Ostuda i promarněná příležitost

Nové plány Evropské komise na řešení migrační krize vyvolávají u nás i napříč Evropou oprávněný údiv.
Dokazují odtrženost vedení EU od reality a zřejmě na tom nic nezměnily ani bruselské teroristické útoky. Evropská komise navíc promarnila příležitost přijít s jinými iniciativami, které by více rezonovaly s aktuálními potřebami zajišťování evropské bezpečnosti.

Například s budováním funkční „bezpečnostní unie“, o které po bruselských atentátech hovořil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ochrana vnějších hranic Unie s robustní evropskou pohraniční a pobřežní stráží do ní patří. Není pro EU, lépe řečeno její část, ostudou, že praktickou účinnost důsledného střežení hranice předvedla Makedonie, která v Unii není a navíc je velmi chudou zemí?

Neměla by nám uniknout myšlenka bývalého italského premiéra a šéfa Evropské komise Romana Prodiho, který 17. března na přednášce pořádané časopisem Meždunarodnaja Žizň v Moskvě přirovnal řízení migračních vln k „atomové zbrani“. A tu má dnes podle Prodiho v rukou Turecko…

Vůle ke střežení hranice tak má dnes pro Evropu zásadní význam. Teď je ovšem situace taková, že hranice ještě stále není hlídána tak, jak by měla, a k tomu se nádavkem do světa sděluje, že když migranti do Evropy dorazí, nějak je přijmeme a přerozdělíme.

Celý evropský migrační seriál má ještě jeden rozměr, který v diskusi o kvótách ustupuje do pozadí. Před časem ministr zahraničí Lubomír Zaorálek upozornil, že náklady na přijetí a postupnou integraci migrantů v Evropě budou několikanásobně větší než humanitární pomoc těm, kteří se nacházejí buď přímo v zónách konfliktů, nebo v jejich blízkosti, např. v uprchlických táborech.Týká se to hlavně Sýrie a okolních zemí. Není tedy racionálnější investovat právě sem? Aby měli lidé snesitelné životní podmínky, nacházeli práci, děti chodily do školy a všichni se připravovali na možný návrat domů?

Přes počáteční skepsi je v Sýrii zatím dodržováno příměří. Jistě křehké, nicméně se pomalu rýsují kontury politického řešení konfliktu. V této situaci by člověk od Evropské komise třeba čekal vyhlášení „Marshallova plánu“ na obnovu země. Vyžádal by si jistě ohromné prostředky, bohatá Evropa je ale má. Jeho součástí by nesporně měla být i podpora syrské inteligence, na které by ležela odpovědnost za jeho uskutečnění.

Místo toho vidíme pokus vytvářet kastu uprchlických šťastlivců, kteří se dostali do vysněné Evropy. Záhy ale mohou ve střetu s realitou vystřízlivět, což zplodí frustraci. Konce už známe. Není proto namístě, dokud je ještě čas, skončit s tímto sociálním inženýrstvím, které nikam nevede? Přesněji řečeno, vede – k další politické fragmentaci, růstu populismu a oslabování Evropy.

(Právo, 12.4.)