Mnichovské otazníky

Víkend v politice u nás opanoval sjezd ČSSD. Nemělo by to ale zastínit letošní ročník mnichovské bezpečnostní konference, kde se setkávají politikové a experti z celého světa. Zde naznačený vývoj evropské a globální bezpečnosti může být důležitý pro politiku příští české vlády s důvěrou, i když její vznik je stále zamlžen.

Po několik dekád byl Mnichov příležitostí pro evropské a americké politiky demonstrovat jednotu v bezpečnostních otázkách a závazcích. Letos nikoliv. Leccos už naznačila zpráva každoročně shrnující hlavní globální politické, ekonomické a bezpečnostní trendy. Je mimořádně kritická vůči politice USA a prezidenta Donalda Trumpa. V úvodu se v ní objevil provokativní názor amerického politologa Johna Ikenberryho o tom, že na mezinárodní scénu dorazila nepřátelská revizionistická mocnost likvidující srdce svobodného světa, jenž ovšem sídlí v Oválné pracovně.

Zpráva ukázala, že se USA postupně vzdávají řady svých mezinárodních závazků a stávají se „voluntaristickou“ mocností. Kritiku si vysloužila taktika „mír skrze sílu“ znamenající navyšování vojenského rozpočtu, doprovázená zároveň škrty na diplomacii a rozvojovou pomoc, což zopakovala ve svém vystoupení i německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel poznamenal, že si Němci nejsou jisti, jestli při pohledu přes Atlantik ještě poznávají svoji Ameriku, a nevědí, jestli ji hodnotit podle činů, nebo tweetů.

Co tedy může Evropa dělat ve chvíli, kdy se už na USA nemůže až tak spolehnout? Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg sice varoval, že jsme na Americe závislí a že se EU nemůže sama ochránit, jenže především němečtí a francouzští politici tuší, a diskuse v Mnichově to potvrdila, že se v budoucnu bude muset Evropa bez Washingtonu v mnohém obejít. Cesta k evropské „strategické autonomii“, včetně kredibilní vojenské síly, je ale trnitá i drahá. Zárodky přesto už existují, např. v podobě „stálé strukturované spolupráce“ v oblasti obrany, která je fakticky obranným paktem 23 členských zemí EU.

K tomu by se mohla přidat samostatnější zahraniční politika, neboť nekritické následování USA se leckdy nevyplatilo. Je to zřejmé 15 let od zahájení války v Iráku nebo v Afghánistánu, kde Američané řeší, jak prohrát bez ztráty tváře. Dnes navíc EU stojí před přetěžkou otázkou, co dělat s Ruskem ve chvíli, kdy se do totálního chaosu ponořuje Blízký východ s rizikem dalších běženeckých vln a Rusko je zde (opět) vlivným hráčem.

A pak vidíme ještě Čínu s jejím ambiciózním plánem nových hedvábných stezek. V citované zprávě se uvádí, že dnes žádná země světa nemá takovou účinnou obchodní a investiční strategii jako Peking.
Čínský model se tak stává zajímavým pro Asii, Afriku, Blízký východ i pro Latinskou Ameriku. A to zrovna ve chvíli, kdy ten západní začíná zadrhávat, jak vidíme v USA i v Evropě, včetně nás. Není právě toto největší hrozbou?

(Právo, 19.2.)