Miloš Balabán

16. 12.

Evropa bez berliček Spojených států

Miloš Balabán Přečteno 3611 krát

Antonín Rašek v komentáři pro Právo (Počkáme si, až se Trump ukáže, 12. 12.) došel k závěru, že by evropští i naši politikové měli být aktivnější a neměli by čekat se založenýma rukama na politickou strategii Donalda Trumpa. Měli by si ujasnit postoje k řadě témat, hlavně k podobě NATO, vztahy k Rusku a k Číně. A nemělo by je překvapit, že Trump bude v prvé řadě hájit zájmy USA.

Určitě má pravdu. Evropa to má ale teď hodně těžké. Trump je naprosto nepředvídatelný. V kampani mnohé šokoval např. jeho pohled na NATO. Po volbách některá vyjádření rétoricky korigoval, jenže překvapení pokračují. O zahraniční politice debatuje Trump přes Twitter, telefonuje tchajwanské prezidentce nebo posílá CIA vzkaz, že její vývody o zasahování ruských hackerů do voleb jsou směšné.

Něco naznačují i nominace na posty v prezidentské administrativě. To, že se ministrem zahraničí stane šéf ropného gigantu Exxon Mobil Rex Tillerson, který má výborné kontakty v Rusku a je odpůrcem sankcí, musí u řady politiků v Evropě vyvolat až paniku.

Není to předzvěst zásadnějších změn a posunů v americké zahraniční politice? Na tuto otázku odpověděl na webu Project Syndicate německý ministr zahraničí v letech 1998–2005 Joschka Fischer. Napsal, že Amerika směřující k izolacionistickému nacionalismu zůstane nejsilnější zemí světa, nebude ale dále garantovat bezpečnost západních zemí nebo bránit mezinárodní pořádek založený na svobodném obchodu a globalizaci.
Podle Fischera bychom neměli mít iluze: Evropa je příliš slabá a rozdělená na to, aby mohla zaměnit USA ve strategickém smyslu, a bez vedení USA nemůže Západ přežít. Proto Západ, tak jak ho nyní známe, téměř určitě před našimi zraky zhyne.

Příliš chmurná vize? Snad ano. Nicméně o jednom není pochyb. Evropa se bude muset učit více žít ve světě i bez Ameriky, mít samostatnější zahraniční a bezpečnostní politiku. Existovat vedle „velké trojky“ USA, Číny a Ruska, jednat i s dalšími velkými aktéry, jako je Indie či Brazílie.

Problém ale je, že Evropu zastihlo Trumpovo vítězství ve chvíli existenciální krize. A na rozdíl od Pekingu či Moskvy, kam může Trump telefonovat na pověstné jedno číslo, což mu nepochybně vyhovuje, v Evropě takové číslo stále není. Proto možná právě teď nastal rozhodující okamžik k velké inventuře evropského projektu, podívat se na to, co funguje a co ne, nebyrokraticky narýsovat novou vizi a nové mechanismy jeho fungování.
Trump, který přivítal brexit, s tím Evropské unii určitě nepomůže.

(Právo, 14.12.)

03. 12.

Oslabená Unie a nová Jalta

Miloš Balabán Přečteno 4138 krát

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker opět překvapil svými výroky o Rusku. Sankce nechce rušit, zároveň ale chce mít s Ruskem nekonvenční dohodu, neboť bez něj nemůže existovat evropská bezpečnostní struktura. Chtěl by proto s Ruskem diskutovat jako rovný s rovným. To řekl v interview pro Euronews.
Rusko přitom podle Junckera není regionální mocnost, jak to chybně odhadl americký prezident Obama. Naopak je s Ruskem třeba jednat jako s velkou zemí a hrdým národem. A celé to ještě okořenil poznámkou, že rozloha EU je pět a půl miliónu čtverečních kilometrů a Ruska sedmnáct a půl miliónu. Závěr? Musíme se ještě hodně dozvídat o Rusku, protože o tom Unie mnoho neví.

Člověk je z takových tvrzení hodně na rozpacích. Jsou v protikladu s tím, že Rusko je většinově v Bruselu považováno za nebezpečného protivníka. Nejvíc v oblasti propagandy. Proč to tedy Juncker svými vyjádřeními nabourává?

Pro odpověď je nutné se podívat přesně o rok zpátky. Tehdy v Pasově z jeho úst zazněla slova o potřebě uvolnit napětí s Ruskem, dosáhnout s ním praktického vztahu a nedovolit, aby tento vztah diktoval Evropě Washington.

V tomto punktu se zřejmě situace mění. Těsně před Junckerovým interview měl totiž interview pro New York Times Donald Trump. Chce také nacházet společný jazyk s Ruskem, a myslí si, že i Rusové usilují o totéž s Američany. Podle Trumpa to odpovídá společným zájmům. A společným jmenovatelem je boj proti Islámskému státu v Sýrii.

Pěkná slova, která Rusové rádi slyší. Jenže Američané, i kvůli nijaké Obamově strategii, tahají v Sýrii za kratší konec provazu. Islámský stát ještě poražen není, na kahánku nicméně asi má protiasadovská opozice. Aleppo ukazuje, že Rusům se daří vytvářet „fakta na zemi“ a že může být hotovo ještě do nástupu Trumpa do prezidentského úřadu.

Řekl bych, že ten se nepokusí zvrátit výsadní ruskou pozici v syrském konfliktu, spíš bude kooperovat na stabilizaci situace. I když dost dobře možná i z toho důvodu, že, jak uvádí saúdskoarabské zdroje, je na Blízkém východě stále zachováváno dělení z dob studené války: Sýrie patří Rusku a státy Perského zálivu USA.

Buď jak buď, Evropa nemá na vývoj situace v Sýrii jakýkoliv vliv. Závisí na Rusku a USA, což vzhledem k další možné migraci ze Sýrie i k napjatým evropsko-tureckým vztahům není komfortní situace. Junckerova vstřícnost vůči Rusku má tak navýsost pragmatický rozměr. I proto, že Evropa je aktuálně politicky oslabená. Takže by nás neměla v budoucnu zaskočit další překvapivá prohlášení, a to nejen od Junckera. Třeba od Francoise Fillona, po pravicových primárkách možného francouzského prezidenta, který má pro politiku Vladimíra Putina pochopení.

Francouzský bezpečnostní expert Francois Heisbourg k tomu ovšem sarkasticky poznamenal, že „proputinismus“ ve Francii by se stal jednou z prvních obětí nové Jalty mezi Donaldem Trumpem, Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem. Uvidíme.

(Právo, 1.12.)

Archiv článků: prosinec 2016

Evropa bez berliček Spojených států

Oslabená Unie a nová Jalta

Blogeři abecedně