Dvacet let po rozdělení československé federální armády zazněla na setkání českého premiéra Petra Nečase a slovenského premiéra Roberta Fica slova o potřebě společné protivzdušné obrany. Dočkat bychom se jí mohli podle vyjádření premiérů zhruba do 3-4 let.

Pozoruhodná jsou přitom slova Roberta Fica o tom, že ač bude takové řešení kvalitnější a efektivnější může spolupráce armád v oblasti protivzdušné obrany vadit našim generálům, kteří si myslí, že je to nějaká hračka mít pár letadel a Petr Nečas se přidal s konstatováním, že je nutné překonat rezistenci byrokratických a vojenských struktur.

Premiéři tak měli spíše na mysli ochranu vzdušného prostoru, jehož součástmi jsou vedle systémů velení a řízení a průzkumu vzdušného prostoru i aktivní prostředky působení proti cílům ohrožujícím vzdušný prostor - tedy vojenské letectvo.

V případě Česka a Slovenska skutečně není efektivní, aby dva teritoriálně, politicky a jazykově velmi blízcí členové Severoatlantické aliance, navíc spojení i svojí společnou vojenskou minulostí disponovaly na velmi malém území separátními letectvy s jejich logistikou, včetně několika leteckých základen.

Uvažovat o společném letectvu tak má racionální jádro. Prosadit takovou ideu je záležitostí politického rozhodnutí přesahujícího horizont jednoho volebního období. To je rozhodující pro překonání případné rezistence byrokratických a vojenských struktur. Dá se předpokládat, že škrty v rozpočtech na obranu, resp. jejich stagnace v Česku i na Slovensku tuto rezistenci oslabí a vojáci pochopí, že neexistuje jiná alternativa. V českém případě přitom bude po čerstvé zkušenosti s „osmidenní ministryní obrany“ hodně záviset úspěšný start daného záměru na výběru a odborných předpokladech budoucího ministra obrany.

V souvislosti s úvahami o společném česko-slovenském letectvu se ale objevuje i celá řada dalších otázek. Například jak bude řešeno společné velení českým gripenům pronajímaných od Švédska a slovenským MIG-29 nebo právní aspekty ochrany vzdušného prostoru, kam patří např. i to, kdo bude rozhodovat o zásahu proti nepřátelskému letadlu.

Nastíněnou možnost užší česko-slovenské vojenské spolupráce při ochraně vzdušného prostoru je ale v každém případě možné považovat za zárodek dalšího „ostrovu“ vojenské spolupráce v rámci NATO a EU. Podobné ostrovy již fungují např. v rámci zemí Beneluxu nebo severských evropských zemí. Ostrovy spolupráce mohou přitom být přípravou na budoucí velkorysejší pojetí evropské obrany v podobě společné evropské armády, jakkoliv se dnes může zdát její perspektiva vzdálená. Geopolitická a ekonomická realita velmi dynamicky měnícího se světa ji ale mohou přiblížit.