Konečně, chce se zvolat poté, co ministerstvo obrany oznámilo, že s dvouletým zpožděním prošel ochranný systém letounů CASA vojenskými zkouškami a je tak funkční systém pasivní ochrany chránící letouny před raketami naváděnými na teplo a informující posádku letounu o zaměření radarem a laserem. Končí tak dvouletá anabáze ve které jsme fakticky nedisponovali plnohodnotným vojenským dopravním letectvem. Letouny CASA nemohly totiž být nasazeny v klíčové armádní misi v Afghánistánu. Kompenzace „ostrého“ nasazení“ v podobě přeprav koně Převalského do Mongolska byla sice užitečná pro výcvik, nicméně jen jako náhražka z nouze. A CASA teď bude spíše v Afghánistánu sloužit jako letoun pro stahování našich vojáků a vojenského materiálu, neboť se blíží ukončení afghánské mise v příštím roce.

Okolnosti pořízení letounů CASA, jejich vhodnosti a (ne)funkčnosti opět podtrhují nutnost věnovat mimořádnou pozornost strategii nákupů zbraní a vojenské techniky s přihlédnutím k budoucím úkolům AČR, spojeneckým závazkům v rámci NATO a EU a predikci budoucího vývoje bezpečnostního prostředí a bezpečnostní situace v Evropě i ve světě. Stálým varovným mementem zde musí být nejen pro vojáky, ale hlavně politiky, kteří rozhodují o výdajích na obranu případ bitevníků L-159, které také měly roli při nákupu letounů CASA (směna pěti bitevníků za jeden letoun CASA). Rozhodnutí vyrobit a následně prodat 72 strojů L-159 na konci 90. let armádě se ukázalo jako fatální omyl, který přišel státní kasu na miliardy korun. Armáda dnes používá pouze 24 letounů a prodej zbylých a dnes zakonzervovaných letounů na světovém trhu se po řadě pokusů zřejmě stává pouhým zbožným přáním.

Nejde ovšem jen o strategii nákupu zbraní a vojenské techniky, ale především o celkovou strategii zajišťování bezpečnosti státu ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Máme zde sice k dispozici Bezpečnostní strategii státu z roku 2011 a Obrannou strategii z roku 2012 otázkou ale zůstává, zda se vláda a parlament dostatečně zabývají tím jak jsou cíle a úkoly těchto strategií naplňovány. V období trvající politické nestability u nás to může být problém. Ostatně ilustrují to i personální rošády v silových resortech: po parlamentních volbách 2010 máme dnes již třetího ministra obrany a ministra vnitra. Aktuálně se po nástupu nové vlády mění složení Bezpečnostní rady státu, ale protože je nejistá důvěra ve Sněmovně Rusnokovu kabinetu (hodně i kvůli „sponzorským nejasnostem“ ministra financí, který je členem rady) může to být za pár týdnů minulostí.

Přitom je v bezpečnostní agendě řada věcí, jejichž projednání vyžaduje seriózní politickou a následně i veřejnou debatu: namátkou lze uvést pozici ČR k prosincovému summitu Evropské rady o Společné bezpečnostní a obranné politice EU, nasazení AČR v zahraničních misích v letech 2015-2016, projednání zákona o kybernetické bezpečnosti státu, nebo nárůst sociálního a etnického napětí v některých lokalitách, což je možná časovaná bezpečnostní bomba.

Minulá koaliční vláda pro svoje vnitřní problémy již nestihla takovou debatu otevřít a navíc byla sama potopena bezpečnostním skandálem vyvolaného zneužitím Vojenského zpravodajství šéfkou kabinetu premiéra, který je předsedou Bezpečnostní rady státu. Je to paradox, ale zároveň též ilustrace poměrů, které u nás panují. V každém případě politická nestabilita plodí i bezpečnostní nestabilitu a nejistotu. Asi bude trvat minimálně až do řádných voleb v květnu příštího roku. Bohužel pro nás i pro naše spojence.