Pokrytectví
Kvóty na uprchlíky se drží jako klíčové evropské jablko sváru. Od prezidenta Macrona padly silné výroky o zradě V4, odvracení od Evropy a nedodržování pravidel. Podpořila jej kancléřka Merkelová. Je to ale pokrytecké. Stačí připomenout, jak Francie a Německo dodržovaly pravidla v klíčových okamžicích, kdy se rozhodovalo o bezpečnosti Evropy. Byla snad francouzsko- britská vojenská operace proti Libyi z března 2011 předmětem rozhodnutí v rámci EU? A bylo věru co konzultovat.
Libye představovala nejvýznamnější potenciální bod transferu afrických uprchlíků do Evropy a dalo se předpokládat, že v případě zhroucení režimu se migrační trasa naplno otevře. To se také stalo. Motivy intervence přitom byly i vnitropolitické, neboť tehdejší prezident Sarkozy si potřeboval ráznou vojenskou akcí zvednout popularitu před volbami v roce 2012. A k jednostrannému politickému rozhodnutí došlo i na sklonku léta přede dvěma léty, kdy kancléřka Merkelová rozhodla o otevření německých hranic pro uprchlickou vlnu valící se z Balkánu. Bylo snad i tehdy toto rozhodnutí, fakticky negující schengenská pravidla, předem konzultováno v rámci EU nebo se členy EU, kterých se mohlo zásadně dotknout? Nevím o tom.
Není důvod v pokrytectví pokračovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby místo stálého tlaku na nesmyslné přerozdělování uprchlíků došlo spíš k přijetí politické odpovědnosti těch zemí, které otevřely bez konzultací a také strategické předvídavosti bezpečnostní Pandořinu skříňku. Jenže to je mimo realitu. Macron, který dostal silný mandát v prezidentských i parlamentních volbách, nemůže ztratit tvář a Merkelová před parlamentními volbami též.
Mohlo by se ale dosáhnout kompromisu. Slova premiéra Sobotky, že projedná s ministry, jak navýšit pomoc pro Libyi, protože to může snižovat migrační tlak na Itálii, naznačují, kudy by se mohl ubírat: uprchlíky přebírat nebudeme, přesto se nevzdáváme naší zodpovědnosti přispívat finančně i dalšími kapacitami k eliminaci či zpomalení migrace před branami EU. Pokud Německo mluví o potřebě nového Marshallova plánu pro Afriku a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel v Praze prohlásí, že pomoc Afričanům je důležitější než spor o kvóty, je na čem stavět.
(Právo, 27.6.)
Libye představovala nejvýznamnější potenciální bod transferu afrických uprchlíků do Evropy a dalo se předpokládat, že v případě zhroucení režimu se migrační trasa naplno otevře. To se také stalo. Motivy intervence přitom byly i vnitropolitické, neboť tehdejší prezident Sarkozy si potřeboval ráznou vojenskou akcí zvednout popularitu před volbami v roce 2012. A k jednostrannému politickému rozhodnutí došlo i na sklonku léta přede dvěma léty, kdy kancléřka Merkelová rozhodla o otevření německých hranic pro uprchlickou vlnu valící se z Balkánu. Bylo snad i tehdy toto rozhodnutí, fakticky negující schengenská pravidla, předem konzultováno v rámci EU nebo se členy EU, kterých se mohlo zásadně dotknout? Nevím o tom.
Není důvod v pokrytectví pokračovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby místo stálého tlaku na nesmyslné přerozdělování uprchlíků došlo spíš k přijetí politické odpovědnosti těch zemí, které otevřely bez konzultací a také strategické předvídavosti bezpečnostní Pandořinu skříňku. Jenže to je mimo realitu. Macron, který dostal silný mandát v prezidentských i parlamentních volbách, nemůže ztratit tvář a Merkelová před parlamentními volbami též.
Mohlo by se ale dosáhnout kompromisu. Slova premiéra Sobotky, že projedná s ministry, jak navýšit pomoc pro Libyi, protože to může snižovat migrační tlak na Itálii, naznačují, kudy by se mohl ubírat: uprchlíky přebírat nebudeme, přesto se nevzdáváme naší zodpovědnosti přispívat finančně i dalšími kapacitami k eliminaci či zpomalení migrace před branami EU. Pokud Německo mluví o potřebě nového Marshallova plánu pro Afriku a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel v Praze prohlásí, že pomoc Afričanům je důležitější než spor o kvóty, je na čem stavět.
(Právo, 27.6.)