Nedávno uplynulo 85 let od smrti Jaroslava Haška (3.1.2008), proslulého autora Dobrého vojáka Švejka. Jak vznikla myšlenka Švejka? Jaké jsou kořeny této mýtotvorné české postavičky?


Každý středoškolák asi zná příběh o zmačkaném papírku na němž bylo poznamenáno: "Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako řádný vojín." Tato poznámka snad skutečně existovala: její facsimile lze nalézt v knize J. Kalaše Jaroslav Hašek ve fotografii (Praha, 1959, str. 42), ale její zbytek je nečitelný. Víc nevíme. Mýtus původní ideje Švejka je sám o sobě mýtem, který nám nahrazuje solidní výzkum a znalosti.

Hašek prostě “dostal nápad”.
Celá věc je však mnohem zajímavější. Poprvé dostal Hašek svůj nápad již v roce 1911, tedy dlouho před válkou, odvodem v r. 1915 a krátkými válečnými zkušenostmi. Původní příběhy Švejka se objevily v roce 1912, jako vojáka Strašlipky, povoláním truhlářského učedníka. Vše ostatní přišlo až mnohem později, vlastně až po válce a po Haškových zkušenostech z Ruska.

Hašek se narodil v r. 1883 a v době “nápadu” mu tedy bylo 28 let. První osobní vojenskou zkušenost však získal až v r. 1915, kdy byl odveden k 1. náhradní rotě IR 91 v Českých Budějovicích. Jeho předchozí novinářská a fejetonistická tvorba se tématicky i stylově od “Švejka” podstatně lišila. Teprve po vlastní zkušenosti s armádou a válkou, tj. po svém zajetí v Haliči (1915), po své dezerci od českých legií v r. 1917, a po vstupu do Bolševické strany se začal vytvářet styl, jazyk a zaměření nám známého Švejka. V roce 1920 byl stranickými orgány vyslán zpět do ČSR. Dne 26. 11. 1920 opustil Moskvu a s falešnými doklady odjel přes Narvu, Tallinn a Štětín do ČSR. Do Prahy dorazil 19. 12. 1920.

Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu se po čase usadil v Lipnici nad Sázavou, kde dva roky po svém návratu zemřel. Osudy dobrého vojáka Švejka byly tedy psány a uveřejněny v letech 1921-1923 a zůstaly nedokončené.

Postavička Švejka se však jevila tak nová a originální, že Max Brod, zřejmě již zmatený Kafkou, o Haškovi napsal: "Pražský český lidový spisovatel dosáhl toho, oč se stovky literátů celý svůj život marně pokoušely: vytvořit postavu, která je jedinečným člověkem a zároveň lidovým typem. Haškovo dílo je čin prvního řádu. Víc umělec nemůže chtít: je to postava, která se vynořila z nejtemnějších hlubin ducha lidu a kterou lid skoro ihned uznal za pravou a přijal do svého povědomí - a my můžeme takřka s jistotou předpokládat, že taková postava vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva."

Hašek by se nad takovým nafoukaným nesmyslem asi od srdce zasmál a nechci ani domýšlet jak by se o takovém literátním úsudku vyjádřil v hospodě Na bojišti.

Původní nápad “pitomce u kumpanie” tedy nutně musel pocházet z jiných pramenů, kořenů a zdrojů než z Haškových vlastních zkušeností.

Co ho vedlo k zaznamenání námětu “Pitomec u kumpanie”? Čí to byl nápad, čí vyprávění, jaké čtení či příhoda ho k tomu přivedly? Odkud ta intimní znalost rakouského vojenského prostředí u mladého novináře, který na vojně do té doby nebyl a o armádu se nezajímal?
V tomto smyslu jsou skutečné kořeny vojáka Švejka, našeho slzy ronícího pitomce u kumpanie, dodnes skryty v mlhách...



Při studiu literatury českoamerické emigrace jsem před mnoha lety našel v časopisu Květy Americké (z 27. dubna 1887) krátkou humoresku ze života vojenského, jejíž hlavní postavou byl rekrut Šípek od kumpanie Beneďáků (podle gen. Benedeka z Rakousko-pruské války, 1866).

Dovolím si uvést několik výňatků z této málo známé práce pana J. L. Hrdiny.

V první řadě čtvrtý muž od pravého křídla jsem byl já a vedle mne v levo rekrut Šípek, svým povoláním holič. Chudák! V civilním stavu snad uměl dobře šermovat břitvou, možná, že byl i hodným člověkem – ale vojákem byl špatným. Ve všem míval smůlu a pušky se bál jako žid.

“No to je dost, že dnes Šípek je v pořádku!” pravil kaprál Mikula při své prohlídce. “Tak to má být! … “Má ty umučená hodino” zvolal a sprásknul ruce. “Ne, tohle jsem jakživ neviděl! Co jste dělal člověče? Jste opravdu tak hloupý? Blázne! Ne, tohle je hloupost až k pláči! Co jste to vyvedl, hlupáku?”

A co udělal Šípek?

Maličkost. Jako řádný frizér namazal pamádou na své tornistře plavou srsť telecí, v prostřed rozdělil “pěšinku” a nyní srsť pěkně učesal a uhladil. To bylo celé jeho provinění!
Ovšem, kaprál láteřil, až se hory zelenaly. “Vždyť jsi chlape jak otep slámy, ty neotesaný dube, zabedněnče! Počkej, tebe já naučím! Vorwaerts front! – a on ještě pláče, ten krokodil, ten elefant, ten -“

Čtenář si jistě živě představí plačícího Švejka v mnoha podobných situacích, kdy to myslel dobře, ale obrátilo se to nakonec proti němu.

Ve struktuře této humoresky pak k nastoupené kumpanii přicházejí další nadřízení, kteří pérují své podřízené za to, že nadávají vojákům. Kaprála Mikulu tak péruje šikovatel Mucek, toho pak hejtman, a nakonec plukovník. Např. feldwebl Mucek řve na kaprála:

“Mlčet, nelhat! Vědí jak se má s mužstvem zacházet? Já jich naučím, voni slívo, voni škvore! Takhle se toulat s jednoročáky, to dovedou, ale k rekrutům být vlídný …”
“Prachmilion laudon, chlape - Habt ach! – stát, nebo jdou do tmy! Mlčet, nevědí, co je to subordinace? Já jich tu nechám do menáže execírovat z trestu, voni ucho zelené, voni …”

A pan hejtman na feldwebla Mucka:

“Oh, ani žádný kartouzník k nim nepůjde do školy, zkazil by se - a laskavost a vlídnost je jim španělskou vesnicí! Či nevědí, že nesmějí poddůstojníka kárat před tváří celé setniny? Každý rekrut to ví!

A konečně sám plukovník na hejtmana:

Jdou si do Podskalí na vory a tam si rozvírají hubu! Vy tu peskujete svého šikovatele jako oráče, tak že úplně musím pochybovati o vašem humanitním vzdělání. Je mi líto, že právě v mém pluku se podobný člověk nachází a budu žádat u jenerálního velitelství …

Nakonec se celý řetězec nadávání přece jen rozplete a od plukovníka se zjišťuje příčina přes hejtmana, šikovatele a kaprála – až po rekruta Šípka.

“Šípek!”
“Které věci, ukažte sem!”

Kaprál otočil Šípka “Kehrt euch!”, ukázal na učesanou tornistru a salutoval. Všichni věděli o co se jedná. Ohromný smích strhl se za zády ubohého Šípka. Všichni se, proti předpisu, smáli až jim slzy stoupaly do očí. A Šípek? Za všeobecného chechtotu dal se chudák – do pláče!

“Nu neplač hochu, nic se ti nestane. Jen hezky tornistru zase umej, ale teplou vodou. Co ti to napadlo?”
“Jeden voják mne to navedl!” škytal Šípek.
“Který?”
“Já nevím!” lhal Šípek a podíval se významně na mne.
A bylo po parádě.

Takhle elegantně a dvojsmyslně končí humoreska p. Hrdiny. Šípek se projevil jako pitomec, ale takový divný pitomec – recesista, který ví, co dělá a pláčem řeší své problémy s důstojníky. Prosťáček?

Co k tomu dodat?

Pitomec u kumpanie není Brodův “geniální čin” ani nápad mladého Haška, ale prostá zkušenost každého, kdo byl někdy na vojně. A to odjakživa až podnes. (Sám jsem na vojně prožíval podobné příběhy a situace a psal o nich podobné humoresky do časopisu BVC, který jsem na MNO redigoval – a musel pak půl roku “nasluhovat”.) Hašek měl prostě tu smůlu, že se na vojnu dostal až v roce 1915 a ne v letech 1900-1903, tedy ve věku normálních rekrutů. Pak by své osudy mohl sepsat mnohem dříve a anabázi dobrého vojáka Švejka dokončit včas, jak by se slušelo a patřilo ...



Osobně se domnívám, že styl, jazyk a konstrukce p. Hrdiny jsou elegantnější a nápaditější než Haškovy. Ale to není důležité. Důležité pro milovníky Švejka – patřím mezi nejstarší a nejoddanější – je vědět, že vůbec nejde o román (Hašek by se vysmál takové nálepce) či novinářskou reportáž, anebo snad literaturu faktu. Postavy nejsou vůbec smyšlené, ale také ne faktické. Jde o destilované archetypy vojenského života, které se vyvinuly ve střední Evropě díky rakousko-uherské hierarchii a byrokracii. V různých obměnách je nacházíme dodnes a zcela jistě je naši předkové nacházeli již dlouho před Haškem. Jde o ryze středoevropské a slovanské pojetí „vojny“, které se nikde na světě nevyvinulo do této úsměvné, buzerující a na blbosti tyjící formy. Udržování multinárodní unie Rakouska-Uherska si nakonec vyžádalo byrokracii a hierarchii tak rozsáhlou, že tato pohltila i své děti, tedy vojíny, poddůstojníky i generály – a nakonec i c.k.k. předchůdkyni EU samotnou.
Kodifikovaná institucionální blbost vždy nakonec pohltí své strůjce.

Všichni se smáli a všichni se chechtali, ale všichni nicméně pokračovali ve svém pohodlném, kolektivním idiotismu. Kořeny těchto archetypů lze cítit dodnes.

Vzpomínám si, jak jsme na vojně na MNO v Braníku každý večer ukládali klíče od kanceláří do rozříznutých plášťů od ručních granátů, „pečetili“ je měkkou plastelínou zelené barvy, a tyto „granáty“ odevzdávali vojínovi na vrátnici, který je strkal do přihrádek – než musel vrátnici opustit, aby přinášel veliteli stráže džbány čerstvého piva, zatímco tento vedl nemravné řeči s mladými telefonistkami centrály, které několikrát za noc kontrolovaly, zda služba nespí, protože nepřítel nespí nikdy. Chodili jsme tedy s granáty do kanceláří a na cyklostylech MNO po nocích vyráběli svůj časopis BVC, který byl za rozbřesku kolportován veškerému osazenstvu a předplatitelské veřejnosti příslušného ministerstva.

Pitomců u kumpanie a různých švejků bylo tedy na vojně vždy víc než dost a těch, kteří o nich psali či jejich příběhy po hospodách vyprávěli nebylo o nic méně.

Jaroslav Hašek prostě sáhl do této hluboké, nepřeberné studnice a vynesl na povrch tu podivnou kulturu, která dodnes přináší pobavení a inspiraci nám všem, ať jsme na vojně byli nebo ne. Vždyť i Haška tato kultura uhranula dávno předtím než o vojně cokoliv věděl …

-------------------------------------------

J. L. Hrdina, Kdo dřív přijde, ten dřív – kleje, Květy Americké, 27. dubna 1887, s. 154, Pokrok Západu, Omaha, Nebraska.