Leden 2013 se asi zapíše do české historie jako měsíc, kdy celá republika a většina občanů žila politikou, přesněji řečeno prezidentskou volbou. Otázka koho volíš nebo volíte byla všudypřítomná. O prezidentských kandidátech, hlavně mezi prvním a druhým kolem voleb se diskutovalo téměř všude, kampaň byla velmi ostrá, někdy takříkajíc na hraně, nebo i za hranou, ale v tom jsme se příliš neodlišili od těch zemí, které si také prezidenta volí přímo, jako třeba ve Spojených státech, Francii, v Polsku či na Slovensku.

Výsledek volby, který poslal na Pražský hrad Miloše Zemana byl přesvědčivý a nedošlo k tomu, abychom byly svědky záhadného politologického úkazu, kdy by se prezidentem republiky mohl stát místopředseda nejméně oblíbené polistopadové vlády, která je všeobecně považována za asociální a neprofesionální.

Až nepochopitelná neprofesionalita se projevila i v osobě kandidáta, který je úřadujícím ministrem zahraničí. I jen obrazně poslat ve veřejné televizní debatě druhého českého prezidenta a spoluzakladatele českého státu za odsun Němců po nacistické okupaci před mezinárodní soud v Haagu bylo na pováženou. Jakékoliv zlehčování tohoto výroku nebylo na místě. Ostatně dokáže si někdo představit, že by podobné historické „analogie“ použili ve vztahu k vlastní historii třeba americký, francouzský či polský prezident? Řekl bych, že tato neprofesionalita ubrala Karlovi Schwarzenbergovi hodně voličských hlasů.

Neproduktivní zřejmě byla i „masáž“ velké většiny médií v jeho prospěch. Nevím jestli u některých titulů lze po těchto volbách mluvit do budoucna o nějaké profesionální objektivitě i když na druhou stranu je možná dobře, že člověk přesně ví, co od některých médií může, či naopak nemůže očekávat. V každém případě se asi před parlamentními volbami máme na co těšit.

Poměrně jednostranná mediální nevraživost doprovázená i nevídanou polarizací kulturní fronty může komplikovat i ono tolikrát, po skončení voleb vzývané, „zasypávání příkopů.“ Někdy až hysterická atmosféra snad brzy pomine a to i s návratem do reality „běžné politiky“, kde existují většinou nikoliv virtuální, ale skutečné „příkopy“ sociálních a společenských problémů.

Nový prezident Miloš Zeman pak může ukázat, jak se k nim postaví jako levicový kandidát a jak reálně může ovlivnit jejich řešení. A to i ve spolupráci s nejsilnější opoziční stranou ČSSD, jejíž voliči a sympatizanti mu bezpochyby na Pražský hrad výrazně pomohli. Pomůže to k zasypání dalšího „příkopu“, který stále existuje mezi bývalým předsedou ČSSD a dnešní ČSSD se kterou se ve zlém před několika lety rozešel?
(Právo, 28.1. 2013)