Když měříme úspěšnost vzdělávání mírou umístění absolventů na trhu práce, pak se autonomní, regionální, podnikové a podnikatelské univerzity stávají aktivní složkou ekonomického rozvoje regionu. Vzdělávací instituce regionu jsou tak soustředěné přímo na potřeby trhu, unikají stejnosti a „gleichschaltungu“ politického dozoru státu, soutěží svobodně o přízeň podnikatelské i samosprávní sféry.
4. Veškeré kulturní a společenské tradice a inovace jsou produktem místním a ne státním, stranickým nebo ministerským. Respektování kultury a místního genius loci je klíčovou složkou úspěšného a komplexního rozvoje regionu. Kultura, tak jako politika, je vždy místní ve svém vzniku i původním rozvoji. Ani zde nelze přenechat „vládu věcí svých“ kontrole státu a tím i náhodným a dočasným aparátčikům politických stran.
5. I media jsou aktivní složkou regionálního rozvoje, pokud jsou stavovsky nezávislá na ústředních zájmech straníků, stran, ministerstev a globálních „investorů“. Prubířským kamenem je služba veřejnosti regionu, ne politickým a finančním zájmům ideologických „přivandrovalců“.

Dalo by se jistě pokračovat, ale základním kamenem rozvoje regionu je tzv. Triáda, tj. [Podnik-Univerzita-Samospráva], kde všechny tři složky spolupracují na ekonomickém, politickém, společenském a kulturním rozvoji regionu, s aktivní podporou (obzvláště kritickou a investigativní) místních a regionálních medií.

Není to příliš složité, ani náročné – chce to jen naplňovat přání a touhy občanů, využívat nejlepších světových znalostí a technologií, vytvářet soběstačné baťovské „Průmyslové město“ a „Podnikatelskou univerzitu“ – obě koncepce původní z moravského regionu Zlín. Pamatujte: „Uděláme si to sami“, „To nejlepší na světě nám docela stačí“ a „Mysli globálně, jednej lokálně“ – shrnuje odkaz myšlení i činů obou zlínských bratrů Baťů.

Klíč k trvalé a funkční demokracii tedy nacházíme v komunitní úrovni. Samosprávné a sebeřídící kraje vedou k silnějším komunitám, okresům i obcím. Jen zdravá demokracie místní zaručuje zdravou demokracii státní, ne naopak. Každý samosprávný útvar má svoji vlastní prováděcí ústavu, odvozenou od celkové ústavy národní. Parlament pak odráží zájmy samosprávných jednotek a ne importovaných nebo absentních kandidátů politických stran.

Každý samosprávný kraj tak získává širokou rozhodovací moc, nastavení vlastních úrovní zdanění, jakož i řízení vlastních vzdělávacích institucí, sociálních služeb a policie. Nejlepším příkladem staletého a stabilního fungování místní (tudíž i státní) politiky je dodnes Švýcarsko. Osobnosti krajské (kantonální) samosprávy jsou voleny přímo občany, stejně jako krajské, důsledně jednokomorové stavovské parlamenty.

Vzniká tak hospodářská, společenská a kulturní soutěživost mezi kraji, která zaručuje transparentní vyhodnocování výsledků a spolehlivé rozlišení mezi funkčními a méně funkčními modely rozvoje. Klíčovým kriteriem jsou pro občany skutečné výsledky a skutečná akce. Virtuální konkurence na bázi planých stranických slibů, billboardových úsměvů a politického přerozdělování chudoby je vhodná pro politické simpletony dob již dávno minulých.

Ve Švýcarsku, dokonce i okresní, městské a obecní jednotky mají vysokou autonomii, vlastní parlamenty a zákonodárství ve věcech ulic a silnic, škol, cen vody a energie, parkování, atp. (Každý Švýcar je především občanem své komunity, až následně Švýcarska). Při každoročním shromáždění, občané vyhodnocují výsledky předchozích období, účastní se referenda v závažnějších rozhodnutích a volí nebo odvolávají nekompetentní představitele. Zodpovědnost je adresná, plně individuální, trvalá a nezpochybnitelná.

Opravdová soutěž podle skutečných výsledků, vede k přenášení zkušeností a systémů od těch nejlepších, ne od těch nejhorších. Odpadá tendence k nejnižšímu společnému jmenovateli: samosprávné složky se poměřují jen s nejlepšími kantony, na jejichž úroveň pak aktivně aspirují. Nepřerozděluje se bída a peníze druhých, ale nejlepší znalosti, zkušenosti a praktiky. Méně úspěšné okresy se mohou slučovat, úspěšnější případně rozdělovat, v zájmu hledání největšího bohatství pro všechny. Lidé navíc mohou preferovat i jiný okres a volit „svýma nohama“.

Takhle lze jasně prokázat, jak efektivní jsou ideologie levé či pravé při řízení samosprávných složek a jak prospěšné je pro komunitu posílat do parlamentu zvenčí nasazené straníky, namísto skutečných osobností a odborníků zastupujících místní zájmy. Pravda se ukáže ve výsledcích, tak jako v Baťově Zlíně, ne ve virtuálních ideologických debatách o ničem.

Naštěstí jsme v ČR právě teď svědky, jak se pod rouškou „boje za parlamentní demokracii“ podsouvá bezostyšná ochrana zájmů stran, bloků a koalic, odmítnutí osobní zodpovědnosti a pokřivení hlasování podle nejlepšího osobního „vědomí a svědomí“. Pozorujeme iracionální glorifikaci stranického „držet hubu, držet krok“ a přejímání anonymní „kolektivní“ zodpovědnosti. Svéprávný občan chce ale být zastoupen přímo, bez zbytečných mezičlánků stran politické podnikavosti. Každá strana oddaluje a odděluje občany od svých volených zástupců. Všeobjímající procesy disintermediace (odstraňování mezičlánků) v hospodářské sféře se dnes přirozeně uplatňují ve sféře parazitujících politických s.r.o.

Právě v regionu vznikají ty nejlepší podmínky pro tzv. „základní příjem“, založený na hospodářských výsledcích regionu. Každý občan regionu obdrží základní příjem, pro který nemusí pracovat, jen dodržovat pravidla bezúhonného občanství. Ti, kteří chtějí větší příjmy, se musí kvalifikovat pro potřebné práce. Ti, kteří nepracují, mohou přežívat se základním platem a věnovat se vlastní výdělečné a podnikatelské práci (umělci, spisovatelé, podnikatelé, učitelé, atp.) a obohacovat tak kvalitu života své, místní a regionální společnosti.

I průměrně pasivní občan, který třeba jen chvilku sledoval přenos debat předčasných kampaní z poslanecké sněmovny toho historického dne 20. 8. 2013, musel pochopit, že politickým stranám jde pouze o vlastní a separátní zájmy přežití a ne o zájmy občanů nebo národa, a už vůbec ne o místní komunity a regiony. Jejich věčné „boje“ proti všem ostatním stranám a straníkům mají málo společného s Čapkovými „věcmi národa“. Zbabělost nehlasování, a dokonce trapná, masová opouštění sněmovny, zůstanou na dlouho černou skvrnou v evoluci české parlamentní „demokracie“. Volit nové, finančně předobře provázané strany, by bylo neštěstím pro demokracii, neschopností učit se z vlastních chyb a pošlapáním myšlenkového odkazu českých demokratů, jakými byli třeba Tomáš Baťa nebo Karel Čapek.

Každá změna vyžaduje první krok. Dnes je tím volba nezávislých a odmítnutí partajníků, zakroužkování místních osobností a odmítnutí stranických oportunistů. Každá politika se tak stane místní, autenticky naše a doba procesu transformace zůstane pouze v našich rukou.

Váš,
Milan Zelený