Obvinění Česka ze systematického porušování práv uprchlíků, hlavně dětí, doplněné o znepokojení nad „xenofobními veřejnými projevy, včetně islamofobních výroků“ prezidenta Miloše Zemana od vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zajda Raada Husajna, nemůže být překvapením. Již v debatě k migraci na okraj 70. valného shromáždění OSN v New Yorku bylo možné zaznamenat, jak většina nezápadních zemí měla jasno: za uprchlickou krizi může Evropa.Mediální zkratky v podobě mrtvých dětí, plotů na hranicích, nahánění uprchlíků po polích či jejich značkování na pažích definovaly obraz Evropy tak silně, že někteří unijní diplomaté zaznamenali i změnu slovníku u generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna.

Evropa si za to může i sama. Maxime Tandonnet ve francouzském listu Le Figaro jízlivě poznamenal, že znepokojení evropské veřejnosti vyvolává pocit, že vedení Evropy žije ve virtuálním prostoru a mimo realitu. „Dělá to dojem, že evropští politici, od ultralevicových po ultrapravicové, nechtějí řešit tragédie migrantů, ale využít je pro svoje osobní a předvolební zájmy s pomocí fotografií a hesel.“ Ti politici, kteří naopak realitu vnímají a snaží se k ní přistupovat racionálně, což platí pro Česko, Slovensko a Maďarsko, se pak vystavili na evropský pranýř.

Kritika zaznívající z Německa, že se zavíráním hranic před uprchlíky porušují lidská práva, je už přebita znepokojivými otázkami ve veřejných diskusích: Jak zabezpečit ubytování pro stovky tisíc nově příchozích uprchlíků? Jakou mají budoucnost v Evropě, která má dvacet miliónů nezaměstnaných, již se často cítí jako cizinci ve vlastní zemi? Jaké budou dopady obrovské masy uprchlíků na život evropských společností v dlouhodobé perspektivě? Starost by nám měla dělat i situace v Německu. Politika „všeobjímající náruče“ pro uprchlíky, reprezentovaná kancléřkou Merkelovou, má svůj strop. Společnost se kvůli běžencům polarizuje.

Je varovné, když se veřejné mínění dostává do rozporu s míněním nejvyššího politika v nejsilnějším členském státě EU. Řešení dopadů migrační krize Evropu ovšem pohlcuje natolik, že již nezbývá čas na zásadní reflexi její prvotní příčiny. Václav Bělohradský to v článku Prokletí majdanismu (Salon Práva, 22. 10.) napsal naplno: „Uprchlická krize v Evropě není než nejdramatičtějším příznakem globálně iracionální správy světa starými (post)koloniálními velmocemi, které ve svém celku tvoří Západ.“ Mnozí politikové se mohou snažit tento závěr relativizovat, nicméně fakta hovoří jasně: většina velkých vojenských intervencí Západu po skončení studené války nepřinesla do světa větší míru stability, ale právě naopak. Evropa, až na výjimky, přitom asistovala USA, jejichž nynější prestiž na Blízkém východě je podle bývalého amerického velvyslance v Iráku, Sýrii, Libyi a Afghánistánu Ryana Crockera na nejnižší úrovni po druhé světové válce. Nedivme se pak, že do tohoto „okna příležitostí“ vpadlo Rusko.

Na summitech EU je pohodlnější debatovat o kvótách než o skutečných příčinách současné krize a jejích možných řešeních, která by zpochybnila mnohé „pravdy“ a dosavadní přístupy Evropy k měnícímu se světu.
Mám ale obavu, že pokud tak Evropa neučiní, migrační krize bude pokračovat a dilemata kolem ní budou stále víc neřešitelná.

(Právo, 26.10.)