Český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý ve svém článku Jasná odpověď Moskvě: jednota a solidarita (Právo, 4. 12.) osvětlil pozici a kroky Aliance vůči Rusku, které je nyní hodnoceno jako hrozba evropské bezpečnosti. Za necelý rok se toho ve vztazích mezi NATO a Ruskem událo hodně. Místo strategického partnerství deklarovaného v minulosti i z úst nejvyšších představitelů Aliance se v NATO zvažuje zřízení horké linky s Ruskem na základě návrhu Německa.

Podle našeho ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka má předejít omylu, neštěstí a katastrofě. Rozumím takovému kroku třeba v kontextu současného dění na Ukrajině a v odštěpeneckých ukrajinských regionech. Na jedné straně máme volby, oligarchy reálně ovládající zemi s obrovskými penězi, mediálním vlivem a dobrovolnickými polovojenskými prapory suplujícími nebojeschopnou ukrajinskou armádu a na druhé straně povstalce, kteří jsou do značné míry podporováni z Ruska.

Řekl bych ale, že ani Moskva není schopna stoprocentně kontrolovat, kdo a jak zde bojuje, podobně jako Američané v případě svých „dušmanů“ bojujících proti Sovětské armádě v Afghánistánu před více než třiceti lety. Vyprovokovat za takového rozložení sil incident mezi Ruskem a NATO s dalekosáhlými následky není vůbec nereálné, sestřelení malajsijského letadla je již dostatečně varující. NATO v každém případě, tak trochu paradoxně díky Ukrajině, chytilo druhý dech. Urychleně probíhá návrat k jeho původnímu základnímu cíli, tj. zajištění kolektivní obrany. Jiří Šedivý to dokumentuje řadou kroků, mj. vytvářením sil velmi rychlé reakce nebo posilováním vojenských struktur na východě a jihovýchodě Aliance.

Za nejpodstatnější považuje jednotu a solidaritu mezi spojenci a dodává, že společenství, které se vymezilo vůči ruské agresi, zahrnuje téměř třicet z nejdemokratičtějších a nejvyspělejších států světa, což dává aliančnímu postupu silnou legitimitu. I v rámci NATO se nicméně objevují momenty nutící k zamyšlení. Jak třeba hodnotit oficiální návštěvu ruského prezidenta Vladimira Putina v Turecku na pozvání tureckého prezidenta? Nevysílá nám země s druhou největší armádou NATO, ležící v sousedství rizikového Blízkého východu, signál o tom, že její zájmy jsou navzdory sankcím vůči Rusku předřazeny zájmům Aliance? Zaznamenáníhodné je i interview ministra zahraničí Slovenska Miroslava Lajčáka, v němž uvedl, že nestačí ukázat prstem na Rusko, ale říci si, co jsme udělali špatně a měli udělat jinak. U Lajčáka se přitom hovoří o jeho šanci získat post generálního tajemníka OSN.

Řekl bych, že diskuse a nelehké hledání kompromisů v pozicích NATO vůči Rusku, o kterých se zmínil Jiří Šedivý, jen tak neskončí. Jistě kvůli Ukrajině i kvůli násilí v Sýrii, Iráku, nestabilní severní Africe a Sahelu, což bude generovat bezpečnostní hrozby pro Evropu v následujících letech a dekádách.

(Právo, 10.12. 2014)