Miloš Balabán

21. 02.

Zajistí vyšší vojenský rozpočet vyšší bezpečnost?

Miloš Balabán Přečteno 2638 krát

Evropští politikové si o víkendu na mnichovské bezpečnostní konferenci vyslechli z úst amerického viceprezidenta Pence naživo poselství z Bílého domu: pokud chcete být relevantními spojenci USA v NATO, musíte zvýšit svoje vojenské rozpočty na úroveň dvou procent HDP. Donald Trump umí počítat. Proč by USA s ročním HDP přesahujícím 16 biliónů dolarů měly platit víc do rozpočtu NATO, když evropští členové Aliance mají roční HDP o dva bilióny dolarů vyšší? Navíc musí brát v potaz, že ani globální hegemon a nejdůležitější člen NATO prostě nemá nevyčerpatelné finanční zdroje. Zvlášť když ho tíží stále rostoucí dluh, který už překročil hranici devatenácti biliónů dolarů.

Pro prezidenta může být velmi složité, aby svým voličům, kterým slíbil, že udělá Ameriku znovu velikou, vysvětloval, že Spojené státy budou nadále platit do rozpočtu NATO víc, než musí, a že i z tohoto důvodu bude méně peněz v americkém rozpočtu třeba na rekonstrukci zastaralé infrastruktury. Jenže i pro evropské politiky bude neméně složité vysvětlovat veřejnosti, proč má růst vojenský rozpočet, často i o sto procent, i když viceprezident Pence dal Evropanům desetiletou lhůtu.

Jako první se ozval německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Veřejně si položil otázku, kde na navýšení německého rozpočtu na obranu o zhruba 25 miliard eur (676 miliard korun) vzít peníze. A dodal, že vyšší výdaje na obranu v podobě dvou procent HDP nemusejí znamenat vyšší bezpečnost. Gabriel určitě nebude ve svých pochybnostech v Evropě osamocen.Může tomu tak být i u nás, vždyť dvě procenta HDP se dnes zhruba rovnají sumě 130 miliard korun. Dnes jsme zhruba na 52,5 miliardy plánovaných pro letošní rok, přičemž česká vláda se zavázala k růstu obranného rozpočtu na 1,4 % HDP do roku 2020.

Je tudíž možná na místě podívat se na problém komplexněji. Evropští členové NATO dnes vydávají souhrnně na obranu ročně 250 miliard dolarů. Tlak z USA by tak Evropu mohl donutit zrychlit proces evropské vojenské integrace a hlavně zefektivnit hospodaření s tak obrovskými prostředky. Evropa přitom výdajově převyšuje svého deklarovaného hlavního protivníka, kterým je Rusko, téměř čtyřikrát.

K efektivitě hospodaření se mohou přidat i promyšlenější politické strategie s využitím diplomatických nástrojů, humanitární a rozvojové pomoci. Kam třeba vedou převážně ideologicky motivované intervence, už víme. Představují ale i obrovské rozpočtové zatížení. Podle analýzy ekonomky Harvardovy univerzity Lindy Bilmesové dosud stály Spojené státy invaze do Iráku a operace v Afghánistánu dva bilióny dolarů! A co dnes vidíme: stále nekončící bitvu o irácké město Mosul, které se Iráčané s podporou Američanů snaží vyrvat z rukou Islámského státu.

V případě humanitární a rozvojové pomoci Evropa musí počítat s novým Marshallovým plánem pro Afriku cíleně směřujícím do regionů a států, který by mohl eliminovat bezpečnostní hrozby pro Evropu lépe než vojenské zásahy. Určitě sem patří hrozba masové migrace. Bude to určitě drahé, efekt ale možná předčí navýšené vojenské rozpočty.

Proto pokud hovoříme o vojenských výdajích, mělo by to být součástí mnohem širší diskuse o možnostech zajišťování bezpečnosti.Obrana země není spojena jen s armádou, ale i s tím, jak je zajištěna vnitřní bezpečnost. V případě válečného konfliktu to platí dvojnásob. A nemáme snad u nás dobře fungující integrovaný záchranný systém? Nemělo by se tedy začít uvažovat o rozpočtových výdajích na obranu a bezpečnost jako o jednom celku? I z toho důvodu, že hranice mezi vnitřní a vnější bezpečností se dnes hodně stírají.

(Právo, 20.2.)

08. 02.

Nejtěžší zkouška

Miloš Balabán Přečteno 4044 krát

V roce 1992 vyšla legendární kniha amerického politologa Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk ve kterém přišel s tvrzením, že po zhroucení sovětského systému je možné ohlásit definitivní vítězství amerického modelu liberální demokracie, což se rovná konci dějin. Fukuyamův závěr zapadal do euforie z vítězství USA ve studené válce. V konfrontaci s dalším vývojem ve světě neobstál. A po čtvrtstoletí od „konce dějin“ se Fukuyama na webu Politico dokonce ptá ve svém článku, zda je americká demokracie dost silná na Trumpa. Čteme v něm, že existující americký systém nikdy nebyl konfrontován s lídrem, který popírá existující normy a pravidla a že prožíváme experiment o tom, zda se Spojené státy budou řídit právem nebo vůlí jednoho prezidenta.

Jedno z dějství experimentu se děje před našimi zraky v podobě bitvy Trump versus soudci o prezidentově rozhodnutí pozastavit vstup občanům sedmi muslimských zemí do USA. Podle dobře informovaných washingtonských kruhů je hlavní příčinou fakt, že prezidentská administrativa nebyla schopna rozhodnutí po právní stránce dobře připravit, chybí totiž kvalifikovaní odborníci. K úřednickému exodu, ale dochází třeba i na ministerstvu zahraničí. Nebude tudíž do budoucna rizikem, že některá rozhodnutí se budou přijímat pod tlakem emocí a nikoliv po zralé úvaze? V mezinárodní politice a bezpečnosti by to mohlo být dost velké riziko.

Zatím Donald Trump posílá do Bruselu jako nového velvyslance při EU Teda Mallocha, který 25. ledna prohlásil, že se EU může zhroutit do osmnácti měsíců a ještě dříve ho přirovnal k SSSR.
Předseda Evropské rady Donald Tusk proto opustil diplomatickou korektnost a v dopise lídrům členů EU před maltským summitem neváhal varovat před dezintegrací EU a návratem k mystické suverenitě členských států, což by podle něj znamenalo faktické podřízení se velkým supermocnostem: Spojeným státům, Rusku a Číně. Věru zajímavý závěr!

Jenže britská premiérka Mayová, jednou nohou na odchodu z EU, si s tím hlavu neláme a zjevně jí není proti srsti představa, že bude hrát samostatný mocenský part jak s USA, tak i s Čínou. Podobně jako maďarský prezident Orbán, který těsně před maltským summitem hostil v Budapešti Vladimíra Putina. Je ale možné, aby se celá unie shodla na jednotné pozici ke třem supermocnostem? Sotva.
Může se ale stát, že EU si bude muset přivykat životu v „postatlantické“ Evropě. V takovém případě Spojené státy přestanou být evropským protektorem a zároveň se stanou i jejím větším soupeřem.

Že by to byla pro unii nejtěžší zkouška po šedesáti letech existence není pochyb.

(Právo, 7.2)

02. 02.

Iluze, pravdy a léčba šokem

Miloš Balabán Přečteno 2673 krát

Prezident Donald Trump denně překvapuje svými razantními kroky. Vypovídá smlouvu o Transpacifickém partnerství, rozhoduje o stavbě zdi na hranici s Mexikem a zakazuje vstup do Spojených států občanům sedmi muslimských zemí.

Je možné spatřovat v takové politice, která s sebou přináší velkou míru polarizace do mezinárodních vztahů, logiku? Možná ano. Především se potvrzuje, že Trump chce naplnit to, co říkal v kampani. Cílí i na své voliče, kteří očekávají plnění předvolebních slibů a věří, že více izolacionistická, a tím i bezpečnější Amerika zlepší jejich život.

Je to dost možná iluze, zároveň by ale nemělo zapadnout, že Trump také někdy říká věci, o kterých je třeba vážně přemýšlet. Jako třeba v nedávném rozsáhlém interview americké televizi ABC. Trump v něm uvedl, že Spojené státy za posledních šestnáct let utratily na Blízkém východě šest biliónů dolarů v situaci, kdy se doma rozpadají silnice, mosty a školy a těžko si dovolit rekonstruovat města.

Co z Trumpových slov, která řada Američanů jistě dobře chápe, může vyplývat? Chci si nejdřív dát do pořádku vlastní dům a to bude limitovat moje mezinárodní angažmá. A budu pokračovat razantněji v tom, co fakticky již začal můj předchůdce Barack Obama: stahovat se z globální politiky.

Dost možná jde teď o podobu a míru tohoto stahování. USA jsou samozřejmě stále jedinou supervelmocí, ale je již nad její síly, aby samotná rozhodovala o všech zásadních politických otázkách na globální úrovni. Posledním symbolem je americký velvyslanec čekající v „předpokoji“ na výsledky rozhovorů o urovnání konfliktu v Sýrii v Astaně.

Ve světě, kde slábne americká moc a na vzestupu je Čína, je v každém případě nevyhnutelný proces restrukturalizace mezinárodních vztahů. Jakou bude mít podobu? To je otázka, která musí nejvíce zajímat Evropany, včetně nás. Z vyjádření a argumentů Donalda Trumpa vyplývá, že by mu nebyl proti srsti koncept „koncertu velmocí“, ve kterém by rozhodovaly hlavní hráči: USA, Rusko, Čína a snad i Německo.

Nemělo by to překvapovat. V dubnu 2016 psal fakticky o tomtéž na stánkách časopisu National Interest Zbygniew Brzezinski: výbuchy násilí uvnitř muslimského světa, na Blízkém východě a v třetím světě je schopen eliminovat především trojúhelník USA– Rusko–Čína bez toho, aniž by došlo k demontáži globálního řádu.
Co z toho plyne pro Evropu? Transatlantická vazba i v podobě NATO může oslabovat, Spojené státy budou více hledět na svoje zájmy, které nemusí být úplně kompatibilní se zájmy a představami Evropanů. Někdy se dokonce může stát, že budou i protikladné.

Pro Evropu to v mnoha ohledech bude asi hodně bolestné, protože za své mohou vzít letité „pravdy“, které nás zavlekly i do mnoha slepých uliček. Jestli léčba Trumpovým šokem pomůže k tomu, aby se Evropská unie víc osamostatnila nejen jako bezpečnostní aktér, je otázkou. V měnícím se světě to ale jinak nepůjde.

(Právo, 1.2.)

Archiv článků: únor 2017

Zajistí vyšší vojenský rozpočet vyšší bezpečnost?

Nejtěžší zkouška

Iluze, pravdy a léčba šokem

Blogeři abecedně