Češi vždy oplývali vynalézavostí, originalitou a prvenstvím v celosvětových rozměrech. Jejich elity často ukazovaly cesty, které se později staly doménou úspěchu jiných národů a kultur. Předcházet svoji dobu se však národním elitám stalo osudným. Národ jejich monumentální inovace vnímal jen chabě, často je ignoroval a běžně zapomínal. V mnoha oborech a oblastech jsme dnes mohli, ale hlavně měli, být nejlepšími na světě: tj. nositeli, průkopníky, anebo alespoň špičkou - ale nejsme. A v dohledné době ani nebudeme. Přestalo to být naší národní aspirací.



Co se nám to vlastně stalo? Bývaly doby, kdy Češi vnímali své národní elity, respektovali je, vzhlíželi se v nich, snažili se jim vyrovnat, napodobit je, přejímat jejich hodnoty, alespoň částečně. Prostí lidé, tj. většina národa, aspirovali směrem k nejvyššímu společnému jmenovateli. Za takových podmínek národ nutně vzkvétal.

Dočkali jsme se však nyní doby v naší (ale i světové) historii zcela ojedinělé: elity, obzvláště politické a mediální, se zcela účelově a bez nátlaku, začaly samospádem přizpůsobovat nejnižšímu společnému jmenovateli. Elity jakoby přestaly existovat a dobrovolně (!) přejaly kulturu, jazyk, chování, hodnoty, logiku a vnímání světa většiny. Staly se tedy jimi – došlo k historickému splynutí na úrovni nejnižší nebo průměrné: nejnižší společný jmenovatel se stal novou normou. Za podobných podmínek by nemohl vzkvétat žádný národ.

Převládá tedy žití bez vyšších principů, aspirací a vizí, tj. život nenáročné spokojenosti a pohody v prostém přežívání – pod dohledem dnešních „elit“. Tyto se od mas voličů liší už jen ve svém finančním zajištění, cestovném a privilegiích „náhrad“ z vybraných daní – vše díky stranické demokracii. Jinak jsou až náruživou součástí většiny: nevedou, ale jsou vedeny - často i za nos – neinspirativními zájmy a přízemními ambicemi života ze dne na den národního průměru, někdy i podprůměru – a to vše v národě, který historicky, skrze činy generací Tomáše a Jana Bati, považoval cíl světového prvenství za zcela přirozený, žádoucí a nepochybně i úspěšný. Jak malý je ten, kdo zná jen malý cíl.

Myšlenka moderního národa proniká celou naší minulostí. Např. František Křižík sestrojil první elektromobil, vůz L&K typ E; později jej přestavěl i na hybridní pohon. Podobně jeho současník, F. Porsche ze Sudet, postavil Elektro Porsche-Lohner a Porsche Electric v r. 1900, s generátory v kolech (!). Ještě v r. 1971 se elektromobily EMA 1 a 2 vyráběly ve VÚES Brno. Měli jsme tedy dnes být v elektromobilech světovou špičkou. Nejsme. (Stále produkujeme dýzly pro německý VW.)

Ještě i za komunistů jsme vyráběli a exportovali komplexní cukrovary, rafinérie, lihovary, pivovary, námořní lodě, atp.; tedy integrované celky s maximální přidanou hodnotou. Dnes děláme drobné součástky a nenáročné kompletace pro cizí producenty – na našem vlastním území. Baťové vyváželi průmyslová města (přes 70) do celého světa. Dnes už tato Integrovaná Produktivní Prostředí (IPP) neumíme - ani se je neučíme. Měli jsme tedy být … ale nejsme. Zůstala nám novota pouhé ekonomické „diplomacie“ – nevíme, co českého vlastně vyvážet a necháváme o tom rozhodovat politiky.

Měli jsme také bratry Čapky a jejich roboty. Dokonce i hra R.U.R. (Rossum´s Universal Robots) už předvídala AI (umělou inteligenci), universální přeprogramování, a nahrazení lidské dřiny. Měli jsme tedy být na špici i v robotice a umělé inteligenci, ale nejsme. Spíše propagátory robotů degradujeme a vracíme se k oslavě hrubé manuální práce. Málokterý národ byl tak „požehnaný“ inovacemi, a tak časně; viz také K. Čapek: „Z otroctví strojů nás vysvobodí dokonalejší a diferencovanější stroje, jež budou ovládány spíše mozkem než rukama.“ Baťové takové ideje objímali, bez výhrad. Ne tak politici.

Vezměte třeba i Komenského a jeho tříjazyčný analogový „internet“, zvaný Orbis Pictus. Podněcoval tím samostudium, tak jak to dělá i dnešní digitální internet. Měli jsme být světovými průkopníky ve vzdělávání, ale nejsme. Namísto toho setrváváme v prostém, rakousko-uherském biflování rapidně zastarávajících informací - a to i v éře znalostí: Vědět přece ještě neznamená umět! Náš „Učitel národů“ byl dokonce pozván, aby se stal Presidentem Harvardovy university. Většina z nás o tom ani neví. Stejně pak musel zemřít ve vyhnanství. Varoval ale: „Neučíme se věcem potřebným, protože jsme se naučili věcem nepotřebným.“ Překonat tradiční oddělení školy od praxe, v zemědělství, řemeslu i podnikání, zůstává potentní výzvou dodnes. Stejně tak i jeho: „Chudí bez znalosti věci, co jiného jsou, než oslíci obtížení břemeny.“

Ale i Karel Čapek, produkt to První republiky a přítel Masarykův, varoval před stranickou „demokracií“ a prosazoval místní a regionální rozvoj: „Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“ Anebo: „Záleží víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, než aby bylo baštou té nebo oné pražské politické strany. Mám skutečně za to, že nám je nadevše třeba bohatě rozvětveného regionalismu.“ Také: „Politické strany jsou fanatické, nesnášenlivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve.“ Konečně: „Všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí.“


Poznámka. Americká ústava dodnes nezná výraz „politická strana“; česká ústava z této pochybné instituce naopak vychází. Strany jsou stále více nadbytečné mezičlánky mezi voličem a voleným - drahá to extravagance pseudo-demokracie koalic ex post.

Podobně nám radí i K. H. Borovský: „Jest svatá povinnost každé obce, státi vždy na vrcholu vzdělání svého času, žádný pokrok v jakémkoli odvětví lidských vědomostí a kdekoli učiněný nemá jí tajný býti, starati se má, aby co možná nejdříve každé zlepšení jinde uvedené i doma opakovala.“ Nebo jeho pohled na dotace: „Kdo prospí lenivě dobu, ve které se dary rozdělují, tenť bez podílu odejde. Kdo sám v sebe doufá, tenť nejlepší podporu naleznul.“

Měli jsme tedy být na špici i v rozvoji moderní demokracie a lokálních ekonomik – tak, jak to vyžaduje dnešní svět deglobalizace a relokalizace. Ale opět: nejsme. Tehdy jsme ale měli opravdové novináře, že? Ty dnešní poznáte již „po peří“: pletou si instituci s institutem, předponu kyber- si volně mění na kybernetiku (tedy vědu o řízení), podlézají politickým jakobystům, HDP si pletou s HNP, ekonomy s analytiky, politické funkce s lidskou inteligencí, a bilbordová hesla stran s politickými snahami národa. I stát chtějí řídit jako rodinný podnik (který však usilovně vybírá daně pro rostoucí nároky státních i stranických aparátů.) - a přitom skáčou na špek všem i všemu – nejvíce Číňanům; nakonec, kdo neskáče, není Čech…

Vezměte naopak novináře Peroutku a jeho národní chápání: „Národ kupodivu není nikdy spasen ani ztracen vítězstvím nebo porážkou jedné strany, je-li v něm rozumnost rovnoměrně rozložena.“ Rozumnost?

Tomáš Baťa, když se chystal kandidovat na místo Masaryka, trpce si stěžoval, že tak malý národ měl 17 politických stran: toho extrémního rozpolcení zájmů se obával (byl zvolen čtyřikrát starostou Zlína – bez stranické příslušnosti.) To bylo ovšem za První republiky. Dnes je v ČR registrováno 202 politických stran a hnutí! Jakoby se Češi chtěli živit již jen politikou a koaličními machinacemi. Čím více stran, tím lepší pro ně. Mluvme pak o rozpolcení zájmů! Natož o demokracii. Spolupráce, ne solidarita, je klíčem k úspěchu – stejně jako ve fotbale.

Nebo autor knihy „Spolupráce“, Jan A. Baťa: „Banky jsou spíše upíry, nežli pařeniště podnikání. Lidé, kteří do toho nevidí, jako žurnalisté a podobně, tomu potom říkají „soumrak kapitalismu“. Aspoň v Evropě tomu tak většinou je.“ Co se v tom dnes změnilo? Nebo jeho bratr Tomáš: „Kdo chce pomoci sobě a jiným, musí opustit dobré, aby mohl vybojovat lepší.“ Nelze poznávat nové při zachování starého; na takové konflikty naše inteligence nestačí.

Určitě jsme tedy měli být na špici. Nejsme. Volíme dnes prostřednost, jakobysmus, nesmyslné muklovské makání, slibování i lhaní; cítíme se pohodlněji na chvostu: tolerujeme oligarchy, komunisty, plagiátory, stádnost, zpátečnictví, korupci, dotace a stranictví – myšlenkové i skutečné monokultury žlutých lánů „řepky“. Přitom jsme všechno to žádoucí, nové, dobré a slibné již měli – vždy a často, jako první mezi národy. Jenže…

Vše dnes tolik potřebné, moudré a krásné tryská tedy z hlubších kořenů národních. Většina toho, co tentýž národ dnes přijímá za své, patří cizopasným kůrovcům, lišejníkům a mechům na dosud živém kmenu české lípy.

Tento text je poslední z trilogie blogů:1. https://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=31915; 2. https://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=31957; 3. https://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=31989

Již ale dosti slov, je třeba akce. Viz např. www.zetfoundation.com; www.milanzeleny.com; nebo www.google.cz/search?q=%22milan+zeleny%22+economy+adaptive+organism&cad=h

Váš,

Milan Zelený