Aktuální dění v Iráku, kdy se před náporem radikálních islamistů ze sunnitského hnutí napojeného na al-Kajdá hroutí irácká armáda a vláda tomu bezmocně přihlíží, představuje další epizodu v krvavém iráckém příběhu.

Ten měl ale dnes vypadat podle plánů administrativy bývalého amerického prezidenta George Bushe zcela jinak. Z plánovaného „majáku demokracie“ pro arabský svět ale nezbylo nic a jedenáct let po zahájení americké invaze proti režimu Saddáma Husajna, pochybně odůvodněné existencí chemických zbraní v jeho rukou, tady máme hroutící se stát.

Po pravidelných vlnách sektářského násilí s tisíci obětí to ovšem nemůže být až tak velké překvapení. Spojené státy Irák před dvěma a půl roku opustily a tím fakticky přiznaly, že zvolená politická a vojenská strategie zde selhala. Dlužno dodat, že za stovky miliard dolarů a životy téměř pěti tisíc amerických vojáků. Ti by byli možná dnes překvapeni, že do konfliktu zasáhnou v zájmu záchrany Iráku íránské vojenské síly s americkou podporou, jak signalizují některé zdroje.

Ve světle událostí v Iráku je možné se dnes znovu podivovat tomu, že irácká zkušenost Spojených států a také některých spojenců v NATO nevedla k větší obezřetnosti v dalších lokálních střetech v arabském světě, do kterých se Západ aktivně vložil v Libyi a v Sýrii.

Partikulární politické, vojenské a ekonomické zájmy evidentně převážily nad racionální analýzou rizik spojených s angažovaností v konfliktech, kde zdaleka nebylo od samého počátku vše černobílé. V Sýrii se tolerancí radikálních islamistů bojujících proti prezidentu Asadovi podařilo vytvořit podmínky pro jejich zocelení a dnes krok za krokem likvidují Irák.A snad jako „bonus“ se vycvičení radikální islamisté pocházející z Evropy po bojové zkušenosti ze syrské fronty vracejí, jistě k nemalé radosti zpravodajských služeb a policie.

Především Itálie, která byla součástí operace vedoucí ke svržení Kaddáfího režimu v Libyi, se dnes musí potýkat s náporem uprchlíků z afrických zemí procházejících touto zemí, tonoucí v naprostém chaosu. Nestabilita v Libyi se pak šíří do zemí afrického Sahelu spolu se zbraněmi z rozkradených armádních skladů.

Ostrovem stability, i když i to je možná jen dočasný stav, je nejlidnatější arabská země Egypt, kde moc pro jistotu převzala armáda, která si ovšem mnoho starostí s lidskými právy nedělá. Nějaká velká kritika za to ale z Evropy a ze Spojených států nezaznívá. Možná s vědomím, že pokud by se bouřil ještě Egypt, mohla by to být už katastrofa…

Neschopnost správně analyzovat probíhající události a vyhodnocovat scénáře příštích dějů je pro EU a NATO varující. Nevidíme to náhodou, vedle arabského světa, také na Ukrajině? Stačí si jen uvědomit, že v rozmezí pouhých tří let vznikly v bezprostřední blízkosti Evropy na jih, jihovýchod a východ od jejích hranic čtyři zóny konfliktů představujících značnou bezpečnostní hrozbu, a to nikoliv bez podílu Západu.Bude se nyní na politické úrovni v rámci EU a NATO jednat o skutečné podstatě hrozeb a cestách, jak jim předcházet, nebo se politici spokojí jen s dílčími záplatami v podobě navyšování vojenských rozpočtů?

Nejsem si tím jist. Mezitím se EU i NATO a jejím členským státům vracejí jako bumerang negativní dopady špatně zvolených strategií a rozhodnutí.
(Právo, 14.6.)