Americký Senát schválil vládní záchranný balík (700 miliard dolarů je skutečný „balík“) pro instituce držící toxické hypotéky a půjčky. Hlasování proběhlo ve středu, hned po skončení židovského svátku Nového roku Roš hašana.

Proč takový spěch? Účelem senátního hlasování bylo jít příkladem Sněmovně reprezentantů, která by měla o návrhu hlasovat do konce tohoto týdne, a politicky potlačit odpůrce balíku.

Na balík, který se již tak třpytil jako vánoční stromeček, bylo navěšeno dalších 100 miliard dolarů. Každý by si tam měl najít tu svou ozdobu: pojištění individuálních účtů (zvýšeno na 250 000 dolarů/účet), daňové úlevy pro šetření energií, zdravotní pojištění pro mentálně postižené, složení dozorčích rad a tak podobně. Laik se může ptát: co to má společného s finanční krizí? Původní návrh ministra financí Henryho Paulsona měl tři stránky, Sněmovna zamítla 150 stránek a ve středu Senát připravil a schválil 450 stránek a zvedl náklady na 800 miliard.

Je zřejmé, že krize Wall Streetu a kreditních toků se nyní zcela bezostyšně stala krizí politickou. Je nešťastné, že finanční krize probíhá současně s historickou prezidentskou kampaní. Politické zájmy zcela dominují nad zájmy hospodářskými, politické myšlení vytlačuje myšlení ekonomické a veřejnost je manipulována zastrašováním a sliby obou politických stran.

Nelze to spolehlivě předpovídat, ale je dosti pravděpodobné, že Sněmovna senátní návrh odmítne a bude chtít hlasovat o svém balíku. Pak bude třeba obě verze sladit a znovu o nich hlasovat v obou komorách. Pak to ještě musí jít k podpisu Bushovi. Takové prodlevy během politických kampaní silně nahrávají další politizaci procesu řešení finanční krize. Většině politiků Sněmovny hrozí, že v listopadu nebudou znovuzvoleni rozhněvanou veřejností.

Americká veřejnost se staví výrazně proti balíkům tohoto druhu. Podle odhadů je kolem 70–80 % voličů proti, demokratů i republikánů. Američtí voliči odmítají zachraňovat milionáře z Wall Streetu, nevěří, že je ekonomika v krizi, nesouhlasí se socialismem státní intervence (hlavním důvodem, proč byly toxické hypotéky vydávány, je legislativa zvaná CRA, dědictví po prezidentech Carterovi a Clintonovi, která přinutila banky nabízet své služby i chudším skupinám obyvatel a poskytovat tak levné hypotéky klientům, u kterých nebylo jisté, že své závazky dokážou splácet) a jsou ochotni podstoupit i určité finanční nepohodlí za účelem identifikace a potrestání viníků na Wall Streetu i ve Washingtonu. Jeden demokratický senátor charakterizoval desetitisíce telefonátů a e-mailů, které od voličů dostává jeho kancelář, jako 50 procent „NO“ a 50 procent „HELL NO“ („ne“ a „zatraceně ne“ záchrannému balíku). Americká veřejnost se socialismu brání.

Ubrání se?

Kromě balíku 800 miliard ze státních peněz existuje řada alternativ, které by nestály daňové poplatníky nic, umožnily by trhům fungovat a uvolnily by kreditní toky rychleji a spolehlivěji.

Je třeba uvolnit pravidlo „mark to market“, které vyžaduje ohodnocení finančních produktů podle současné tržní ceny, ne podle ceny nákupní. Jelikož neexistuje trh hypoték a půjček (pouze dvoustranné dohody), je hromadné oceňování toxických hypoték podle tohoto pravidla problematické, ne-li nemožné. Toxické půjčky by pak mohl odkoupit i soukromý kapitál, aby se uvolnily „zamrzlé“ kreditní toky. Stovky miliard soukromého kapitálu nyní čekají na své příležitosti (viz například Warren Buffet a jeho pět miliard investic do Goldman Sachs a další dvě do GE). S pomocí vynikající práce FDIC (vládní instituce, která pojišťuje vklady u bank) a obzvláště její ředitelky Sheily Bairové (vedla jednání o převzetí krachujících bank Wachovia a Washington Mutual) by ohrožené banky vydaly nové akcie a fúzovaly s dobře kapitalizovanými soukromými bankami. Beznadějné banky, o jejichž aktiva není zájem ani při bankrotním ocenění, by se nechaly zaslouženě padnout ve smyslu Schumepterovy „kreativní destrukce“, aby udělaly místo jiným, a tak se očistil kapitalismus volného trhu.

Příčinou finanční krize byly státní zásahy do ekonomiky (státem vynucený prodej substandardních hypoték). Na tuto příčinu se vládní balík nijak nezaměřuje, a proto pouze umírňuje symptomy, ale neřeší vlastní nemoc. Mokrý hadr na hlavu sníží horečku, ale neodstraní infekci.

Vyšlo 3. 10. 2008 v MF Dnes

Pro zajímavost přikládám texty, které jsem publikoval v předchozích dnech:

Týdeník Euro, 30. září, 2008

Nastává očista

Současná krize na Wall Streetu je výrazem ozdravného procesu, takzvaného „tvořivého ničení“, které již v roce 1942 popsal ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie moravský rodák, americký ekonom a politolog Josef Alois Schumpeter. Staré, nereformovatelné systémy, instituce a podniky se rozpadají a mizejí. Na jejich místo nastupují nové, lépe připravené na měnící se prostředí. Kapitalistická ekonomika je živým organismem, jenž se adaptuje a vyvíjí integrací, disintegrací a reintegrací – tedy cyklem známým z biologie.

Bránit se této „kreativní destrukci“ je útokem na samotnou podstatu kapitalismu jako přirozeného, neustále se vyvíjejícího hospodářského řádu s měnícími se cíli i hodnotami v nikdy nekončící spirále sebeobnovujícího se podnikatelského úsilí.

Na počátku byly zásahy státu
Americký Kongres schválil v roce 1977 takzvaný The Community Reinvestment Act (CRA), který vyžadoval po federálně pojištěných bankách, aby poskytovaly levné hypotéky chudším okrskům v sousedstvích. Plnění požadavků CRA bylo striktně monitorováno. V roce 1995 prosadil tehdejší americký prezident Bill Clinton významnou revizi CRA. Ta vedla k podstatnému zvýšení počtu a objemu hypoték a půjček pro nejchudší vrstvy, a to přímou autorizací a podporou nestandardních (subprime) úrokových sazeb, vedoucích k tvorbě sekundárního trhu hypotečních půjček. Clintonovy revize umožnily takzvanou sekuritizaci, proces, jenž umožňuje parcelování a přebalování finančních aktiv do akcií a jistin, jež lze dál prodávat investorům. Tím se získávají finanční zdroje, které v roce 2005 dosáhly 8,06 bilionu dolarů. A vedly na amerických trzích k vydání nových jistin za 3,07 bilionu dolarů jen za rok 2005. První veřejnou sekuritizaci CRA půjček zahájila v roce 1997 společnost Bear Stearns. V letech 1993 až 1998 vzrostly CRA půjčky o 39 procent, všechny ostatní však jen o 17 procent.

V tom spočívají zdroje současné finanční krize: v radikálním zásahu Clintonovy vlády do fungování hypotečních trhů. Tento iracionální útok na kapitalismus volného trhu vytvořil natolik silné a bezprecedentní finanční toky, že se po Bear Stearns tomuto lákadlu levných peněz nedokázaly ubránit ani ostatní investiční banky na Wall Street. Američtí demokraté, ve snaze zbavit se nemístného komplexu viny za finančně slabší vrstvy, které si nemohou dovolit vlastnictví rodinného domu, poškodili nejchudší spoluobčany a uvedli šéfy Wall Streetu na bezprecedentní cestu arogantního bohatství, morální korupce a sebezničujícího cyklu chamtivosti. Typickým představitelem tohoto komplexu viny bohatých je demokratický senátor Joe Biden, který tvrdí, že „platit vyšší daně je výrazem patriotismu“. Takový nesmysl mají Američané volit? Kdo ví.
Současná krize Wall Streetu byla tedy uměle vyvolaná nemoudrými intervencemi státu do ekonomiky. A zneužitím následků vychytralí bankéři, zaslepení touhou po mamonu a penězích druhých lidí, zcela iracionálně ohrozili nebo zničili i své vlastní podniky.

Americká ekonomika a i americký kapitalismus zůstávají ve svých základech zdravé. Nemocná je americká politika a Wall Street, jež se snaží tuto ekonomiku podřizovat vlastním politickým a finančním zájmům.

Virtuální ekonomika
Co se změnilo od roku 1977? Vznikla globální ekonomika. Světové trhy jsou propojeny jako nikdy předtím – finančně, institucionálně a hodnotově. Přestaly fungovat izolované ostrůvky „národních ekonomik“. Vysoce efektivní technologie internetu a telekomunikací umožňují okamžité reakce, přelévání zdrojů a rozhodování bez časového prostoru na vstřebání a zažití jejich následků, dopadů a implikací. Důsledkem je snížená transparentnost rozhodnutí, výsledků a zodpovědnosti. Agenti subprime hypoték je prodávali po celém světě, nevyjímaje naivní vesničany v severním Norsku.

Ani vzdělání manažerů, zejména makroekonomické a finanční, neodpovídá prostředí 21. století. Vychází ze starého mechanistického modelu a nepřipravuje na řízení nových realit v globálních institucích. Navíc byly přerušeny vazby mezi virtuální ekonomikou finančních symbolů i spekulací a reálnou ekonomikou produktů či služeb. V USA se diskutuje o problému, zda úvěrové trhy odrážejí skutečnou situaci. Neodrážejí! Fungují více méně autonomně a v úzké spolupráci se státem a v závislosti na něm.

Existují tedy dvě ekonomiky. První, reálná ekonomika produktů a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za ně. A druhá, virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, v níž se sází na budoucí pohyby cen a která riskuje s penězi druhých lidí. Existují také dva druhy finančních transakcí, investic a rozhodnutí. První se týká financování a kapitalizace reálných produktů a služeb, druhý představuje čistou spekulaci (někdy také sázky, hry, „risk management“ a obchodování s papírovými hodnotami).

Symbolická, virtuální ekonomika se stala významně nezávislou a odpoutala se od reálné. Není to zcela symetrické: zatímco finanční ekonomika si vystačí ve svých spekulacích, reálná ekonomika je negativně ovlivněna ztrátou hodnotných úvěrů. Dnes lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty reálně zajímali a měli vliv na jejich pohyby nebo převody. Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná. Na Wall Streetu lze prodávat i akcie, které nevlastníte (takzvaný short selling).

Chamtivost, Nedůvěra a strach
Wall Street jako instituce se výrazně posunula z původního financování produktů, služeb a ekonomického růstu na čistě spekulativní investice. Je známo, že lidská chamtivost nezná mezí a že heslo Wall Streetu „greed is good“ (nenasystnost je dobrá – pozn. red.) nemůže být součástí reálné ekonomiky. Panika a její vyvolávání se stávají nástroji k zajištění propadu cen akcií, a tudíž k levnému skupování cíleně znehodnocených aktiv. Obzvlášť vypovídající je chování Barclays Bank, která odmítla koupit akcie banky Lehman Brothers. Avšak poté, co se Lehmani položili, začala Barclays o skupování „okousaných zbytků“ opětně jednat. Cílené pověsti, mýty a šuškanda vedly k podobně bleskové demisi Bear Stearns.

Dalším apokalyptickým jezdcem Wall Streetu je strach. Ten je příčinou zmatených akcí státu a centrální banky (Fed). Strach, že se krize virtuální ekonomiky rozšíří i na reálnou. Spekulanti musejí vyvažovat chamtivost strachem – jde o peníze jiných lidí, na pokraji zákona a někdy i zločinu (ilegální short selling v Morgan Stanley a Goldman Sachs, vstup FBI do vyšetřování podvodů). Mocní investoři a vládní úředníci žijí v neustálém strachu.. Chamtivost je nutí přijímat iracionální rizika. Strach jim však diktuje rozparcelovat tato rizika na velký počet institucí po celém světě. Například Lehman Brothers: Co vlastně firma dělala? Co bylo jejich hlavní funkcí? Za levné peníze skoupit od komerčních regionálních bank nízkoúročené, většinou nesplatitelné CRA hypotéky. Tyto hypotéky rozparcelovat a „přebalit“, nalepit na ně své „mocné“ jméno a prodával institucím, fondům a ostatním naivním chamtivcům po celém světě, od Číny až po Norsko. Co se děje dál, se již nedá spolehlivě vysledovat: status, hodnota, riziko a splatnost investic nejsou transparentní, nikdo nezná pravý stav a hodnotu věcí.

Když pak začnou držitelé hypoték bankrotovat, vypovídat platby a opouštět špatně zadlužené domy, celý spekulativní řetězec se začne otřásat nedostatkem úvěrů. Nastává řetězová reakce uměle vyvolané krize finančního sektoru.

Nová éra Investování
Navíc jsou špatný management, chamtivost a nepochopení rizik efektivně zamlžovány komplikovanými zázraky takzvaného „finančního inženýrství“: CMO, CDO, CDS, SIV (viz Pojmy), jejichž dopadům nerozumí ani jejich uživatelé, natož pak šéfové. Není divu, že se pak s penězi druhých lidí a daňových poplatníků tolik hazarduje. Zmínit je třeba i fakt, že manažeři investičních bank mají lukrativní byznys v poradenství. Říkají jiným podnikům, co a jak dělat, jak financovat, jak řídit rizika a podobně, ale když přijde na jejich vlastní podniky, jsou bezradní, neznají rizika, neumějí navýšit kapitál a natahují ruce ke státu.
Přichází tedy stát. Původně se snaží financovat jen „šibaly“ pomocí peněz nevinných daňových poplatníků. Pomáhá z nesnází finančním institucím, aby zabránil panice investorů a útokům na vklady. V případě bank to musí dělat, protože vklady jsou pojištěné. V případě investičních ústavů by to měl činit jen nepřímo, aby podpořil důvěru a stabilizoval finanční hospodářství. V obou případech je to nakonec vždy daňový poplatník, který přejímá rizika za všechny špatné úsudky, nerozumná rozhodnutí a neomezenou lidskou chamtivost.

Vzpomeňme jen na drze bezostyšné výkupy Bear Stearns, Freddie Mac, Fannie Mae a AIG. Tím však vzniká neudržitelné morální riziko: „Když oni dostanou, proč ne já?“ Pak spadne Lehman Brothers do bankrotu a Merrill Lynch se během jediného dne rozplyne v jiné instituci (Bank of America). Z původních pěti investičních gigantů Wall Streetu již nezbylo nic: i Morgan Stanley a Goldman Sachs se změnily na holdingy a tím na regulované komerční banky. Oba investiční domy jednají o splynutí s komerčními bankami, jako je Wachovia. Jejich akcie klesají. Znaámý investor Warren Buffet již situace využil a do Goldman Sachs investoval přes 5 miliard dolarů. Na volném trhu a bez státních garancí by to nikdy neučinil. Tím nás opouští starý Wall Street.

Místo něho se tedy formuje nový Wall Street, který vzniká z menších, moderních, flexibilních a konkurenceschopných institucí. Nastává nová éra globálního investování, založená na nových pravidlech přímé regulace, transparentnosti a zodpovědnosti, ale především na odbourání Clintonova dědictví a jeho „revize“ CRA. Jeho radikální deregulace Wall Streetu prostě nemohla fungovat.

Politická nadstavba a KLAM
Je velkým neštěstím, že tato krizová „očista“ Wall Streetu se děje právě v době prezidentské kampaně v USA. Americký prezident je v ohnisku zájmu všech vyspělých zemí. Politická kampaň je proto drahá, nemilosrdná, podobná válce, založená na klamu, dezinterpretaci a mediální destrukci osobností.

Postoje obou táborů, Johna McCaina i Baracka Obamy, jsou neustále konfrontovány a vyhrocovány, bez ohledu na fakta, zájmy občanů a inklinace voličů. Prezidentské volby prostě nepředstavují optimální prostředí pro řešení kulminujících problémů finanční krize.

Postoje obou táborů ke krizi Wall Streetu tudíž musejí být diametrálně odlišné. Nejde již o tradiční postoje demokratů či republikánů, v nové ekonomice jsou jejich mechanické ideologie nepoužitelné. Stanoviska k novým výzvám a novým krizím jsou tedy formována „za pochodu“ nově. Navíc nastal výrazný přesun priorit kampaně od původní „války v Iráku“ na současnou a již konečnou „ekonomiku USA“. Oba kandidáti se tedy horečnatě učí ekonomii, ale své znalosti musejí podřizovat politickým imperativům.

McCain tvrdí, že základy reálné ekonomiky jsou dobré a perspektivní, ale autonomní a umělá krize virtuální (finanční) ekonomiky je začíná omezovat a ohrožovat. Obama tvrdí, že v krizi je reálná ekonomika a jejím vyústěním a vyvrcholením je současná krize virtuální (finanční) ekonomiky. Tyto dva protichůdné postoje mají logické vysvětlení. Obama musí převést vinu na osm let republikánské vlády a odklonit ji od demokratů a Clintona – na to by mu „pouhá“ krize Wall Streetu nestačila. McCain musí naopak uplynulých osm let reálné ekonomiky obhájit a soustředit se na finanční krizi posledních dvou let (pod vedením demokratického Kongresu) a navrhnout program očisty finančního sektoru.

Politická kampaň tedy mlží skutečnou situaci. V zájmu Wall Streetu je nejen zveličovat a rozdmýchávat krizové vášně s cílem získat peníze daňových poplatníků, což se daří (Bear Stearns, Freddie Mac, Fannie Mae, AIG), ale také urychlovat bankroty a pokles akcií (pomocí short selling) pro levné nákupy zbývajících aktiv (chování Barclays). McCain volá po nezávislé komisi, která by vyšetřila příčiny a hlavní aktéry finanční krize (jak jinak lze provést efektivní nápravu?), Obama však musí tuto iniciativu obratem zesměšňovat a torpédovat.

Je třeba také vědět, že Obama je největším příjemcem volebních příspěvků od Freddie Mac, Fannie Mae a Lehman Brothers. Proč Wall Street podporuje demokraty? Právě kvůli injekcím státních peněz – „podnikat“ s penězi druhých lidí je krédem Wall Streetu. Demokraty také miluje Hollywood (iniciativa Barbry Streisandové, sedm milionů dolarů za jediný večer). Oblíbencem všech je však Ben Bernanke, předseda Fedu, který sice odolal a neudělal nic s úrokovou mírou (vynikající tah k posílení dolaru), ale pak vše „napravil“ a napumpoval 85 miliard dolarů státních peněz do AIG. Akciové trhy se okamžitě propadly, čímž se snížila cena, za kterou může stát aktiva soukromých podniků odkoupit. Proto Bernanke vzápětí přišel s plánem státního výkupu špatných dluhů za 700 miliard dolarů. Tohle bude muset dělat tak dlouho, dokud ho po volbách nevyhodí nová administrativa.

ZDRAVÁ EKONOMIKA
Přitom jsou základy americké ekonomiky opravdu v pořádku. Export roste, dolar posiluje, hypotéky a nemovitosti jsou levnější, osobní úvěr je dostupný a levný, cena ropy klesají a tak dále. Nezaměstnanost sice v srpnu stoupla na 6,1 procenta, ale to je jediný špatný ukazatel. Američané si již zvykli na její nižší míru. Nezaměstnanost bohužel ještě poroste. Ale z jiných důvodů, které přímo nesouvisejí s touto „krizí“. Pád cen ropy zůstal pod hledáčkem radaru politiků a médií. Že by náhlý pokles poptávky? Anebo hurikány? Nebo snad Čína? Nikoli, čistá spekulace žene ceny nahoru a pak zase tvrdě dolů bez ohledu na potřeby a chování reálné ekonomiky. Za povšimnutí stojí, že ceny ropy klesly zhruba o 33 procent, ale benzinu u čerpací stanice jen o sedm procent.

Individuální klienti bank nejsou ohroženi. „Krize“ postihla investiční, nikoli komerční banky. Je tedy třeba zdůraznit, že individuální vklady v komerčních bankách jsou bezpečné. A také AIG zákazníci a jejich pojistky jsou v bezpečí. Pokud voliči nepodlehnou umělé, ale dobře cílené „panice“ některých politiků a šéfů Wall Streetu, není se čeho obávat. Spekulativní „útok na kapitalismus“ je třeba odrazit klidem, chladnou hlavou a uváženou volbou v listopadu. Regulace a dohled na instituce, které obchodují se soukromými i státními penězi, jsou žádoucí, nutné a pro vitalitu kapitalismu kritické. Chamtivost, spekulace a hazard nesmějí nikdy převýšit nad podnikavostí, kreativitou a inovacemi, které měly investiční banky stimulovat v reálné ekonomice.

Kapitalismus volného trhu nemůže být legalizací okrádání, podvádění a korupce, ale zajištěním oboustranných výhod ve všech racionálních transakcích. To nelze bez tržní regulace v novém globálním prostředí zajistit. Jedním řešením je ustavit jakousi RTC (Resolution Trust Corporation – bývalá vládní agentura, která od roku 1989 do roku 1995 přebírala nelikvidní aktiva bank, obdoba české Konsolidační banky – pozn. red.). Ta by odkoupila špatné dluhy a tím uvolnila tok úvěrových peněz, které jsou nyní „zamrzlé“ kvůli přemíře strachu v institucích. Po ozdravení hodnot nemovitostí by se cena těchto jistin zvýšila a bylo by je možné prodat, třeba i se ziskem. Jde tedy o jakési uvolnění normálních finančních toků odlehčením špatných dluhů. Stručně řečeno, RTC plán je uklidit všechno smetí do velikánského skladiště - a čekat.

Útok na kapitalismus?
Dalo by se to udělat i se soukromými penězi. Stačí zprůhlednit bilance postižených institucí, aby je trh mohl správně ohodnotit, například pojišťovny AIG. Její zakladatel Hank Greenberg nabízel pomoc získáním soukromého kapitálu z celého světa, ale jeho nabídky dnešní vedení AIG ignorovalo. Dalo přednost státním penězům a natahovalo ruce k Fedu a Bernankovi. Ten jim oněch 85 miliard dolarů rád poskytl za levné akcie AIG a 80 procent státní účasti. Není to sice ještě evropské znárodnění a socialismus, ale mzda strachu ano. Morální riziko státních injekcí stouplo jak na úrovni obchodní, tak politické.

Jsme svědky útoku Wall Streetu, státu a Fedu na kapitalismus volného trhu. Použiti jsou k tomu čtyři apokalyptičtí jezdci: chamtivost, panika, strach a klam. Místo úpadku však nastává dlouho potřebná očista a vzniká nový Wall Street a nový kapitalismus – silnější, dynamičtější a zodpovědnější – právě o zkušenost z probíhající katarze.

POJMY
CMO – collateralized mortgage obligation – zajištěná hypoteční obligace
CDO – collateralized debt obligation – zajištěná dlužní obligace
CDS – credit default swap – směna úvěrového selhání
SIV – structured investment vehicles – strukturované investiční nástroje

Důrazy
Doporučení z druhé strany
1. Zachovat klidnou hlavu, rozvahu a především přemýšlet. „Krize“ není tragédie, ale výzva a příležitost k očistě.
2. Nenaslouchat „analytikům“, kteří papouškují jeden druhého. Většinový názor nemá a nikdy nemůže mít pravdu – to bychom na burzách vyhrávali všichni a neustále.
3. Probíhající katarze amerického i globálního kapitalismu je předzvěstí nové, výkonnější ekonomiky a silnější demokracie.
4. Americký akciový trh čeká silný vzestup. Je třeba investovat „před dvěma týdny“. Nikoli až budou investovat všichni – to už bude jako vždy pozdě.
5. Neschraňovat titulky o krizi, pádu a konci kapitalismu. Jde o cílenou propagandu těch, kteří chtějí získat státní peníze anebo vystrašit voliče, aby je dostali na svou stranu. Akcie jsou sráženy uměle navzdory jejich tendenci růst na podkladě reálné ekonomiky.

Následující text vyšel v Czech Business Weekly 29. 09. 2008

World financial crisis has long roots

The true roots of the U.S. and world financial crisis are rarely discussed. The patient is running a high fever, and so we recommend “Take two aspirins and drink plenty of fluids”—just to get some relief from the symptoms. But the true cause is infection, and effective antibiotics should be applied. In order to do that—and avoid recurrence of the illness—a causal diagnosis becomes indispensable.

As we listen to U.S. Treasury Secretary Henry M. Paulson Jr. and U.S. Federal Reserve Chairman Ben Bernanke during their Congressional hearings, we are struck by how clueless these macroeconomists appear to be, by their lack of foresight, competence and ability to think clearly. They seem to be fanning the fires of the unease, mistrust, fear and panic which they are being paid to help extinguish. Without a sound diagnosis there can be no intelligent remedy.

It all started with the Community Reinvestment Act (CRA), a United States federal law that requires banks to offer credit throughout their entire market area and prohibits them from targeting only wealthier neighborhoods. The purpose of the CRA is to provide credit and mortgages to poor neighborhoods and their small businesses. The CRA was passed into law by the U.S. Congress in 1977, during the Carter administration.

The CRA was normally monitored by the financial regulators such as the Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC), the Office of the Comptroller of the Currency (or OCC), the Office of Thrift Supervision (OTS), and the Federal Reserve System (FRB). Then something happened: In 1995, as a result of urging from President Bill Clinton, the CRA regulations were radically changed.

The Clinton Revision introduced systematic ratings of banks in terms of CRA compliance. This implied serious sanctions and forced banks into substantially increasing the number and aggregate dollar amount of loans to low-income borrowers. The banks were forced to pressure their subsidiaries and non-CRA institutions into loosening their lending criteria and standards. New lenders have emerged, forming the secondary market for mortgage loans, based on the new subprime authorization. The Clinton Revision further allowed the securitization of CRA loans containing subprime mortgages. The first public securitization of CRA loans occurred in 1997 by First Union Bank (taken over by Wachovia Corporation) in concert with the now defunct Bear Stearns Companies. Securitization allowed investment bankers to purchase subprime mortgages, break them up and re-package them for the purpose of reselling at premium to clients all over the world. These practices further stimulated demand for issuing additional subprime mortgages in poor neighborhoods. The number of CRA mortgage loans skyrocketed.

This intentional loosening of underwriting standards was clearly a time bomb waiting to explode. Toxic mortgages were being issued on a mass-production scale, with no verification of income or assets, little consideration of the applicant’s ability to make payments and no down payment. The “free ride” peaked when Federal Reserve Bank of Boston ruled that participation in a credit-counseling program should be taken as evidence of an applicant’s ability to manage debt! Clinton politics and political goals have significantly curtailed principles of free markets and sound business.

The spirit of the time was bordering on surreal. On Dec. 8, 1993, in the critical “Hi, I am Bob Rubin” press conference, Robert E. Rubin, the assistant to the president for economic policy, introduced new CRA enforcement initiative “to deal with the problems of the inner city and distressed rural communities.” Treasury Secretary Lloyd Bentsen came with the fatal wording: “What we’re proposing to do is to make it easier for lenders to show how they’re complying with the Community Reinvestment Act. We said the Clinton administration was going to get money flowing into community development financial institutions, and we’re doing just that.”

The CRA-covered lenders and their affiliates did increase mortgage lending to low- and moderate-income borrowers and communities. The number of mortgage loans made by CRA-covered institutions and their affiliates increased by 39 percent between 1993 and 1998, while such institutions’ loans to other borrowers increased by only 17 percent.

On April 19, 2000, Treasury Secretary Lawrence H. Summers was ebullient in evaluating the success of the revised CRA: “The first lady [Hillary Clinton] likes to say it takes a village to raise a child; at Treasury we say it takes capital to build a village. This study is further evidence that a strong Community Reinvestment Act is critical to ensuring that all neighborhoods are part of our national economic prosperity.” Today we see clearly that it takes a village to get capital.

The names are important here because the Clintonites like Robert E. Rubin, Larry H. Summers, Laura D’Andrea Tyson, etc., now form the core of presidential candidate Senator Barack Obama’s circle of economic advisors. Obama intends to “fight” the financial crisis with the same people who were at its genesis.

By early 2003, just the direct CRA-regulated subprime market had already reached $600 billion. The unregulated part of it was many multiples of this amount, never to be known precisely. The subprime momentum was creating money flows, which were increasingly difficult to resist by morally weak bosses of Wall Street.

In 2003 the Bush Administration recommended strong governmental supervision of two of the primary agents guaranteeing subprime loans, the now bailed out Federal National Mortgage Association (Fannie Mae) and Federal Home Loan Mortgage Corporation (Freddie Mac), under a new agency created within the Department of the Treasury. However, it did not alter the implicit guarantee that Washington will bail the companies out if they run into financial difficulty; that perception enabled them to issue debt at significantly lower rates than their competitors. The Bush revisions were not enacted but rather quickly “killed” by a strong opposition from Democrats.

Typical was the notorious Representative Barney Frank (Democrat-Massachusetts) who claimed that “These two entities—Fannie Mae and Freddie Mac—are not facing any kind of financial crisis, the more people exaggerate these problems, the more pressure there is on these companies, the less we will see in terms of affordable housing.” This was echoed and repeated by other Democrats with equally surreal claims: these two super factories for subprime mortgages do not face financial crisis, and Bush is limiting poorer families and their ability to get affordable housing.

So in 2003 the ill-crafted efforts of the Democrats to increase affordable housing received another green light and put the wheels of the subprime crisis into a high gear. Until then, all institutions over $250 million (now Kč 4.1 billion/€171 million) in assets were subject to a three-part CRA test that covered lending (including community development loans), qualified investments and services to their assessment areas.

However, as of Sept. 1, 2005, only those institutions with more than $1 billion in assets were subject to the three-part test. These changes were not received positively by all community groups. Racial inequities in mortgage acceptance rates were cited as a primary reason to maintain or even increase the scope of the CRA. No politician was willing to be politically incorrect and to challenge the racial line of reasoning. Politics won again over sound economics. The crisis was spinning out of control. Even the institutions not subject to CRA and bank subsidiaries not fully under CRA have now gotten mired in the lucrative project of greed, fear and deception.

It is therefore clear that there is no economic crisis, or even a recession in the US. The crisis is financial and more specifically: it is a Wall Street crisis. What the U.S. government is worried about is that the financial crisis becomes economic crisis, that Wall Street will affect the Main Street. So, the real crisis is political, the failure of politicians to allow their political interests to be moderated by common sense and economic realities. In the end, it was the poorest and most underprivileged citizens who got hurt most by the CRA.

Politicians fail to understand that it is in the interest of Wall Street firms to claim that the crisis is economic, not just financial. It is in their interest to sow fears about how much threatened is the real economy (recall Bernanke’s warnings about economic “meltdown”). Only through fanning such potent fears could they receive over $1 trillion in bailouts of taxpayers’ money for just a few big firms (like Bear Stearns, Fannie Mae, Freddie Mac, financial service firm Merrill Lynch & Co., and insurer American International Group (AIG))—all these bailouts have failed. So the “mother of all bailouts” has to be rolled out: the $700 billion state corpus that is to purchase all toxic mortgages, both CRA and non-CRA, for taxpayers’ money.

We can now better understand why crucial advice is sought from people who actively aggravated the subprime crisis. For example, Secretary Paulson Jr., a Wall Street investment banker, was previously chairman and CEO (1999–2006) of Goldman Sachs Group; past CEO of Fannie Mae Jim Johnson (who found vice presidential candidate Senator Joe Biden of the “paying higher taxes = patriotism” fame) is Obama’s adviser, as are the Clinton administration’s White House budget director Franklin Raines, who ran Fannie, and Jamie Gorelick—a Clinton Justice Department official—who also worked for Fannie. All are fabulously wealthy from their lucrative jobs, all friends and close advisers to Obama. It is now easier to understand why Obama is the second largest recipient of Fannie Mae, Freddie Mac and Lehman Brothers campaign contributions.

It is a strange “old boys network” Obama has chosen for “fighting” this financial crisis. This is a strange vision of the “change” that Obama is promising, and even stranger is the quality of judgment he is exhibiting. It is not surprising that he has Wall Street, Clintonites and Hollywood on his side: the vision of state handouts and bailouts to the rich are very hard to resist. His knowledge of economics lags well behind his skillful rhetoric and old-fashioned politics.

It is then also understandable that even the “capitalistic” Wall Street Journal (WSJ) blasts McCain because he promises strong regulation of Wall Street and swears to fire ineffective U.S. Securities and Exchange Commission (SEC) chairman Christopher Cox, who eliminated a rule last year that had served to keep in check hedge funds and others from destroying companies by short selling their shares. “The primary regulator of Wall Street, the Securities and Exchange Commission kept in place trading rules that let speculators and hedge funds turn our markets into a casino,” McCain said.

A WSJ editorial immediately attacked McCain’s claim that the SEC allowed “naked short selling” and eliminated the “up tick rule” that has protected investors for 70 years. The way this attack was carried out is worthy of quoting at length: “Take ‘naked’ shorting, in which an investor sells a stock short—betting that it will fall in price—without first borrowing the shares he is selling from an investor who owns them. The SEC has never condoned the practice, and since 2005 it has clamped down on short selling in any stock that shows evidence of naked shorting. The SEC further tightened its rules against naked shorting just hours before Mr. McCain excoriated Mr. Cox for doing nothing.”

Yes, just hours before McCain made his speech! Cox was appointed in August 2005. Talk about doing nothing. No comment is needed. So, WSJ concluded: “He'll never beat Mr. Obama. …”

The Democrats and Wall Street have to attack McCain because they know that his cleansing of financial markets would be ruthless and uncompromising. (They even attack the less experienced Alaska Governor and vice presidential candidate Sarah Palin, the self-proclaimed “pit bull with lipstick,” because her fight against greed and corruption promises to be similarly determined and “dogged.”) Yet, Obama’s “change” is clearly nothing more then artificial cosmetics, essentially preserving the old-boys networks—like “putting lipstick on a pig.”

This is not to say that McCain is not similarly interconnected with Wall Street and Washington bosses and lobbyists. It is unfortunate that the current political campaign happens to be concurrent with the financial crisis, and so blatantly polarizes and muddles its perceptions.

Still, the SEC did nothing about naked short selling, but more importantly nothing about credit default swaps (CDS), which remain unregulated even today. The buyer of a credit swap receives credit protection, whereas the seller of the swap guarantees the credit worthiness of the product. By doing this, the risk of default is transferred from the holder of the security to the seller of the swap. So, if a bad mortgage defaults, the insurer compensates the insured for his loss. This is what AIG engaged in. Over the past two weeks, large price declines in brokerage stocks were often accompanied, or preceded, by big moves in CDS tied to those firms. These swaps are not carried out through the exchanges but privately between the two parties, i.e. unregulated and without oversight. They have become an increasingly popular way for firms to speculate and gamble on the fortunes of financial companies without actually trading securities issued by the firms.

The CDS represent a serious betrayal of public trust on the side of SEC: speculation with the fate of Wall Street investment banks has reached formidable proportions and directly contributed to the credit crisis. For both Bear Stearns and Lehman Brothers the elevated swap prices fueled worries about the investment banks’ solvency, triggering mass defections among clients and ultimately the companies’ demise. Clearly, any group of speculators, competitors or potential buyers can drive down the price of stocks of target companies without trading their stocks—just through targeted betting and market manipulation. The value of CDS tied to Morgan Stanley and Goldman Sachs has increased phenomenally.

CDS are clearly at the core of the financial crisis climax, now roiling the global economy. Because prices of CDS have often swung sharply ahead of major corporate news events, the suspicion is that non-public information was fraudulently leaking into the dealer market. The role of CDS, although mostly ignored by the public and politicians and certainly not talked about by Wall Street bosses, is overwhelming: The market for credit-default swaps is more than $60 trillion—roughly five times the U.S. gross domestic product (GDP)! AIG’s portion of that was just about half a trillion dollars.

This ruthless attack on free-market capitalism has almost succeeded. Without this backdoor speculation and deception, without the swaps and other derivative instruments, nobody would lend such bad money. The Fed had to take action; CDS could bring the economy to its knees very fast.

There is nothing wrong with the real American economy of goods and services. The virtual economy of financial greed and speculations is all wrong, and its size has overwhelmed the size of the real economy. Clearly, all the previous Paulson-Bernanke “bailouts” were useless and wasteful because they did not address the CDS problem. That is why this new mega-bailout is needed, to vacuum off all those toxic CRA-type mortgages, the roots of current problems. Yet, it does not address market foreclosures (current rate at 10,000 per day) or their prevention, nor CDS or any other crucial factors of the crisis.

There is a tendency to blame President George W. Bush for the crisis: Europeans, Democrats, Wall Street and Senator Obama appear to be united in this perception. Bush had eight years to deal with the crisis. He got distracted by 9/11 and two wars. He is to be blamed for inaction and passivity on the matters of economy, as well as for the mindless support of current bailout processes. But not more: he accurately foresaw the danger posed by Freddie Mac and Fannie Mae, and called as early as 2002 for greater regulation. In 2003 his efforts were torpedoed by Congress. The Democrats demanded that Fannie Mae keeps buying subprime loans. The Bush administration did propose reforms of real estate settlement procedures and the Federal Housing Administration, two areas it had identified as posing the greatest systemic risk to markets. Democrats in Congress, again, blocked these efforts.

Bush is guilty of not resisting their deregulation efforts on CRA. He was simply following a deregulatory pattern set by his successful predecessor, President Clinton. So, it remains the fact that the most significant recent deregulation of the banking industry—the landmark act that allowed commercial banks to expand into other financial activities, like investment banking and insurance—was signed into law by Clinton in 1999.

I have lived and worked in the United States for more than 40 years and have never seen a more naked attack on free-market capitalism and democracy, never seen politics so crudely overriding all common sense, economic considerations and concerns of the hard working people of America. Yet, this attack shall fail, and the free-market society will be restored to its health and prosperity. Efforts to stop natural processes of [economist Joseph Schumpeter’s] “creative destruction,” the replacement of old, unreformable and corrupt institutions by the new, agile, competitive and morally cleansed institutions is unstoppable. The new Wall Street is already emerging as the largest “ethnic cleansing”—an unprecedented moral and economic catharsis is taking place in America. Every crisis of the old presents an opportunity for creating the new. Just “fixing” the old is not enough.