Na Ukrajině zažíváme opakování krvavého rozpadu Jugoslávie. Etnické dělení země se prohloubilo, není úplně jasné, kdo v zemi vládne a kdo, za koho a za co v ní bojuje. Máme zde armádu, národní gardu, domobranu, neofašistické a nacionalistické radikály, fotbalové ultras. Jsou již desítky mrtvých, lidé jsou popravováni i zaživa jako při požáru v Oděse. Mohou vůbec za této situace proběhnout regulérní prezidentské a poté parlamentní volby?

Na hranicích EU a za humny Česka máme dnes téměř padesátimiliónový zhroucený stát, který má našlápnuto k občanské válce. Ta by v případě její eskalace byla přímou hrozbou pro evropskou bezpečnost. Nereálná není „jen“ hrozba přerušení dodávek plynu do Evropy, ale i živelná migrace z nestabilního teritoria, což by mělo zajímat i nás s početnou ukrajinskou menšinou.Nesmíme také zapomínat, že zhroucené státy jsou eldorádem pro organizovaný zločin a ten má na Ukrajině nemalé podhoubí. Místní oligarchové by o tom mohli vyprávět.

Ukrajina se též ocitá v geopolitickém vakuu. Stěží je představitelný vstup země do Eurasijské unie pod taktovkou Moskvy. Ale evropská perspektiva Ukrajiny je také hodně vzdálená. Těžko může Evropská unie vážně uvažovat o dalším sbližování se zemí, která se rozpadá, je ve stavu občanské války a potřebuje od ní desítky miliard eur na odvrácení bankrotu. I baronka Ashtonová možná tuší, že Řecko je ve srovnání s Ukrajinou pouhá selanka.

Všichni hlavní vnější aktéři ukrajinské krize, vedle EU i Rusko a Spojené státy, by si na základě svých četných negativních zkušeností ze Somálska, Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Libye nebo Čečenska měly být vědomi, kam až může dojít konflikt, který se vymkne kontrole. A snažit se, bez ohledu na vyostřené vztahy kontaminované nedůvěrou a sankcemi, najít východisko ze slepé uličky.

Počátkem května ho nabídl v článku „Co by měl Obama říci Američanům o Ukrajině“ v magazínu Politico bývalý poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski.Navrhl, aby se Ukrajina vydala cestou Finska, tj. být nezávislou zemí, která je součástí Evropy, není ale v NATO a udržuje těsné vztahy s Ruskem.

Podobný model jako Brzezinski před dvěma měsíci Ukrajině doporučil i další vlivný veterán americké zahraniční politiky, bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger. Na „finlandizaci“ Ukrajiny by se ale musely Rusko, USA a EU dohodnout a garantovat ji i za cenu kompromisu.

Připomíná to trochu „koncert velmocí“? Jistě ano.Jenže existuje jiná životaschopná alternativa, která by zabránila vzájemnému zabíjení dvou slovanských národů, které bylo ještě před půl rokem stěží představitelné? Realismus a odpovědnost by tentokrát měly převážit nad ideologií a geopolitickými hrátkami.
(Právo, 9.5.)