Premiér Bohuslav Sobotka po jednání Evropské rady uvedl, že EU nebyla schopna včas si vyhodnotit rizika postupu při přípravě asociační smlouvy s ohledem na vnitropolitické poměry na Ukrajině a neměla dost předvídavosti a přesné analýzy situace v tamní společnosti.

Podle premiéra bylo iluzí spolehnout se na ukrajinské elity, s nimiž probíhala jednání, protože byly odtrženy od skutečných nálad ve veřejnosti, byly zdiskreditované a bez společenské podpory, což se týká jak bývalého prezidenta, tak Julije Tymošenkové.

V Bruselu se ale přehlížela i známá fakta. Rok před Euromajdanem se v rezoluci Evropského parlamentu z 13. prosince 2012 k situaci na Ukrajině uvádělo, že parlament je „znepokojen stále rozšířenějšími nacionalistickými náladami na Ukrajině, které vyústily v podporu politické straně Svoboda, jež se dostala do parlamentu jako jedna ze dvou nových stran; připomíná, že rasistické, antisemitistické a xenofobní postoje jsou v rozporu se základními hodnotami a zásadami EU, a proto vyzývá prodemokratické strany, aby se s touto politickou stranou nespojovaly a nepodporovaly ji ani nevytvářely koalice s touto stranou“.

Jaká je dnešní realita? Strana Svoboda má po svržení Janukovyče 38 poslanců v parlamentu a obsadila čtyři ministerstva, včetně spravedlnosti. Její zakladatel Andrij Parubij, jeden z „velitelů“ Euromajdanu, je tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Zástupce mu dělá Dmytro Jaroš, šéf neofašistického uskupení Pravý sektor.

EU ovšem i přes zmíněnou rezoluci EP uznává legitimitu ukrajinské vlády. Na stole je tudíž otázka, zda by nově zvolený Evropský parlament neměl logicky nastolit požadavek, že podmínkou dalšího jednání EU s Ukrajinou, resp. její politické a ekonomické podpory, musí být odchod strany Svoboda z vlády.

EU přece nemůže vyloučit, že extremisté typu Parubije a Jaroše negativně ovlivňují jednání nově zvoleného prezidenta Petra Porošenka. Zatím totiž nic nenasvědčuje tomu, že by usiloval o zastavení občanské války na jihovýchodě Ukrajiny, naopak vojenská operace s použitím letectva a dělostřelectva proti vzbouřeným regionům se rozšiřuje.Postihuje to ale především civilisty, některé zdroje uvádějí až tisíc mrtvých u Slavjansku a Doněcku. Rozumím proto kritickým slovům prezidenta Miloše Zemana o tom, že by ukrajinské vedení nemělo vést válku s vlastním obyvatelstvem.

Naděje na ukrajinsko-ruské jednání o urovnání situace, které existovalo po zvolení Porošenka, jako „oligarchy pragmatika“, se snížila.Evropská unie by ale v každém případě měla znát odpověď na otázku, kdo a jak ve skutečnosti řídí Ukrajinu. Další nedostatek objektivních informací o dění v zemi a přehlížení zjevných fakt dělá z Unie bezmocného pozorovatele eskalace války podle jugoslávského scénáře.

(Právo, 3.6.)