Ve svém nedávném projevu na Humboldtově univerzitě v Berlíně prezident Miloš Zeman již poněkolikáté podpořil myšlenku vzniku jednotné evropské armády jako součást svého „evropského snu“.

Uvedl dva důvody, proč by měla vzniknout: dosavadní model 27 (a po přijetí Chorvatska již 28) samostatných armád členských zemí EU je neefektivní a Evropa se nesmí stále spoléhat při zajišťování obrany na Spojené státy. Zde použil historickou analogii, když kritizoval evropskou neschopnost zasáhnout v Bosně a Hercegovině zmítané občanskou válkou v devadesátých letech minulého století.

Prezident myšlenku vzniku evropské armády dále nerozvinul, což měl udělat. Za pouhé „nastřelení“ tématu bez hlubší argumentace se tak pochopitelně stal terčem kritiky novinářů i expertů, kteří se v zásadě shodli v tom, že předložil vizi, která nemá oporu v současné složité politické a ekonomické realitě Unie.

Je to částečně pravda. Jenomže právě díky této realitě Evropa nechce moc brát na vědomí vážné signály z USA, že se musí o svoji bezpečnost starat už mnohem více sama, což znamená i více investovat do vlastní obrany. Jde to ale ztuha a neochota tak činit se často maskuje pod hesly „utrácet méně a utrácet lépe“ a o budování „inteligentní obrany“.

Americký strategický zájem se zároveň přesouvá z transatlantického prostoru do Asie a Pacifiku, omezuje se americký vojenský rozpočet, což se dotýká i americké angažovanosti v Evropě. Při podrobnější analýze názorů a postojů americké bezpečnostní komunity nelze také podceňovat sílící názory, že Severoatlantická aliance se stává místo funkční vojenské organizace tak trochu diskusním klubem, který nepřináší USA větší přidanou hodnotu při zajišťování bezpečnosti. A to by nakonec mohlo vést i ke konci Aliance v podobě, v jaké ji dosud známe.

V návaznosti na velmi rizikové zóny nestability na jih a jihovýchod od nás to není příliš optimistický scénář. Stojí za to si všimnout v této souvislosti slov polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského na nedávném Globálním fóru ve Vratislavi, kde řekl, že „pokud by vyvstala velká hrozba pro evropskou bezpečnost, je tu samozřejmě na prvním místě NATO. Ale pokud by se stalo, že Spojené státy budou zaměstnány někde jinde, tak bychom jako Evropa měli problém. Myslím, že bezpečnostním otázkám by měla být Evropou dána taková důležitost, která jim reálně odpovídá“.
S prezidentem Zemanem tak nachází styčné body. V prosinci nás čeká summit Evropské rady, který se bude zabývat společnou bezpečnostní a obrannou politikou Unie. Je to příležitost pro prezidenta, i jako vrchního velitele ozbrojených sil, detailněji formulovat své představy o její podobě a krocích, které by měly vést k efektivnější evropské obraně a v budoucnu možná i k vytvoření evropské armády.

Mohl by také iniciovat širší expertní a politickou debatu o této otázce. Ta by se přitom neměla vyhýbat ani ožehavým tématům, jako je např. to, proč se i přes rozsáhlou evropskou angažovanost v konfliktech v Iráku, Afghánistánu a v Libyi nepodařilo zastavit nástup radikálního islamismu, kterému prezident věnuje ve svých vystoupeních velkou pozornost, a zda lze čelit nestabilitě v arabském světě i jinými způsoby než dodávkami zbraní do regionu, aktuálně třeba do Sýrie.
Mám ale obavu, že vnitropolitická nestabilita téma evropské obrany odsune hodně do pozadí a sen prezidenta o evropské armádě se nepromítne u nás do praktické politiky. Určitě to ale neznamená, že téma nebude předmětem diskusí jinde v Evropě.

Právo, 1.7. 2013