ale také završení jediného roku v němž se Česko propadlo téměř na dno své pověsti a reputace ve světě – alespoň z pohledu vnějších kolemjdoucích.

Co říci k úspěchu či neúspěchu prezidenta, kterého jsme nevolili? Asi nic. Je to právě volba, která přináší zodpovědnost a právo k hodnocení. Když jsem nevolili, tak jsem ztratili výsadu „do toho mluvit“. Takže: na místě je dnes „Velké mlčení“, když pouze voliči mají morální právo hodnotit. Jinak lze hodnotit pouze ty voliče, které jsme sami volili.

Jako Čech cítím beznaděj, když čtu něco o těch voličích, jako např.:

Pomohl Klausovi udržet Hrad, o lustraci se bavit nechce
Praha - Poslanec Evžen Snítilý, díky němuž se Václav Klaus stal loni prezidentem, odmítá říct, zda si rok po svém slibu zažádal o nové lustrační osvědčení. V Poslanecké sněmovně tak stále sedí člověk, jehož záznamy ministerstva vnitra usvědčují ze spolupráce s předlistopadovou vojenskou kontrarozvědkou, která byla součástí Státní bezpečnosti.

Kolik jen máme takových „Snítilých“, kteří nás reprezentují, volí a rozhodují za nás? Ani se nechce je vyjmenovávat. Po 20 letech demokracie si takhle a takového prezidenta (který takové „hlasy“ přijme) sobě vybíráme. Volíme o nás bez nás, volí za nás poslanci, kterým nedůvěřujeme a kteří se jednotlivě i společně pohybují na hraně zákona, etiky, morálky i kvalifikace. A to se nezmiňuje rozhodující role KSČM, fraška s „Rudou Bobo“, role temných makléřů ČSSD a ostatních drobných i větších manipulátorů a podvodníků spojených s nedůstojnou „volbou“. (Jediný, kdo ji uměl tu noc „důstojně“ oslavit byl prezident sám.)

Jako Čech v zahraničí jsem vystaven každodennímu ponižování při čtení zahraničního tisku. Bere si nás do úst kdekdo, často ukvapeně a neinformovaně, stáváme oblíbeným objektem pomluv a pohrdání, vtipu, sarkasmu a výstrahy pro malé děti. Já vím, že to není všechno pravda – jsem Čech a svůj národ znám - nosím a sdílím celou řadu jeho vlastností.

Ale co ti ostatní? Co vědí o jednom z nejmenších národů Evropy, v jedné z nejmenších a nejizolovanějších z kotlin? Co chtějí vědět? A přesto: tolik mi na nich záleží, tolik bych si přál, aby nás poznali jako sobě rovné, spolupracující a inspirující partnery, ne jako těžko pochopitelné, zajímavě odlišné exoty, kteří dělají téměř všechno jinak, myslí jinak, chovají se jinak a vyznávají hodnoty, které jsou pro ostatní svět nepochopitelné – a přitom úžasně zábavné, asi jako v tom filmu „Montenegro“.

Jako Čech bych si měl intuitivně říci: nezáleží mi na nich, ať si trhnou, ať nám vlezou, ať jdou do, a tak… Ale neřeknu, nejde mi to, lhal bych sám sobě – záleží mi na nich. Záleží mi na tom, co si o mně myslí svět do kterého chci patřit. Ne tak na tom, co si myslí o mně osobně (to je pouze moje zodpovědnost), ale na tom co si myslí o mně jako Čechovi. Začínají mi vadit jejich potutelné pohledy a významná mlčení, když při mezinárodních setkáních, konferencích, přednáškách či společenských akcích náhle ujistím, že jsem Čech. (A to stále říkám i píši, tvrdohlavě, vždy a všude.) Vadí mi, že se pak již dále neptají a nechtějí se vědět víc. Jakoby již věděli.

Co to má společného s prezidentem na Hradě? Hodně.

Prezident vytváří národu jakousi auru, „svatozář“, takový ten zlatý kroužek nad hlavami ikon, svatých a pomazaných. Podstatou takové „svatozáře“ je světlo (nebo stín) jaké vrhá na své podhradí. Když prezident někde promluví, něco napíše, nebo se nějak zachová, vrhá jako caput regni své světlo (nebo šerosvit) pod kterým se formují rámcové vjemy národa, který zastupuje. Mnoho dobrých a kvalitních lidí nemá čas nás studovat, tak jako my nemáme čas studovat je. Stejně jako americký prezident vrhá světlo na Američany (a Reagan, Bush i Obama poskytli národu zcela odlišné „svatozáře“), tak český prezident představuje zkratku k rychlému zobrazení Čechů.

Je to pohled-rychlovka, ve své podstatě nepravdivý nebo nepřesný, ale přesně tak, jak mi si vytváříme své náhledy a názory o druhých. Osobně takhle chápu českou Entropu: jako souhrn pohledů, utvářených v předurčeném rámci stereotypu a klišé. Taková Entropa neustále zvyšuje svoji entropii, tj. ztrácí energetický náboj, informovanost a schopnost tvořit; zvyšuje kapacitu bořit, rozbíjet a rozmělňovat. A právě tento nutný „rámec“ pomáhá vytvářet hlava státu: obzvláště ta, která je nadmíru aktivní ve věcech zahraniční propagandy své vlastní osobnosti, tedy v kritice druhých, spíše než v prostředí domácím, ve „vedení příkladem“ k potřebné skromnosti, znalosti a přispívání potřebných a žádoucích hodnot okolnímu světu.

Američané mají výhodu: jsou početní, vlivní, po světě individuálně známí – lidé dokáží diferencovat mezi prezidentem a národem, chápou omezení míry tohoto vztahu. Češi podobnou výhodu nemají: reputace a image prezidenta splývá ostatnímu světu s představou jím ozářeného národa. Klaus je dnes zkratkou a rámcem pro vnímání Čechů a jejich hodnot. Určitě i neobvyklý čas, trvání a intenzita vlivu v tom hrají svoji roli.

Proto je osobnost, charakter a chování prezidenta pro Čechy tak důležitá, a proto je surrealistické jak si svého prezidenta vybírají, jaké lidi za sebe nechají „volit“, s jakou „svatozáří“ nakonec skončí a na jak dlouho. Ještě v roce 2013 se bude dnešní prezident ucházet o dalších pět či deset let pod novým režimem „přímé“ volby – zvlášť když si již dnes vytvořil svoji vlastní, osobní politickou Stranu. Podobně jako jeho učitel Putin, nemusí vlastně nikdy opustit politickou scénu, může být „na doživotí“. Od r. 1990, teoreticky až do r. 2023 – když zdraví dá – jeden jediný, neměnící se a neučící se politik ovlivňuje podstatně myšlení i chování národa, jak skutečně, tak svoji nechtěnou „svatozáří“.

Jak se jen okolní svět mezitím změnil, a kolikrát… a kolik se vystřídalo ministerských předsedů a prezidentů v demokratických státech? Jako často tam vane průvan a očista, jak hodně figuruje změna v politice národů a jak výrazně Češi představují vytrvalý a vytrvale neměnný ostrůvek klidu, pohody, bohorovnosti a předvídatelného myšlení, postojů i hodnot odvozených od pochybné „svatozáře“ kultu jediné osoby. Jací asi budeme v roce 2023? A jaké budou i naše děti … v očích okolního světa?

Co si přát k šestiletému výročí této rodící se, nové a typicky české prezidentury? Nic kloudného mě nenapadá. Bylo by asi vrcholem sarkasmu popřát: „Many happy returns of the day!“.

Doplněno 16. 2. ve 13:30 hodin

Rozhovor Glenna Becka s Václavem Klausem