Miloš Balabán

26. 06.

Jedny volby stačit nebudou

Miloš Balabán Přečteno 3396 krát

Označení Česka jako banánové republiky, které použil Frank Herold v německém listu Berliner Zeitung je jistě nelichotivým pohledem na dění u nás. Česká korupční aféra podle něj ukazuje, že země potřebuje zásadní změnu své politické kultury. Zároveň ale pokládá kacířskou otázku, zda budou k této změně stačit pouze parlamentní volby,buď předčasné, nebo řádné za 11 měsíců.

Samozřejmě, že v centru pozornosti jsou dnes okolnosti a dopady rozsáhlého policejního a justičního zásahu proti politickým a (bohužel) i vojenským špičkám a jednání o volbách, resp. novém půdorysu vládnutí v zemi. Nemělo by ale zároveň uniknout pozornosti, že poslední aféra potvrdila jak dochází k postupné přeměně státu v nefunkční ochromované těleso. Vezmeme - li to chronologicky vyjevuje se poměrně chmurný obraz kolabujících systémů státu. Namátkou se jedná např. o výplaty sociálních dávek, dlouhodobě nefungující registr vozidel, kontrolu trhu s alkoholem. „Metanolová kauza“ přitom stála život 40 občanů a trochu se zdá, jakoby vyšuměla do ztracena…“Třešničkou na dortu“ je pak zneužití jedné zpravodajské služby k soukromým účelům.

Kapitolou sama o sobě je i ne příliš dobře fungující státní správa. Těžko se tomu ale divit ve světle permanentních politických zásahů do jejího chodu, projevující se i v politickém obchodování s vysokými posty v jejím rámci. Pro člověka s průměrným či podprůměrným platem, nebo nezaměstnaného je určitě fascinující debata o normálnosti či legálnosti politických „dealů“ v podobě přidělování vrcholných manažerských postů v podnicích se státní účastí. Zcela v pozadí je ale přitom kompetence těch, kteří jsou do těchto míst umísťováni a také zajímavá cirkulace „kádrů“ mezi ministerstvy. Jaký přínos třeba představovala pro ministerstvo obrany paní Nagyová, která sem zamířila z ministerstva práce a sociálních věcí poté co padla Topolánkova vláda v r. 2009? Ale jsou i další příklady jejích mnoha kolegů: z obrany na dopravu, z dopravy na zemědělství nebo vnitro, pak odskok do státního podniku a to vše třeba i v jednom volebním období…Smrtícím koktejlem se pak stává že vedle politiků nepřipravených zastávat funkce do kterých jsou ustaveni působí poradci, kteří, také nemají odborně „co poradit“, zato jsou ale zadobře se soukromým sektorem, kterému jdou na ruku. Mnohé „výsledky“ známe. Nemusí ale jít jen o soukromý sektor.

Bývalý ředitel Vojenského zpravodajství Petr Pelz upozornil na to, že ve zprávách všech zpravodajských služeb se od poloviny devadesátých let objevuje jedna věta. „Hlavním nebezpečím je přerůstání organizovaného zločinu do státní správy“. Politici se tomu podle Pelze smáli, minimálně posledních deset let je to ale nad slunce jasné. Pokud bude totiž dálnice stát nikoliv 70 ale 150 miliard , to už je organizovaný zločin. Zásah policejních a justičních složek u nás tak může mít i širší pozadí a jde o mnohem více, než se zatím může zdát.

Klíčovou otázkou pak je, zda může dojít k systémové změně, která opět postaví na nohy oslabený a kolabující stát. Může s tím začít i „vláda odborníků“, zásadní je ale mandát vlády z parlamentních voleb. Jejich předpokládaného vítěze čeká nepochybně velmi obtížný úkol jak změny dosáhnout i s ohledem na řadu dnes nepředvídatelných vnějších faktorů. Jedno volební období ale zřejmě nebude stačit.

12. 06.

Po velkém úklidu

Miloš Balabán Přečteno 1879 krát

Nastává nejen doba sčítání škod a velkého úklidu po povodních, ale i reflexe. Z vyjádření řady politiků napříč politickým spektrem lze vyčíst vůli k rozhodným krokům, které by zvýšily naši schopnost záplavám čelit. Bylo by dobře, aby se na velkou vodu v běžném politickém provozu nezapomnělo.

Za připomenutí stojí pozitivní příklad z nedávné minulosti: velké moravské povodně v roce 1997 byly jedním z výrazných impulzů k vytvoření integrovaného záchranného systému, který prokazuje svoji akceschopnost nejen při povodních, ale prakticky každodenně i při mimořádných událostech.

Nyní je na stole potřeba vzniku koordinujícího subjektu v rámci státní správy, který by se zabýval možnostmi nových protipovodňových opatření. Je ale evidentní, že aby měly úspěch, spektrum přijímaných opatření musí být velmi rozsáhlé a vzájemně propojené. Bude nutné slyšet názory hydrologů, vodohospodářů, meteorologů, lesníků, zemědělců a stavebníků, expertů na povodňové plány a samozřejmě ekonomů. Důležité bude i obhájení nákladů na protipovodňová opatření, které půjdou do desítek miliard korun, což by měla být hlavně věc politiků. Nebude to příliš populární v době, kdy se na záplavy pozapomene. A navíc to nepřinese okamžité politické body. Vybudování funkčních a propojených protipovodňových opatření je běh na dlouhou trať – mluvíme o dvaceti i třiceti letech.

S něčím lze ale začít okamžitě. Stát a obce by se třeba měly rozhodně postavit tlaku developerů stavět stůj co stůj na nejcennější půdě v rovinatých územích, která jsou z hlediska povodní velmi riziková. Náměstek ministra zemědělství Vilém Žák přitom jen poodkryl problém, když řekl, že je velmi složité spoustě tlaků odolávat. Taková privatizace státu, resp. veřejného prostoru, bez velkého přehánění představuje bezpečnostní hrozbu.

Je nutné se zamyslet i nad financováním Hasičského záchranného sboru, který je páteří integrovaného záchranného systému, i mírou podpory státu dobrovolným hasičům a záchranářům. Povodně jednoznačně ukázaly, že máme velmi cenný kapitál, který by nebylo radno promrhat kvůli nepromyšleným škrtům. Je totiž nabíledni, že právě dobrovolníci a nadšenci přispívají k celkové odolnosti státu v krizových situacích.

Odolnost státu pak začíná u každého jednotlivého občana. A červnová povodeň ukázala, že občané někdy přesně nevědí, jak se v krizové situaci chovat a jak reagovat na pokyny a informace místních samospráv, hasičů či policistů. Stálo by tedy za úvahu, zda rozšířit něco na způsob „občanské výchovy“ k připravenosti na krizové situace, a to nejen na školách, ale i třeba v podnicích a institucích, na úrovni obcí pro seniory či matky s dětmi. Pomoci by i v „normální“ době mohla média, která v povodních obstála s informačním servisem velmi dobře.
(Právo,12.6.2013)

10. 06.

Šance, chyby a dilemata exportní země

Miloš Balabán Přečteno 2355 krát

Je dobře, že se prezident Miloš Zeman zúčastnil mezinárodní konference o perspektivách rozvoje hospodářské spolupráce se zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) a vystoupil zde s projevem. Má to význam politický, ekonomický i společenský.

Prohlubování ekonomické spolupráce se zeměmi BRICS může v příštích letech stále více přispívat k oživení a dalšímu rozvoji naší ekonomiky. Jedno číslo je zde důležité: země BRICS se dnes podílí na růstu světové ekonomiky více než 50%. Nezanedbatelný je i finanční potenciál těchto zemí, zvláště v porovnání s dluhovými problémy Evropy a Spojených států. Čína disponuje devizovými rezervami ve výši 3,2 bilionu dolarů, Rusko 514 miliardami, Brazílie 350 miliardami a Indie 320 miliardami.

Zvláště v době krize, která není, jak řekl Miloš Zeman krizí globální ale euroamerickou, právě rostoucí země BRICS vnímají šanci posilovat své postavení v globální politice, kde stále ještě převládá „rozhodovací monopol“ Západu. I přes existující rozdíly mezi jednotlivými zeměmi BRICS je patrné, že vidí potřebu sjednocování svých sil k tomu, aby mohly prosazovat společné zájmy v mezinárodní aréně. Je to stále více vidět i v rámci OSN, ale i G-20.

Všechny země BRICS jsou si zároveň v řadě ohledů podobné: nacházejí se ve velmi důležité fázi svého vývoje, kdy se rozhoduje o jejich budoucí prosperitě, potřebují vytvářet příznivé vnější prostředí pro svůj rozvoj, rozvíjet domácí ekonomiku, stimulovat i domácí poptávku a zvyšovat životní standard svých občanů.

Ekonomičtí experti na Západě rekognoskující nové příležitosti pro ekonomickou expanzi určitě nemohou pominout dynamický nárůst střední třídy v zemích BRICS. Stačí jeden příklad z Číny: poradenská firma Mc Kinsey odhaduje, že do roku 2020 bude polovina čínských domácností v aglomeracích součástí globálního spotřebitelského proudu s příjmem 16-34 tisíc dolarů (před třemi lety to bylo 6%).

Podmínkou českého úspěchu na trzích BRICS je ovšem koordinovaná zahraniční a ekonomická politika mezi klíčovými aktéry: prezidentem, předsedou vlády, ministrem zahraničí, ministrem průmyslu a obchodu a parlamentem. Ne zcela se to u nás daří a dlužno dodat, že nejen v případě BRICS. Příkladem zde může být výrok ministra zahraničí na konto Ázerbajdžánu, který musel nakonec „žehlit“ i prezident. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba pak k tomu takříkajíc „natvrdo“ prohlásil, že ČR musí jako exportní země udržovat korektní vztahy se svými obchodními partnery – a tomu musí být uzpůsobeny i výroky představitelů vlády.“

Jistě by ale takový postoj neměl znamenat úplnou rezignaci na kritický postoj k některým problematickým aspektům vnitřní politiky, např. v oblasti lidských práv. Mělo by se tak ale dít nepředpojatě, s ohledem na kulturní a sociální odlišnosti i politický a ekonomický vývoj. A v neposlední řadě by se kritika neměla používat selektivně s používáním „dvojích metrů.“ V našem případě to bohužel někdy takový dojem vyvolává.

03. 06.

Povodňové memento

Miloš Balabán Přečteno 2610 krát

Povodně opět udeřily na velké části území České republiky. Fakt, že jsme již poněkolikáté v posledních šestnácti letech konfrontováni s nebezpečným živlem, jistě přispívá k tomu, že stát, samospráva i bezpečnostní systém země nejsou situací zaskočeny, jako tomu bylo při prvních velkých „moravských povodních“ v roce 1997 i při povodních v Čechách v roce 2002.

Aktuálně se ukazuje, že nás zkušenosti vycvičily, míra připravenosti, koordinace a informovanosti mezi všemi subjekty, které mohou bezprostředně ovlivnit způsob, jak se dá povodním efektivně čelit, chránit státní majetek i majetek občanů a hlavně jejich bezpečnost, je na dobré úrovni.
Jaké budou dopady letošní povodně, těžko zatím odhadnout, nicméně je třeba poukázat na přetrvávající slabá místa státu, která mohou představovat problém při zvládání dalších mimořádných situací.

V prvé řadě jde o financování složek, které stojí v prvé protipovodňové linii. Mám tím na mysli především páteř Integrovaného záchranného systému, kterou je Hasičský záchranný sbor ČR.
Podívá-li se totiž člověk na minulý, současný a budoucí vývoj jeho rozpočtu, nemůže se ubránit rozpakům. Jestliže v roce 2010 dosahoval rozpočet 8,4 miliardy, letos je to téměř o dvě miliardy méně, 6,6 miliardy korun. A příští rok to má poklesnout o další půlmiliardu.

Ještě víc pesimistický je pohled i na pokles investic v HZS: v roce 2010 to bylo téměř 900 miliónů korun, příští rok to má být jen 184 miliónů. V souhrnu to tedy znamená, že objektivně může dojít k poklesu akceschopnosti HZS, což se samozřejmě dotkne i celého záchranného systému. Není tudíž možná přehnaný scénář, že za pár let nemusí být tento systém zcela funkční, jak jsme zvyklí dnes.
Na druhé straně ale přitom stát velmi štědře dotuje solární byznys v zemi, kde slunce není právě nadbytek, 25 miliardami korun ročně a majetkovou strukturu vlastníků fotovoltaiky hodnotí předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková jako bezpečnostní riziko pro stát…

Existují ale i další otázky k zamyšlení. Meteorologové a meteorologická služba pracují výborně. Že můžeme očekávat problémy s nadměrnými srážkami, jsme věděli v předstihu. Od povodní v roce 2002 bylo dosaženo pokroku v měření a systému hlásné služby, ale i vlivem klimatických změn jsme častěji konfrontováni s fenoménem lokálních přívalových srážek, které také působí značné škody. Lze je ale lépe předpovídat a zpřesňovat pomocí výstupů z meteo-modelů a radarů, nicméně tyto technologie jsou nákladnější.

V reakci na záplavy 1997 se také v zákoně objevil termín aktivní záplavové lokality. V realitě se však tlačí na to, aby se takové lokality neobjevovaly v územní dokumentaci, neboť v nich často leží lukrativní pozemky. Soukromý zájem je tedy upřednostňován před zájmem veřejným. Krátkozraké je i krácení veřejných výdajů v protipovodňové prevenci a údržbě.

Naznačené problémy ukazují, že i přes vyšší míru připravenosti čelit povodním možná schází komplexnější strategie, která by umožňovala vyšší míru prevence a připravenosti jak veřejného, tak i soukromého sektoru. V ní se samozřejmě musí počítat i s jejich financováním. Výdaje zde ovšem mohou být v konečném součtu podstatně nižší než škody, které povodně napáchají.

(Právo, 3.6. 2013)

Archiv článků: červen 2013

Jedny volby stačit nebudou

Po velkém úklidu

Šance, chyby a dilemata exportní země

Povodňové memento

Blogeři abecedně